O boháči, Lazarovi a sluníčkářích

23. 12. 2016 / Boris Cvek

Jde mi o konec. Boháč nejprve prosí o milosrdenství, o zmírnění svého pekelného utrpení, ale dozví se od Abrahama, že se mu už dostalo všeho dobrého za jeho života, zatímco Lazarovi všeho zlého: „Nyní on se raduje, a ty trpíš.“ Tohle mi vždy trochu znělo v tom smyslu, že posmrtný život je vlastně revanš. Opium lidu, snění o pomstě na onom světě, o pomstě všem, kdo se měli dobře. Jenže ten příběh je od začátku o bezcitném boháči, o boháči, který dbal o Lazara, svého bližního, a jeho utrpení méně než pouliční psi.

A následuje další zvrat. Když Abraham vysvětlí boháčovi, že kromě zmíněné spravedlnosti (nyní se on raduje, a ty trpíš) brání tomu, aby Lazar za ním přišel do pekla a pomohl mu, ještě obrovská, nepřekročitelná propast mezi nimi, boháč začne myslet na své bratry: „Prosím tě tedy, otče (BC: Abrahame), pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.“ Boháč se vlivem utrpení zjevně naučil soucitu k druhým. Překonal peklo, přiblížil se Bohu. Pro něj už není naděje, a přece myslí na ty druhé. Tedy i v pekle může člověk najít Boha a život. Může peklo přemoci.

Jenže vrcholem celého podobenství – a důvodem, proč o něm dneska píši – je Abrahamovo odmítnutí této boháčovy prosby. Ten důvod mne vždy šokoval. Ocituji tedy závěr podobenství raději celý: „Ale Abraham mu odpověděl: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!“ On řekl: „Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.“ Řekl mu: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.““ Mohlo by se říci: nebudou věřit, že ten člověk vskutku vstal z mrtvých, a tak to Abrahamovo odmítnutí vysvětlit. Jenže, zdá se mi, ono jde mnohem hlouběji. Pokud totiž člověk činí pokání ze strachu z pekla, pokud činí pokání jako způsob obchodu „já se budu kát, a za to získám osvobození od muk“, pak to těžko může být pokání upřímné. Je to upřímný strach a touha po zisku.

Víra je ale mnohem hlubší proces než vyhodnocení si vlastního prospěchu. Je to důvěra v milujícího Boha, v Boha, který se – v křesťanském příběhu – vtělil (Vánoce), aby nás spasil na golgotském kříži (Velikonoce). O to odpudivěji působí všechny ty postoje, které křesťanství chápou jako něco, co nás odděluje od jiných, co nám dává právo dbát více na své zájmy než na lásku k bližnímu (a bližní, jak víme z podobenství o milosrdném Samaritánovi, je každý, zejména každý trpící).

Kdyby Bůh dbal více na sebe než na nás, nikdy by se nevtělil, nikdy by do tohoto krutého světa, v němž ho čekalo odmítnutí už od porodu v chlévě a v němž měl být a byl umučen nejkrutějším způsobem, opuštěný na dně beznaděje, nikdy by do něj nevkročil. Co říká na adresu svých mučitelů těsně před svou smrtí? „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Evangelium podle Lukáše 23,34) To je křesťanství, to jsou slova svatého Prvomučedníka Štěpána (Skutky Apoštolů 7,59-60), jehož svátek slavíme na druhý svátek vánoční: „Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“

Na tuto starobylou, úctyhodnou křesťanskou tradici, v jejíchž šlépějích šlo mnoho mučedníků a světců, jsem si vzpomněl, když jsem na Facebooku narazil na obrázek, který se vysmívá tzv. „sluníčkářům“ tím, že je zobrazuje pod koly auta, v němž sedí atentátník, a oni vykřikují své ideály o lásce k bližnímu. Ano, viděno touto optikou, Kristus i svatý Štěpán byli „sluníčkáři“. A zde bych se chtěl vrátit k příběhu o boháči a Lazarovi. Pokud se někdo hlásí ke křesťanství ze strachu, ze strachu o sebe, a Kristus ho vlastně vůbec nezajímá, to je podle mne přesně to, co měl na mysli Abraham ve svém šokujícím zdůvodnění toho, proč odmítl poslat mrtvého Lazara k boháčovým bratrům. Jak vidíme dnes, tak tímto způsobem, ze strachu, nikoli z lásky a naděje, vznikají jen postoje rádoby křesťanské, které jsou mimořádně odpudivé a které jsou mnohem blíže Hitlerovi než Kristu.

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout