Připadal jsem si jako mnich ve středověku

24. 12. 2016 / Lukáš Stříteský

17. 12. 2016 se v palestinské ambasádě slavnostně rozsvěcel vánoční strom. Během přátelského setkání krátce promluvil velvyslanec. Poděkoval lidem, že přišli, a věnoval několik drobných dárků pravděpodobně nejstaršímu hostu, Doris Grozdanovičové. Ovinul jí černým šátkem s červeným vyšívaným vzorem, bílou šálou, pak dostala ikonu s byzantskou malbou Pany Marie a nakonec jí věnoval bílou plyšovou ovečku. Doris mi vyprávěla, jak pásla ovce v terezínském ghetu a vytvořila si k nim magický vztah. Nečekala, že dostane dárky, a tak jí to překvapení dojalo k slzám.

Paní Grozdanovičová je bezprostřední devadesátiletá dáma. Když jí bylo patnáct, byla převezena do Terezína jedním z prvních brněnských transportů. Později pracovala mimo jiné jako redaktorka a překladatelka z angličtiny a němčiny. Spoluzakládala české filmové kluby a příští měsíc jede do Říma na premiéru filmu, který je podle ní pojmenovaný. V Čechách bychom jej měli vidět v kinech v dubnu.

Přesně před měsícem byl palestinskou ambasádou a českými aktivisty pozván do Prahy pravděpodobně nejslavnější izraelský novinář Gideon Levy. Noam Chomský o něm výstižně napsal, že je jako starozákoní proroci. Narozdíl od Doris utekl Gideonův otec z Čech v třicátém devátém.

Přednáška slavného novináře se konala vedle architektonického skvostu Fakulty elektrotechniky a Fakulty strojní v Dejvicích. Jsou to do sebe zakleslnuté kvádry a charakteru nabývají tím, že arogance velkých strojů a fyzikálních rovnic, kterou pyšně vyzdvihují mohutné výčnělky, je poučená dekádami leptající nažloutlé omšelosti a prasklinami v omítce zdí.

Levy je opálený statný muž, který je znamý mimo jiné tím, že po něm stříleli sami izraelští vojáci. Nejspíš ani nevěděli, kdo to je a že potvrdí jeho slova o jedné z nejkrutějších a nejbrutálnějších tyranií, která dnes na zemi existuje. Gideon o ní píše jako novinář už čtyřicet let. Vyprávěl, jak krom jeho deníku, slavného Haaretzu, nikdo jiný o okupaci v Izraeli neinformuje. Vystihuje to lidskou neochotu znát pravdu, pokud může být nepříjemná. A ukazuje se schopnost lidí nevidět to, co prostě vidět nechtějí.

Přišel jsem si při těchto dvou setkáních, s Gideonem a Doris, jako mnich ve středověku, ohromený kulturním bohatsvím a růzností, které mohou být ukryté v několika starých knihách, zatímco za hradbami už neumí nikdo číst ani psát a všichni propadají pověrám. Připomíná mi to také vyprávění o bytových seminářích Jana Patočky a o podzemních univerzitách: Bývalí posluchači dodnes říkají, že to byla jediná místa, kde se cítili v nenormální době „normálně“. Chtěl bych za ten pocit poděkovat.

Izrael, Palestina, Blízký a Střední východ
Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 29.12. 2016