Bodláky Václava Duška

Hafeme a koušeme, když nic nehrozí...

8. 12. 2016 / Václav Dušek

Kejklířů přibývá, slušnosti ubývá; svět nabitý zbraněmi připraven vyhubit lidský rod do mrtě. Velkohubí vojáci, při cvičení při práci, to se jim to pochoduje, když jim trubka vytrubuje, my to cálujeme – válečná pole lákají do sítí mladá těla. A matky rodí ochotně syny pro pupkaté generály; političtí mrchožrouti mají jasno. Pravda, láska – kdo tohle vymyslel, k čertu?! Bořit, vraždit, mučit, nabízíme vám vítězství.

Rádi si hrajeme s ohněm. Es ist eingeborener Schauspiler, proměnil se ve válečného mudrce, šklebí se z obrazovky, jako by hrál Macbetha v posledním tažení; doma čeká přemoudřelá pudrbába; nechte bejt, život je nádherný. Dělat brajgl umíme. Šoupnout na valchu kdejakého šotouše jest letitou zábavou lidu. Drhneme vyhlédnuté umazance dočista. Z hlavy vám vyženeme svobodu, pakáži! Svobodu řídíme přesně – měříme dle zásluh; kdo se nám chce vykroutit z klinče špatně dopadne, hnedky bez rozpaků označíme urputného berana slovy hanlivými a předhodíme snílka k poslední imaginární večeři.

Klauni roku bodují. Nespočet Sv. Celestýnů vytáhlo do boje k demokratickým bojůvkám. Máš-li mergle, zapoj se, přihoď prašule do kasičky. Honza Pindourek přednášel zasvěceně o kubánském diktátorovi. Propral komandíra nelítostně. Vida vykuka, toulal se v zemi chudoby a po letech se vytasil s čistou pravdou. Přátelé, vyrábět dezinformace se pilně učívalo, dnes během vteřiny zmatete nepřítele natolik, že zahanbeně zaleze do politické nory.

Žena ve vlaku nedala mobilu zahálet a oznamovala komusi plačtivě, že zemřel revolucionář, který udělal mnoho dobrého a jistě odešel do nebe. Spolucestující se tvářili neutrálně; tohle umíme, máme stoletou zkušenost. Hafeme a koušeme, když nehrozí sebemenší nebezpečí. Prý diktátora a revolucionáře chtěli svobodomyslní lidičkové přes šestsetkráte sprovodit ze světa – opatrovalo chlapa nebe, anebo peklo.

Za kecpultem ouřada a tvarohový synek s úsměvem blaženosti přinesl prohlášení hodné k zapsání – on byl jistě revolucionář, a pak diktátor. Řeknu vám, že takhle zpovzdálí se pivo pije a myšlenky vypouštějí zlehka. Představil jsem si našeho dovedu v zátoce – brod daleko, ale kalhoty spustil pro jistotu kilometry před vodní překážkou.

Klaunství okázale požehnané. Duli hnědí hudci písničky, styděli se prý lidičky, jedna dvě repuju, a ty dostaneš přes hubu! Dej hlas mizerovi, rozneseme tě na kopytech. Slavíci utrápení bezútěšným hnízdištěm nezpívají, chraptí a slovy chrastí. Dojemný pohled na dohled, populáři nezklamou. V dusnu slávy nevidí sociálně odstrčené, neslyší chvalozpěvy, nečtou žurnalistické omáčky, jinak by museli pozvednout hlas, když lidový zhurtapolitik jásá a křepčí nad tou nádherou, jak upálili lidi v honu na národovědní pravdu – národ anebo smrt. Hnus. Lebky na tričkách nám vadí, helemese, koukněmese, ale umírání žízeň po pomstě neuhasí. Hysterionství setrvale v módě. Ať žije Augustovo.

Hovadník se narodí a lid se diví. Chrabré třesky plesky politických šmudlů bez ustání zaplavují krajinu. Proletáři všech zemí usnuli v krvavých vavřínech pod mohylami zapomenutých velikánů; neodborná veřejná skupina odborníků, zevlouni v rajských zahradách ovoce přezrálého, komičky v rolích krmičky Anduly, třeskuté pravdy – halasné zvony, nudné tlampače... a hrdinů na tisíce, nehrdinů ještě více. Tanečky, radosti, sladké drobečky.

Vánoční mír, podivný pýr. Víra hory přenáší, k nám do Evropy potřebné a bědné přináší. Klaunské omyly. Pan starosta gratuloval, bučely krávy i voli. Město Krupka uvítalo hlavu státu. Dočkali se občané pochvaly a obdivu – krásné, nejkrásnější město. Oj, ještě že netahali prvního muže do sídliště. K vidění podivně tmavé byty, zatlučená okna, údajně vybydlené nory – bing bang, zvony zvoní do světa, stále nám chybí účinná osvěta.

Práce pro levici, ale kde ji vzít? Levice, pravice, pro lži nejsou hranice. Poradci a mluvčí teskně hučí – dostanou asi přidáno.

Klaunské parády. Keťas pěstuje na farmě lesní zvěř – řečeno jasně a poctivě jateční. Mlsné huby, národní neštěstí. Politická ouklejka nedělá nic špatného – dolovat prachy, nutnost a jakási minulost... nestrašte! Hrabat se v odpadcích minulosti se nedoporučuje.

Koukni, světýlko – budoucnost. Herec laje všem nespokojeným spoluobčanům – před lety hrál v poťouchlém vojenském seriálu, lítala pro božského vykuka helikoptéra, sám generál dal rozkaz k přesunu komedianta, hotovo dvacet a basta! Druhý náfuka donutil fotříka, aby sklonil hřbet před tajemnickým obříkem a poníženě zaprosil o výjimku pro synka – pražské divadlo pisklavého kohoutka přijalo bez protestů i podivu, drž pysk a bude ti dáno. Spokojení všiváci, za údajného komunismu ovšem chudáci. Slavíci, ne z Madridu, proboha, peskují národ za vlažné postupy, i politické slalomy.

Zatuchlá sláva, zapařená sláma. Před lety se hrávaly trnky brnky, blbinky, na dětských táborech – pak za odměnu přicházely zájezdy do destinací i nepřátelských, kde pro žebráky nebylo kam šlápnout. Dnes veleproducent, včera podvodník, co přikrádal korunku ke korunce; soutěživost, zaručená plodnost.

Klaunské balábile. Hudba žije v každém režimu, bachratí komici baví spolubčany. Dopis z ciziny od kamaráda z dětství. Vzkaz: Země se prý zmítá v nemorálce, silnější určuje život slabšímu a lidské plémě často na sebe bere podobu hadí, aby se nezalklo vlastními zvratky. Podivné životy v tomto koutku, kde pravidelně bývá účtováno v časových poměrech nepodobných trestání hříchu. Pánův návrat na zemi se z bezbolestného stane bolestným, díky lidem, lidem bažícím po dokonalosti a přitom neuvěřitelně naivním a bezbranným – volajícím v poušti, kterou sami založili. Tance v maskách, oblíbená zábava.

Vytisknout