Tupost a zbabělost jako ctnosti české kultury a identity?

Přeskočilo nám

8. 12. 2016 / Bohumil Kartous

"Prdelí se ke mně štěstí otočilo
a zítřky ztratily svůj jasnej tvar.
Nedivte se, že mi v hlavě přeskočilo
a s každým na potkání bych se rval.
Hoďte kamenem vy všichni, co jste svatí,
já si svou pravdu prostě nenechám vzít.
Vaše nenažranost vysvlíkla mě z gatí,
do haldy hnoje jsem zas držkou vlít."

"Když si přiznáte," píše Radek Mokrý o jednom z textů hudební skupiny Ortel, jejíž rasistické odrhovačky se podle úspěchu v lidové anketě staly hymnou obyčejného českého člověka, "že ten text je dobrej a popisuje zkušenosti členů více méně 40 % domácností, nikdo se nemůže popularitě divit, nálepky fašista od lépe situovaných slovo fašismus jen zpopularizuje." Mokrý naráží na to, že masivní část české společnosti žije nedaleko od prahu chudoby, dle dnešních kritérií pro její definici. Ovšem nikoliv v chudobě jako takové, takových lidí je naopak v české společnosti relativně málo.

Ten text je vážně dobrý, svým způsobem. Lidem, kteří se chtějí stavět do role obětí, dává perfektní příležitost. Podsouvá každému, kdo potřebuje najít viníka vlastního pocitu neštěstí, řešení: ignoranci, alibi a agresivitu. Mezi fanoušky tohoto kulturního braku pochopitelně nejsou jen chudí. Určitě jsou to ale lidé frustrovaní, lidé, kteří potřebují najít někoho, kdo je za jejich vlastní frustraci zodpovědný. S hledáním se příliš neobtěžují, stačí vhodně podstrčit.

Je to lyrika připosranosti na nejnižší příčce vkusu, abych dodržel jazykovou úroveň. Je to přiznání se k poraženectví, k potřebě najít někoho, na kom je možné násilně vykonat mstu s přesvědčením, že to tak je správně. Ten text je jednoduchý, velmi srozumitelný a otevřený. Frustrovaným dává pocit, že našli svou tribunu. Ve skutečnosti legitimizuje násilí na komkoliv, kdo takovému frustrátovi (frustrátovi s příčinou, ale i bez příčiny) přijde do cesty. Je to návod, jak najít oběť k ukojení touhy po pomstě za cokoli, s čím ve vlastních životech nejsme spokojeni.

Všechno do sebe dobře zapadá: ospravedlnění násilí a jednoduchá identifikace obětí. V kontextu s další produkcí tohoto neo (naci) folku je poměrně jednoduché najít vhodnou oběť. Pochopitelně jsou to ti, kterým zbabělci mohou zcela beztrestně vyhrožovat a útočit na ně. Nejprve je ale třeba z nich udělat hrozbu, aby zbabělost nebyla tak zjevná. To celé je principiálně naprosto stejný postup, který jakákoliv totalita zneužívá k demonstrativní likvidaci veřejného nepřítele. Nejprve je takový nepřítel (vždy relativně bezbranná minorita) identifikován, postupně usvědčen z nejhorších zločinů, dehumanizován a poté spokojeně likvidován.

Podstrčit takové placebo Čechům je relativně snadné. Vzhledem k izolovanosti a nulové zkušenosti většiny s jinými kulturami a dlouhodobě pěstované xenofobii lze symbolicky či reálně útočit libovolně. Je to nedostatek zkušenosti, kterou získaly společnosti na západ od ČR. Setkal jsem se v Bruselu s vlámským dramatikem Pieterem De Buysserem, který se na Fóru 2000 setkal s trapným pokusem o cenzuru. Nejen rasistům je v Čechách vlastní zbabělost, zdá se, že je skutečně zakořeněna velmi hluboko v naší identitě. Jeho děti chodí do školy v Molenbeeku, to je ta čtvrť, o které si spousta Čechů, spokojených s manipulacemi českých médií, myslí, že jde i no - go zónu. Jeho děti se kamarádí s dětmi muslimské rodiny. Zkušenost, kterou v ČR takřka není možné nabýt. V žádném případě to neznamená, že by neměl obavu z islamistů nebo že by schvaloval porušování lidských práv v některých muslimských komunitách. Naopak, velmi otevřeně proti takovým excesům protestuje. V žádném případě to ale neznamená, že by se jakkoliv ztotožňoval se stigmatizací na základě náboženské či etnické příslušnosti, jak to prostřednictvím svých mluvčí dělá velká část české společnosti.

Jenže tahle zkušenost je nepřenositelná. Nelze ji získat jinak než přímo. V české společnosti je to možné jen v omezené míře. Je úkolem elit, aby v takovém okamžiku stály na straně humanity, lidských práv a svobody, elementů, z jejichž koincidence vzniká současné pojetí demokracie. Zbabělost, s jakou politici, intelektuálové, umělci či popkulturní celebrity utíkají před konfrontací s propagandou ignorance a otevřeného násilí, je smutnou zprávou o stavu české společnosti. Lidé, kteří by svou autoritou mohli zviklat řadu lidí v přesvědčení, že jim kulturní póvl v podobě Ortelu a podobných nabízí skutečné rozhřešení, raději mlčí a nebo - ještě hůře - sami tleskají. Odsuzují se tím k tomu nebýt považováni za elitu v jakémkoliv slova smyslu.

Stand up, speak out and take action (povstat, promluvit a jednat). To je vcelku srozumitelná výzva Phila Zimbarda, světově uznávaného psychologa a autora tzv. Stanfordského experimentu, v jeho projektu Heroic Imagination. Zimbardo ve svých experimentech ukazuje, jak snadné je stát se podílníkem zla, i toho nejhoršího kalibru. Stačí, aby okolo bylo dost dalších, kteří jednají podobně, nebo autorita, která vás ujistí, že podobné zlo, které pácháte, je v pořádku. Nemusíte se ale ničeho přímo účastnit, stačí být nečinným pozorovatelem. V psychologii a sociologii se tomu říká bystander efekt. Zimbardo na spoustě dalších experimentů dokazuje, že i okamžiky, v nichž jsme svědky utrpení či násilí, jsme ochotni nečinně přihlížet, pokud je okolo dost dalších, kteří dělají totéž.

Česká společnost věrně připomíná takové nečinně přihlížející. Je tu jen málo těch, kteří jsou ochotni povstat, promluvit a jednat. Ti, u nichž se to předpokládá, se většinou potupně schovávají a v horším případě kolaborují s pitomostí. Normalizují společnost v jejím nebezpečném rozpoložení a aktivně či pasivně schvalují prohlubování všeobecného úpadku. Z nedostatku intelektu, odvahy či vypočítavosti. Ano, obyčejný člověk má právo selhat, jakkoliv argumenty typu "lidé se bojí, jsou naštvaní a proto tak jednají" nejsou nic víc než popis stavu, nikoliv zdůvodněním nenávistných postojů. Ani lidé, ke kterým se skutečně "štěstí otočilo prdelí", se nutně nemusejí stát rasisty. To je je naprosto nesmyslné. 

Zdůvodňovat rasismus pocitem vlastního neúspěchu či neštěstí je podobné jako omlouvat agresivní jednání otce vůči dětem proto, že si na něm vylil zlost nadřízený v práci. Je to prosté a jednoduché k pochopení. Snaha omlouvat to je deklarací neporozumění, případně vlastního selhání. Je-li ovšem tento postoj normalizován, je považován za přijatelný či dokonce žádoucí. A co je lepší než póvlu udělit cenu a vystavit ho na piedestal a udělat z něj ctnost? Kdysi bylo masovou hymnou, že "ryjeme držkou v zemi". Dnes rezonuje éterem, že nám přeskočilo, nicméně že si pravdu nenecháme vzít. Zpět na stromy...

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout