O konzervativní kontrarevoluci v Evropě

7. 12. 2016

Cesta od Euromajdanu k brexitu a Marine Le Penové byla závratná a depresívní. A stala se také dominantním narativem našich časů.

Ředitel organizace European Leadership Network Adam Thompson nedávno napsal, že s nástupem xenofobie, nativismu a populismu "je stav Evropy nebezpečnější než kdykoliv od 60. let."

A ve stínech tohoto znepokojivého příběhu samozřejmě operuje Rusko Vladimira Putina.

Putin nevytvořil západní neklid, který vedl v brexitu v Británii, zvolení Donalda Trumpa v USA a meteorickému vzestupu Národní fronty Le Penové ve Francii.

Nevytvořil Svobodné Geerta Wilderse a neučinil z nich hlavního kandidáta nizozemských voleb napřesrok. A nezpůsobil pád vlády Mattea Renziho po prohraném referendu v Itálii.

Tyto události jsou výsledkem prodloužených dopadů finanční krize z roku 2008, krize eurozóny, která následovala, a revolty dělnictva zanedbaného globalizací.

Ale Putin rozhodně západní neklid přikrmoval a využil.

V prosinci 2013, zatímco se Ukrajinci scházeli na majdanu, Kremlem podporované Centrum pro strategickou komunikaci publikovalo zprávu zaznamenávající, že na liberálním Západě existuje významný podíl voličů, kteří se cítí marginalizováni, ekonomicky i kulturně.

Tito lidé upřednostňují tradiční rodinné hodnoty před feminismem a právy gayů. Dávají přednost státům založeným na národech před multikulturními tavícími kotli.

A v obtížných ekonomických časech byl Putin v unikátní pozici, kdy mohl nadcházející protiestablishmentové vlny využít.

Ponížení a uražení Západu se stali potenciálním ruským Trojským koněm.

O několik dní později v projevu ke stavu federace Putin odsoudil prohnilý Západ a slíbil, že bude oponovat západnímu "bezpohlavnímu a neplodnému" liberalismu "který nás žádá, abychom bez ptaní akceptovali rovnost mezi dobrem a zlem".

To byl náčrt podkopání evropské jednoty a transatlantické solidarity. Byl to plán na rozdělení a oslabení Západu a osvobození Ruska od pravidel mezinárodního řádu.

Politický analytik Alexandr Morozov tehdy pro Colta.ru napsal, že Putin "vytváří novou Kominternu" zaměřenou na "maximální putinizaci světa" a vytvoření "zcela nové hegemonie".

A za tímto cílem Moskva začala zintenzívňovat kontakty s ultrapravicovými stranami na Západě, včetně Národní fronty Le Penové ve Francii a Jobbiku v Maďarsku.

A začala používat svá aktiva v oblasti mezinárodních médií k přípravě půdy pro jejich úspěch.

"Koordinované úsilí Kremlu vytvořit sítě politického vlivu zasáhlo evropské jádro," napsala nedávno ve zprávě pro Atlantickou radu Alina Poljakovová, zástupkyně ředitele Eurasijského centra Dinu Patriciu a autorka knihy "Temná strana evropské integrace".

"Tyto snahy byly západními zeměmi dlouho ignorovány, přehlíženy nebo popírány. Ale teď nesou Kremlu ovoce."

A jedním z důvodů, proč uspěly, je protože když se Putin díval na Západ, myslel, že vidí něco známého. Připomínalo mu to Rusko v 90. letech.

Stejně jako Rusko před čtvrtstoletím bylo zralé na lídra s tvrdým projevem, který odmítl liberální ortodoxii a slíbil obnovit národní velikost, Putin si myslí, že většina Západu je také zralá pro tuto možnost.

A tak jako v Rusku změnil resentiment ve vlastní moc, snažil se zopakovat stejný trik na mezinárodní scéně.

Fiona Hill, spoluautorka knihy "Pan Putin: Operativec v Kremlu" nedávno napsala, že "jedna věc, kterou dobře umí, je jak využít národní nálady, hrát s emocemi a manipulovat lidi. Také ví, jaká opatření podniknout, aby využil chyb a slabin jednotlivců."

Jak pamětihodným způsobem poznamenal Peter Pomerantsev, autor knihy "Nic není pravda a vše je možné: V surreálném srdci nového Ruska", Putin se učinil Che Guevarou západních protiestablishmentových marginálních elementů.

Ale Putin podporuje povstání evropských populistů také ze strachu.

"Existence Evropy je pro Rusko domácím problémem," prohlásil nedávno na veřejné přednášce historik Timothy Snyder. Přes všechny chyby a problémy Evropa představuje model transparentní a demokratické vlády u hranic Ruska, který znamená přímou výzvu autoritářské kleptokracii v Kremlu.

EU také poskytuje konsensuální model integrace, který je mnohem přitažlivější než jeho moskevská obdoby založená na přinucení.

To podkopává Putinův sen o sféře vlivu v bývalém sovětském prostoru.

"Dokud je Putin u moci, nepřestanou se snažit o rozbití Evropské unie," tvrdí Snyder.

Momentálně se zdá, že Putin bitvu vyhrává. Ale s vítěznými tanci by měl ještě počkat.

Protože hněv proti establishmentu je dvousečná zbraň a Rusko není nutně imunní vůči populistické revoltě, která zasáhla Západ.

A zatímco na Západě poražení globalizace mohou ventilovat svůj hněv prostřednictvím demokratického procesu, v Rusku nemají možnost jít jinam než do ulic.

A pokud to udělají, může to být pro Putinův režim dost ošklivé.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout