Nemůžete nikdy vyřešit problém, který si ani nepřiznáte:

Končí Západ poražen ve válce, aniž si jí stihl všimnout?

7. 12. 2016 / Karel Dolejší


Dlouho nad "ruskou hrozbu" povznesený analytik Mark Galeotti si v poslední publikaci věnované hybridní válce a napsané ještě v době předtrumpové ZDE nebere servítky. "Západ je ve válce. Není to válka starého typu bojovaná kanonádou, ale typu nového, bojovaná šustěním peněz, vřískavými mantrami propagandistů a nenápadným šeptáním špionů."


Galeotti nicméně při všech svých nepopiratelných kompetencích stále zůstává západním kremlinologem tradičního typu. Jak takovou věc poznáte? Podle základního předpokladu o psychologii osob obývajících Kreml. Kremlinologové se až do konce "komunismu" - a někteří i po něm - drželi představy, že ideologické nesmysly a nenávistné výlevy sovětských představitelů vlastně souvisí pouze s výkonem oficiální veřejné role. Že tomu ti lidé přece ve skutečnosti sami nevěří. Že kdo přednáší tyhle nesmysly zkrátka později "přijde z práce domů" a tam roli odloží, zaujme odstup a stane se údajně docela normálním západním konzumentem s jim už dobře známými životními prioritami. A naopak, ráno zase vstane a kromě kravaty si navlékne také ideologickou svěrací kazajku. - Nezanedbatelným a rozhodně ne prvoplánově odsouzeníhodným motivem zaťatého držení se zmíněného předpokladu byla snaha nalézt u protivníka nějaké dobře známé lidské charakteristiky, nedehumanizovat jej, jak rutinně žádá válečná propaganda. Tento fenomén byl svého času velmi rozšířen a pronikl koneckonců až do banální popkultury. Nemyslím však, že takovýto sentimentální západní humanismus je humanismem skutečným, založeným na čelení světu spíše než na posluhování psychickým potřebám "touchy feely" produktů kulturního průmyslu.

Když se otevřely sovětské archívy, nastal okamžik velkého překvapení západní kremlinologie - sice ne úplně všichni, nicméně značná část špičkových sovětských představitelů se velmi dlouho držela ideologie také v nejužším soukromí. Behaviorálně se sice doma opravdu stávali konzumenty, ale mentálně se ani tam příliš neměnili. Teprve poslední generace reformátorů dosti bolestným procesem osobní proměny během pár let opustila i čerstvě nalezenou víru v "reformu socialismu" vytvořenou v satelitních státech už během 50. let - a přiklonila se se stejným náboženským zápalem k liberálně tržní ortodoxii.

Jak tedy poznáte, že je Galeotti tradičním kremlinologem? Až dosud stereotypně bagatelizoval Putinovo ideologicky motivované nepřátelství vůči Západu poukazy na bědný stav ruské ekonomiky. Zde se předpokládá, že Putin nakonec někde, přinejmenším v jakési nejhlubší osobnostní vrstvě, je poháněn podobnými prioritami jako západní liberální establishment a koneckonců západní konzument. Tedy že nehledě ke všemu ostatnímu nakonec přece bude věřit, že více vlivu získá automaticky ten, kdo má naditější peněženku.

Bez ohledu na výlety do psychologie či teorie her s jejich představou "racionálního aktéra" ovšem existuje klasické pojetí války, které je "předkapitalistické" a s ekonomikou se v něm v zásadě nepočítá. Oba nejznámější klasikové strategie, Clausewitz i Sun-c´, považovali válku v první řadě za střet vůlí - a to také zdůrazňují současné ruské koncepce. A jak se kdysi vyjádřil hlavní Clausewitzův ideový impuls, Napoleon Bonaparte, morální faktor má nakonec převahu nad materiálním v poměru nejméně 3 : 1.

Máte-li před sebou dva podobně odhodlané soupeře, kteří se liší pouze tím, že jeden získal nepoměrně více ekonomických zdrojů než druhý, můžete považovat ekonomické faktory výjimečně za rozhodující. Pokud však jeden je odhodlán k válce a druhý si nedovedl dokonce ani zjednat jasno v tom, kdy a zda vůbec se hodlá v případě napadení bránit, ekonomické faktory rozhodně určující nebudou.

Galeotti dlouho tvrdil, že Putin sice hraje velice nebezpečnou politickou hru proti Západu, ale koneckonců se skutečné války s ekonomicky mnohem silnějším Západem neodváží. Teď, zdá se, změnil názor. Tvrdí, že Západ již ve válce s Ruskem vlastně dávno je.

Hlavní teze Galeottiho knihy jsou dvě a obě docela prosté. Za prvé, v současné společnosti je otevřené násilí se střelbou a mrtvými nanejvýš posledním stádiem předchozí velkoryse pojaté kampaně politické destabilizace. "Nanejvýš" proto, že existují i situace, kdy je destabilizace sama o sobě natolik úspěšná, že protivník kapituluje bez boje.

Druhá teze tvrdí, že Moskva se ve své politické válce proti Západu ani tak nepřipravuje na pozemní invazi (Pobaltí by zde jistě s Galeottim naprosto nesouhlasilo...), jako spíše na rozdělení, demoralizaci a odvedení pozornosti tak, aby nemohla vzniknout kolektivní vůle postavit se na odpor ruské snaze vytvořit novou imperiální sféru vlivu v "blízkém zahraničí" - a dost možná ještě dál.

Galeotti si dnes již nemyslí, že Putin vlastně hraje se Západem jen nebezpečnou vyděračskou hru. A knihu zjevně napsal proto, aby navrhl způsoby, jak nové ruské válce účinně čelit.

Co se může stát, pokud podobné hrozbě čelit nechcete anebo nedovedete, ukazuje třeba deklasifikovaná podrobná studie amerického velitelství zvláštních operací (USASOC) věnovaná konfliktu na Ukrajině ZDE (pdf). Výslovně uvádí: "Ruští neokonzervativci přijali agresívní zahraniční politiku zaměřenou na zvrácení ztrát spojených s kolapsem Sovětského svazu, zejména podél ruské periferie. Poháněna touhou vrátit nazpět západní průnik do ruské sféry vlivu, současná generace siloviků vytvořila multidisciplinární umění a vědu nekonvenčního válčení. Jejich přístup těžící z klamání, psychologické manipulace a ovládání informační domény představuje významnou hrozbu západním bezpečnostním zájmům. Kritickým prvním krokem ke konfrontaci informační války moderního Ruska je dosáhnout pochopení jejího charakteru a vedení."

(Poznámka na okraj: Probíhající hybridní válka na území České republiky začíná samozřejmě již tím, že někteří, včetně nejvyšších státních představitelů, tu tvrdošíjně lžou ohledně samotné ruské účasti ve zmíněném konfliktu, kterou nehledě na záplavu důkazů a dokonce přiznání Putina osobně před pár týdny dodnes popírají. Další techniku oblíbenou osobami chápajícími Putina představuje bagatelizace klíčových autorů, z jejichž prací probíhající ruská agrese prokazatelně teoreticky čerpá, a jejich vydávání za údajně "marginální" podivíny. Nehledě na oba triky ti kdo zpracovali studii USASOC velmi dobře vědí, proč za hlavní ideové zdroje ruského hybridního válčení na Ukrajině označili právě Panarina, Dugina a Gerasimova.)

Prosím, podívejte se v současném kontextu na standardní vyprávěnku obhájců Putina, tak jak byla do omrzení opakována přinejmenším od vzniku ukrajinské krize: Tím kdo prý je zde ve skutečnosti nebezpečný, agresívní a dokonce jistojistě promyšleně chystá útočnou válku, je "zlý a zákeřný" Západ obkličující údajně Rusko ze všech stran vojenskými základnami. Jak lze tuto historku srovnat s fakty, že západní armády jsou na jakýkoliv konflikt s Ruskem kdesi ve východní Evropě technicky naprosto nepřipraveny, nebo že na pozadí bohatě Moskvou podporované zpravodajské a dezinformační kampaně proti Hillary Clintonové došlo ke zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA - a tím de facto Západ jak jsme jej znali před našima očima zaniká ZDE, na to se raději Putinversteherů ani neptejte. Pomohli vlastním osobním dílem nadlouho zničit "prohnilý" demokratický Západ - a slušnější z nich, kteří to snad nemysleli úplně zle, se budou do konce života snažit vylhat ze své odpovědnosti.

A také už proboha zapomeňte na utopické "revoluční" koncepce ze 70. - 90. let plné dávno zřetelně vyvráceného technologického optimismu - tedy pokud si náhodou nemyslíte, že autoritářské nacionalistické režimy, které se začínají rýsovat, budou spasitelným nástrojem světové revoluce. Íránští "zelení" revolucionáři už dávno vědí, že právě díky tweetování je bezpečnostní síly nacházely a zatýkaly nepoměrně dříve, než by toho byly schopny dosáhnout v případě klasické podzemní činnosti. Syrští opozičníci zase velmi negativně oceňují demobilizační roli Facebooku. Čína internet důkladně cenzuruje a v Rusku se na tomtéž usilovně pracuje. Již dávno jsme ve fázi, kdy si utlačitelé poslední technologii osvojili nejméně stejně dobře jako ti, kdo se ji nedávno s jakýmisi úspěchy snažili využít k osvobození. Výsledkem může být hypermoderní policejní stát, který nakonec obrovsky ušetří za všechny klasické donašeče v místě bydliště a přitom bude ještě fungovat mnohem účinněji než kdykoliv předtím.

Lidé s reálnou zkušeností života v utlačitelských režimech zpravidla nemívají přecitlivělou a naivní mentalitu politicky impotentních západních levicových opozičníků, jimž právě ultrapravice podruhé za století vyfoukla jejich drahý revoluční projekt, nehledě na Occupy Wall Street a ostatní politické potraty. Největší část kumbaya revolucionářů, pokud mají to štěstí a přežijí, tráví v takových režimech životy v mučírnách a kriminálech.

Porážka Západu určitě nutně neznamená, že hodnoty demokracie a lidských práv jsou "ve skutečnosti" bezcenné. Spíše svědčí o tom, že ti kdo je údajně měli v úmyslu hájit je hájili málo, nedomyšleně a především nesmírně hloupě. Že vůbec nedokázali zahlédnout, odkud hrozí největší nebezpečí. Za to považovali "fašistický" politický establishment, který nechá klidně kandidovat antisystémové politiky a v jedné zemi za druhou padá jako kostky domina.

Ovšem rozhodně neklesejte na mysli, dokonce i kdybyste v podmínkách naučeného konzumního kreténismu už nedisponovali vůbec žádnou myšlenkou - jen networkingem, tweetováním, marketingem a SEO, Ctrl + C a Ctrl + V. Dokonce ani tehdy, jestliže mezi tiky fixovanými na úrovni podmíněného reflexu podobně jako kdysi pohyby továrního dělníka u pásu, tiky, z nichž již fakticky sestává dnešní masová kultura, nenacházíte žádný, jehož nutkavé opakování by přinášelo alespoň zdání úlevy.

Zkuste ještě slogany a hashtagy, ty to třeba spasí.

Na hrob ti tesám SMS. Když nevíte coby, najdete to v Obi.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 9.12. 2016