Bodláky Václava Duška

Plechové huby

24. 11. 2016 / Václav Dušek

Alfasamce vyhledat, nemožno. Staré struktury prý ničí vzpomínky slavných dnů národa. Člověk musí dávat bedlivý pozor, aby z toho nebyl chabrus na játra - veletoče připomínají lampionové průvody přešťastných bloudů v mrazivých dnech. Slova sprchují minulost, životy se nevrátí, byli mladí, mladí... a ženy nám rodí další vojenské pacholíčky do rakvičky! Alfasamci z našeho prostoru odtáhli do vzdálených krajin. Smečka u nás nevyzpytatelná, neloví, zato žere smyslu zbavena. Ostříhali alfasamce, stala se z něho schlíplá slepice, kdepak filmový idol skončil.

Ve smečce neveselo, mumlají bytosti s plným těřichem, stále mají hladno, úspěchy vzdáleny. Kam čert nemůže, nastrčí Mirku, knihovnickou pionýrku. Od pusinky se jí nepráší, vyfasovala pozinkovanou plechovou hubičku. Janka šílená bojovnice touží být prezidentkou všech, proti vůli většiny. Baruška výtečnice shání tříkolku, aby stihla stranické politické sedánky. K tomu nám servírují herendy líbezné, také opačné, že? Meleme, meleme, koho nesemeleme, toho pošleme do kafilérky ke konečnému zpracování.

Drony hlásí bezpečí na Hradě i v podhradí. Letky se potulují nad hlavami netušících prověřovaných bytostí - vidí nám až do kuchyně, ještě nemukneš a máš záznam u nejvyšších pilotů tajných operací; vybudujeme, přebudujeme, uvidíš, pochybovači!

Větší národy nám už tolikrát rajtovali po palcích, že nám z toho slezly nehty. Vytrvat! Není vyloučeno, že se zkušenost nezopakuje. Muchlovačky, líbačky, přísahy – věrné naše milování počesku, obrana národa svébytnosti. Nešprkej, že nevíš o čem je řeč.

Výběrová řízení dosáhla světovosti. Stojíš před výběrovou konkurzní komisí, vybírají hajzlbábu, metaře, řidiče, pomocnou sílu do kuchyně - ficku, pokojskou, přidavače. Budeš pošťák v terénu s odměnou za hubičku, prosím, ale musíš mít madurídu.

V této polovypuštěné zemi zažiješ vrchovatě legrace; kdysi dávno nám odstřihli Zakarpatskou zemi (prý nám ji vrátí, mají vytříbený smysl pro spravedlnost), porevoluční spekulanti ustřihli Slovensko – zbylo Česko, ale není nám těžko. Máme k podpoře vyjící častuškáře, šprýmaře, ochotníky; míváme orosená čela z reality, kde ženy mají málo prostoru. Tož doporučuji poslechnout si Radůzu – muzika i hlas pravda, co říkáte znalci hubeného prstokladu, falešného zpěvu a novinových nebásnivých obratů. Zmlknout, poklonit, více netřeba.

U nás se s nikým nepářeme, moc umíš, budeš vyloučen z národního kolektivu; z hnid pěstujeme vši, úspěšně.

Kokardy v klopách, řičíme: svoboda, svoboda, svoboda! A v podloubí zmizí památníček, starostenská vypasená a oteklá tlama dostala nápad, těhotná nezralými myšlenkami, porodí kdeco – být hňup nebolí. A hned vedle výtečníka rádoby samec, režisér, herec, malíř, dabér, spisovatel, mudruje a choří z nedostatku slávy, staví si mohylu jepic. Nechápe, že kde není čestná práce, tam ani čert nebere.

Rasová inventura určuje šálivý světa běh. Dokonalá, přesná – děsivá.

V minulosti ovládali národy a země vyvolení koloniální pašáci, draví sršáni, žádní dobráci. Elita elit, abys ráčil vědět. Poučovali samozvaní učitelé domorodé nevycválance pomocí trestů nejvyšších, zabíjeli, mučili, ponižovali, vykořisťovali, rabovali nerostná bohatství, loupili bez bázně a hany; piráti z moří i souše, kde pes nekouše.

Kolo dějin se protočilo, nu, a jako bumerang se bývalým neurvalcům vrací, co zaseli. Odporné zákeřné vraždy, strach z druhého dne, pochody smíru, řečnické floskule, omluvy chybí, váleční bardi. Hle, inventury v plném proudu. Zaslepení neblahou vírou a záští, i krvežíznivou pomstou, chystají se děti hrozivého Boha převrátit otrávený svět. Marně.

Plechové huby korodují, zalykají se přiotrávenou nenávistí. Samožerové sériových polopravd a lží mlží. Padá k zemi marasit. Zálohovaná historie zvětrala. V přecpaném tyjátru s vyhaslými augusty nedychatelno. Kašírované dějiny pod silnými barevnými světly dostávají tragické kontury. Chystá se nový kus: nebývalé bratrství. Vyprodáno. Politická smetánka hledá přímý vchod do teplých míst; na bidýlku pár míst volných, krčí se tam odpůrci vládnoucích špiček.

Zvon nedaleko zvoní umíráček. Umřela pravda, pokora, vlídnost, slušnost – do hrobu dány, siroty po nich zůstaly a ony přicházejí každičkého rána, aby ze srdce vroucně poděkovaly.

Veselé hoře, štěstí moře.

Vytisknout