ČR na cestě k fašistické normalizaci

28. 9. 2015 / Roman Kanda

Vážený pane Čulíku,

chci Vám poděkovat jednak za tento text: jednak za veškerou činnost, kterou Britské listy v souvislosti s českou protiuprchlickou hysterií vykonávají - v podstatě jako jediné české médium systematicky bojují proti této neuvěřitelné vlně iracionality. A také: v anglických verzích článků informují o této vlně svět. Zaplaťpánbu za to, píše Roman Kanda.

Postkomunistický diskurz, který legitimizoval demagogii a agresivní rétoriku vylučování, přichystal živnou půdu pro rychlou fašizaci společnosti, jak jsem se před časem pokusil analyzovat v článku "Jak se rodí fašismus" na a2larmu, jejž možná znáte.

Jsem přesvědčen, že pokud se najde ekonomická síla, která tento zatím spíše rozptýlený psychologický fašismus zachytí do své struktury, a pokud se prolne se silou politickou, začne být teprve zle. Propojení ekonomických zájmů a hysterie, jak ostatně píšete, má své zhoubné efekty v případě médií. Média však z pohledu obnažené logiky postkomunistického či posttransformačního diskurzu jednají legitimně, sledují-li pouze svůj profit. A jsme u jádra věci. Vidím mimo jiné dva problémy současné české společnosti:

1) Posunutý práh legitimity. V české společnosti je považováno za legitimní hovořit o nezaměstnaných jako o "parazitech" sociálního systému, a nejen hovořit - je v tomto duchu také realizována politika. Důsledky vidíme dnes a denně: např. katastrofální situaci v ubytovnách, neexistenci sociálního bydlení, nárůst ghett apod. Česká společnost považuje za legitimní zesměšňování a dehonestování příslušníků jiných etnik, národů a ras (např. kritika Putinova režimu se běžně prolíná s rusofobií), vylučování mentálně či jinak hendikepovaných dětí do zvláštních škol; považuje za legitimní, že ženy bezdůvodně berou o třetinu menší plat, i když jsou na stejné pracovní pozici jako muži. Zkrátka, Češi považují za legitimní různé formy diskriminace. Obvyklé fráze o české tolerantnosti jsou, obávám se, z velké části jen mýtem - jedná se ve skutečnosti o lhostejnost, která se pod tlakem hysterie rychle drolí, čehož jsme nyní svědky.

2) Tragikomickým rozporem české společnosti je to, že posunutý práh legitimity zároveň vyvolává frustraci, která jej ale dále reprodukuje. Lidé, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, jistě nejsou spokojeni s tím, že se o nich mluví jako o "parazitech" a že je tato rétorika už běžnou součástí politického mainstreamu, od pravice po levici. Přesto nejsou schopni se vůči této rétorice racionálně vzepřít a ve svých reakcích zůstávají v jejím vleku, a tím ji rozmnožují. Jednoduše řečeno, svou frustraci kompenzují tím, že ji přehazují na jiné sociální či etnické skupiny (Romy, uprchlíky nebo třeba pekaře). To se samozřejmě netýká dlouhodobě nezaměstnaných en bloc, uvádím jen modelový příklad; podobný mechanismus bychom mohli nalézt i v jiných společenských třídách nebo profesních skupinách - kupříkladu u středoškolských učitelů, kteří jsou frustrováni špatnými podmínkami ve školství, nebo u lékařů, kteří jsou frustrováni tím, že nemají plat srovnatelný s platem v Německu. A znovu opakuji, neházím všechny do jednoho pytle - jen vyjmenovávám abstraktní příklady toho, jak model českého kompenzování frustrace podle mého názoru funguje. To vše pochopitelně vede ještě k většímu prohlubování frustrace, k podivnému zacyklení, jež může vést k implosivnímu sesunutí společenské struktury - k jakési "fašistické normalizaci".

Slovní spojení "fašistická normalizace" používám záměrně, abych poukázal na skutečnost, že pod současnou krizí se skrývají dlouhodobější procesy a kontinuity, které se táhnou už od dob husákovské normalizace. Tu považuji za jeden z nejkonzervativnějších režimů tehdejší Evropy. Normalizace podobně jako postkomunistický diskurz legitimizovala nelegitimní - tedy něco, proti čemu by se normální společnost měla vzepřít, ale ona tuto nelegitimitu naopak akceptovala, a tím legitimizovala. A zase: ani povaha a průběh normalizace by nebyly myslitelné, aniž by pro ni neexistovaly příhodné historické a socioekonomické podmínky. To bychom však mohli příčiny současného stavu hledat až v Bílé Hoře, což je obvyklá zábava všech moralizátorů a laických pseudohistoriků.

Jde spíše o to, že celá éra po roce 1989 se v jistém zorném úhlu zase jeví jako bezmála promarněná příležitost, že navzdory řečem o transformaci a návratu do Evropy jsme se nezměnili vůbec a ze současného světa jsme nepochopili takřka nic. Až se mi chce uzavřít sarkastickým bonmotem, že české dějiny nejsou jen sledem cimrmanovských slavných proher, ale i méně slavných - promarněných příležitostí.

Vytisknout

Související články

Obsah vydání | Pátek 25.9. 2015