15. 9. 2015 / Karel Dolejší
Ještě nedávno patřily české politické elity k nejtupějším prosazovatelům evropské politiky škrtů. Zdánlivě ze dne na den se tytéž elity hromadně staví na rozhořčený odpor proti azylové politice, kterou EU prosazuje. Jak si tak prudký obrat v loajalitě vysvětlit?
Politika škrtů pro většinu české společnosti nikdy nebyla atraktivní, což ovšem sotva může někoho překvapit. Přesto ji čeští politici proti voličům obhajovali, a to většinově, odprava až do levého středu. Je pravda, že téma nevyvolávalo takovou přízračnou hysterii jako otázka průjezdu běženců a eventuálně přijetí části z nich v počtech dosahujících zlomku toho, kolik lidí v nouzi ČR přijímala koncem 90. let. Ale nepopulární bylo velmi a s politiky to nehnulo. Nepodezírejme tedy naše kluby chovatelů drobného politického zvířectva, že by vůbec nedokázaly prosazovat politiku, kterou "lid" neoblibuje. Vždyť to donedávna vehementně dělaly a v mnoha ohledech provozují dosud.
Za rychlým obratem od naprosté poslušnosti k naprosté neposlušnosti vězí nejspíše něco jiného. V českém prostoru se začíná měnit vzájemný poměr zahraničních vlivů. Američané ustupují všude, v tom jistě nejsme výjimkou. Ale už před nějakým časem jsme se stali málo perspektivními také pro Německo. Motory pro nové modely Škodovky už se nebudou vyrábět v Mladé Boleslavi, ale v Rusku, protože to vyjde levněji - a zase tak moc se obě subdodavatelské země od sebe neliší...
Nikdo už nečeká žádné velké západní investice v českém prostoru. Západní firmy vesměs nemají rády korupční prostředí, které ovšem východním nevadí ani v nejmenším. Bude docházet ke geopoliticky motivovanému průniku Ruska do české energetiky - a také nás političtí představitelé, kteří k takovému kroku z ústavy nemají pražádný mandát, nabídli Pekingu coby vstupní bránu do Evropy. Přečtěte si všelijaké věstníky českých politických drobnochovatelů od ČSSD až po ANO a uvidíte, jak se těší na ruský Temelín a čínskou Hedvábnou stezku. Peněžní toky už začínají být cítit ve stranických pokladnách. A s nimi přichází změna loajality. Protože dosavadní tupá loajalita orientovaná na Západ nebyla podložena jinak, než čistě pragmaticky.
Jinde v Evropě není situace tak vyhraněná, jako v české kotlince. Řecká Syriza narazila na zjevnou neochotu většiny voličů vypadnout z jednotné Evropy, se stejnými obavami nyní zápasí spřízněný, v preferencích stagnující španělský Podemos, jemuž to škodí více, než skandály kolem venezuelských peněz. V Británii se stal sice šéfem labouristů Jeremy Corbyn, který se v mnoha ohledech rozchází s hodnotovou orientací běžného voliče, ale to je speciální případ.
Je pravda, že Corbyn má úplně jiné hrdiny, než většina Britů. A nejde jen o velmi vstřícný vztah vůči ruskému imperialismu, který preferuje před americkým. Namísto postav střílejících domorodce v Iráku či Afghánistánu, které představovaly donedávna povinně oslavované britské hrdiny, vyznává Corbyn úplně jiné geroje. Lidé z Hamasu nebo IRA si velmi váží podpory, kterou jim v minulosti neváhal vyslovit, a židovské spolky si zase starostlivě všímají, že Corbyn nerozlišuje mezi kritikou Izraele a antisemitismem. Právě proto prognózy říkají, že Labour Party patrně nevyhraje ani příští parlamentní volby. Podle některých prý dokonce ani přespříští. Průměrný volič je nějak hodnotově zakotven a jen kvůli Corbynovi se tak rychle nezmění.
V České republice je to jinak. Pro značnou část politiků i voličstva je příslušnost k Evropě věcí nikoliv hodnotové volby, ale pragmatického kalkulu. Evropské hodnoty a demokracii velká část našich spoluobčanů nepovažuje za nic samozřejmého ani osvojeného, natož za nějakou součást vlastní identity, ale za doprovod příslibu západní prosperity. Vztah k celému balíku politických a kulturních voleb provedených po listopadu 1989 se zásadně neliší od vztahu, který měli poddaní k husákovskému normalizačnímu režimu. Přizpůsobili se, poněvadž to bylo výhodné. Při prvních známkách opravdové slabosti a šanci na nového patrona však přichází typický jev českých národních dějin, totiž autoritářská vzpoura.
Kanonický český národní mýtus stojí na Husovi, který byl vůbec prvním vlivným zástupcem evropského reformačního hnutí překračujícím postavení "pouhého kacíře". Důvodů bylo více, ale jeden z hlavních představuje fakt, že probíhající katolická rehabilitace Husa je koneckonců zcela oprávněná. Hus nebyl kacíř, na rozdíl od katarů nebo albigenských. Byl to ortodoxní katolík, který se vzbouřil proti instituci ve jménu vyšší autority, kterou měla uznávat, ale prakticky neuznávala. Teologické inovace jsou u Husa spíše marginální a zásadním způsobem nevybočují z mezí katolické ortodoxie. Kostnický koncil ho odsoudil neprávem. Podobně jako později "bratrské strany" vcelku neprávem odsuzovaly čs. reformní komunisty.
Autoritářská vzpoura je založena na zuřivém pohrdání autoritou, které se subjekt nejprve slepě podřizoval, dokud ji ještě považoval za všemocnou. Jakmile ovšem zaznamená, že všemocnost se nekoná, s loajalitou je okamžitě konec. Zprofanované modle se v dalším kroku vyčte možné i nemožné, včetně viny za vlastní přikrčenost a poníženost v době, kdy byla uctívána. A hledá se modla nová.
Pokud se Češi vůbec bouří, bouří se opakovaně z právě uvedeného důvodu. Protože moci, která je při síle, se většina z nich přizpůsobuje a neriskuje konfrontaci.
Známky slabosti dosavadních slepě uctívaných model se množí. Západ nedokázal zabránit ruské intervenci na Ukrajině ani v Sýrii. Temelíny a Hedvábné stezky spolu s přízrakem megaprojektu českého Bělomorkanalu slibují spousty malých domů, které od západních investorů už nehrozí. Kluby chovatelů drobného politického zvířectva i voličstvo se v situaci začínají orientovat. Stávající řád ztrácí punc všemohoucnosti a Češi se cítí trapně kvůli periodě ještě tak nedávného lezení do zadku něčemu, co se ukázalo být v jistém smyslu křehkým a bezbranným. Takové věci ovšem autoritářský charakter v nejmenším neuznává. Pro něj je síla vždy největší a nejpádnější argument, zbytek tvoří jen racionalizace.
Hodnotové ukotvení Britů, ale s největší pravděpodobností také většiny Němců v západním civilizačním okruhu znamená pro populisty jistou mez pro to, kam až mohou spoluobčany bez potíží manipulovat. V Česku ovšem takové meze téměř neexistují. Postnormalizační plasticita znamená, že autoritářský český volič bez problému otočí na pětníku a nebude mít s civilizační diskontinuitou větší problém. Začne se učit čínsky, nakoupí zásoby vepřových konzerv Shanghai Maling a ti nejsnaživější si možná nechají i operovat oční víčka, aby byli v nových poměrech in.
A uprchlíci? Kdo by se s nimi páral. Jsou přece bezmocní a takoví nemají v duševním obzoru autoritáře právo na existenci. Přinejmenším pokud se poměrům ve všem nepřizpůsobí úplně stejně tupě a bezmezně, jako to stále dokola dělá potomek Kondelíka a Homolky.
Vytisknout15.9. 2015 / Jan Čulík
Karel Dolejší charakterizuje ve svém článku nového šéfa Labouristické strany Jeremyho Corbyna pod vlivem pravicového tisku víceméně jako "extremistu", který "podporuje Hamas a IRA". V rámci férovosti je nutno dodat, že tato obvinění jsou velmi prav...