V Maroku jsem potkal přátelštější a pohostinnější lidi než na Západě

22. 8. 2015 / Daniel Veselý

V Maroku jsem před několika lety pobýval téměř měsíc a musím opět zdůraznit, že i zde jako v ostatních islámských zemích, jež jsem navštívil, byli tamní lidé (Maročané či Berbeři) naprosto přátelští a pohostinní. S takto vřelým chováním jsem se v Česku jen tak nesetkal - ani snad na všemi velebené Moravě, možná tak ve vinných sklípcích po několika sklínkách lahodného vína. S Maročany jsem v úplném klidu probíral i tak citlivé záležitosti, jako je nelegální marocká okupace Západní Sahary, již mimochodem navzdory Radě bezpečnosti OSN podpořily Spojené státy a Francie. Místní sice s nelíčeným úsměvem tvrdili, že jde přece o jejich zemi a že o ilegální okupaci Západní Sahary nic nevědí, ale nedošlo k žádné při, jak by se při rozebírání podobných záležitostí dalo očekávat. Zkusme si představit, jak marocký uprchlík nebo muslimský lázeňský host z Teplic hovoří s Čechy o okolnostech masakrů, které se odehrály v průběhu divokého odsunu sudetských Němců na konci 2. světové války...

Klíčem k přátelské komunikaci bylo i vyslovení několika málo arabských slovíček. Vzpomínám si na jeden neškodný incident, který se, tuším, odehrál v Casablance, během nějž průvodkyně cestovní kanceláře CK Mundo fotila jakéhosi muže, který na rozhlehlém náměstí něco horlivě vyprávěl davu místních. Jakmile tento muž zaregistroval, že jej průvodkyně fotí, začal na ni zvýšeným hlasem mluvit a mávat rukama. Ta žena jen mlčenlivě stála a neřekla ani fň. Domnívám se, že stačilo říct pár slov, třeba v angličtině nebo francouzštině, a celá situace nemusela skončit trapným hrobovým tichem. Možná jsem měl jen obyčejné štěstí, že jsem v islámských zemích narážel jen na chápavé bytosti, neboť jsem si vědom i dalších drobných incidentů, jež zažívali další návštěvníci z České republiky. Nikdy ale nedošlo na žádnou vyhrocenou situaci, a už vůbec ne k násilí, mám spíše pocit, že běželo o nedorozumění mezi příslušníky odlišných kultur.

Vše se změnilo, když jsme dorazili do Gibraltaru, kde pohostinnou atmosféru prosycenou velice příjemným klidem a bezpečím vystřídalo dle mého soudu anglosaské klima naléhavosti, nervozity, až agresivity. Stačilo zajít do nějaké restaurace, a pokud jste si nedali dražší pokrm, personál vám to dal patřičně najevo. Oproti tomu je arabská pohostinnost v restauracích přímo příslovečná. Dolehl na mne nepříjemný pocit jistého odcizení, který jsem míval při četných návštěvách západních zemí včetně Skandinávie.

Zatímco jsem v mešitách nebo v parcích kdesi v Turecku, Albánii nebo jinde na Balkáně pociťoval přímo elektrizující pohodu, na Západě jsem často propadal pocitu, že tam nepatřím, a to i přesto, že se tamní lidé chovali slušně. Nicméně onu „slušnost“ například v Norsku nebo ve Švédsku doprovázel jakýsi citelný chlad a odtažitost, jež jsem v islámských zemích nikdy nepoznal – a absentovala ona arabská otevřenost.

Nechci samozřejmě z víceméně letmých návštěv generalizovat složitou situaci v arabských zemích ani v západních státech, chtěl jsem pouze zareagovat na rasistickou honbu českých sdělovacích prostředků za senzacemi na základě svých vlastních zkušeností.

Vytisknout