Zákopníci, čili Obrácení českého národního mýtu

20. 8. 2015 / Karel Dolejší

Jenže dnes nejsou Češi s 90 % vyděšených uprchlíky, což znamená suverénně nejhorší výsledek v Evropě ZDE, rozhodně žádnými průkopníky. Naopak. Namísto šíleně odvážného pokusu o průlom v přední linii, jímž se prsí národní mýtus, pustili se zuřivě do akce zadního voje. Bojí se migrantů, kteří jejich státem jen projíždějí, a zcela nesmyslně plánují dokonce nasazení armády k ochraně hranic.

Dalším typickým rysem českého mýtu, který byl však vypěstován "do plné krásy" teprve v poválečném období, je protiněmecký osten. Němci, tvrdilo se, jsou fanatičtí nacionalisté, kdežto Češi jen uměření vlastenci. Proto je česká kultura světu otevřená, kdežto německá všem vnucuje jen to své a o nic cizího se pořádně nezajímá.

Také v tomto bodě se bohužel mýtus prudce rozchází se současnou skutečností. Do Německa se přisouvají statisíce a do Rakouska desetitisíce žadatelů o azyl z neevropského prostředí, obě země s tím bojují, ale v žádné z nich nenajdete masovou protiuprchlickou hysterii českých rozměrů - nic, co by se jí byť jen vzdáleně podobalo. Mezitím se v Česku žvaní, že chceme nanejvýš uprchlíky z "kulturně blízkých" zemí.

Málo platné, národní mýtus pravdu nemá. Bývaly sice doby, kdy se v českých zemích zkoušely převratné nové věci, jako reforma církve nebo náboženská tolerance, jenomže to už je proklatě dávno. "Socialismus s lidskou tváří" byl čtvrtý pokus o vzpouru proti diktátu Moskvy v satelitních státech, který se z předchozích pokusů odmítl poučit. Realita po roce 1989? Ralf Dahrendorf příkře, ale výstižně napsal už v roce 1991, že celá vlna převratů ve Střední a Východní Evropě nepřinesla jedinou novou myšlenku. A dnes...

Češi nejsou národem avantgardistů, přinejmenším už dávno ne. Převládá plnokrevná arrièregardistická mentalita. Ve středověkém válčení, odkud ono dělení na různé voje pochází, byl voj zadní vždy určen k tomu, aby se dal na pochod jako úplně poslední. A v 19. století, odkud přebíráme nejběžnější úzus, zadní voj obyčejně kryl všeobecný ústup.

Jenže zde se metafora od reality odděluje, sledujte: Avantgardní je Rakousko, které po dohodě demokratických stran kvůli uprchlické krizi mění ústavu a zavádí povinnost spolkových zemí i nižších správních jednotek se o běžence, jichž je na 80 000, postarat. Hlavním vojem je Německo, které možná letos přijme až 750 000 žadatelů o azyl, a bojuje s vnitřní opozicí o něco méně úspěšně než Rakousko, přesto však neustupuje.

Jediný, kdo se v této bitvě dal předem a bez příčiny na střemhlavý útěk od evropských a všelidských hodnot, kdo se spěchá zakopat k poslední bitvě na Bílé hoře, kdo nechal ostatní na holičkách, je český zadní voj pod rozvážným velením zemana Konvičky.

Vytisknout