Nový realismus jako dialog s postmodernou?

21. 8. 2015 / Karel Dolejší

Je bezesporu významnou zásluhou Karla Hvížďaly, že v eseji "Čas věřit slovům bez uvozovek?" v Salonu Práva ZDE upozornil širší publikum na probíhající změnu evropského paradigmatu s pouhým tříletým zpožděním. Český čtenář, který vesměs italsky moc nečte, si tak může obratem objednat klíčovou knihu italského filosofa Maurizia Ferrarise "Manifesto del nuovo realismo" v německém ZDE či anglickém vydání ZDE.

Na okraji úvahy o televizním seriálu rozvíjí Hvížďala podnětné postřehy, než vyrukuje s Ferrarisem. Píše například: "Postmoderna, která odvrhla skutečnost (pravdu) a nahradila ji interpretací, je v poslední době považována za něco, co stálo na počátku mnoha dnešních zel. Média totiž od sedmdesátých let minulého století Lyotardovy, Derridovy a Foucaultovy myšlenkové konstrukce zbanalizovala ve známé: každý má pravdu, pravda je banální a všechny interpretace jsou si rovny. New reality naopak tvrdí, že skutečnost (pravda) existuje a že se musíme snažit k ní přibližovat, přesně ji pojmenovat, a proto podobné hrátky na skutečnost (pravdu) zatracuje a odvrací se od nich."

"Postmoderna nastolila dvě základní dogmata: za prvé veškerá realita je společenskou konstrukcí a je nekonečně manipulovatelná, a proto je pravda nepotřebný termín; a za druhé solidarita je důležitější než objektivita. Jenže reálná potřeba, reálný život a reální mrtví, které nelze redukovat nějakou interpretací na abstraktní hypotézy, potvrzují přesvědčení, že vysoce reálná je i etika a politika."

Ferraris není žádný provinciální východoevropský intelektuál, který na rozdíl i od takových Bělorusů postmodernu nikdy nezpracoval a znechuceně hází blátem po něčem, co se ani neobtěžoval pochopit. V případě Ferrarise jde o žáka jedné z postmoderních celebrit, Gianna Vattima, a někdejšího přítele Jacquesa Derridy. Už to naznačuje, že základní metodologický požadavek vytyčený kdysi Adornem, požadavek imanentní kritiky, je zde splněn. A "nová realita" (ponechejme zatím uvozovky) není produktem metafyzické vášně spekulovat, ale v první instanci - dost nepřekvapivě - to, co se "samo" staví na odpor našim interpretacím, byť třeba široce sociálně přijatým.

Cesta, která vedla pokleslou postmodernu k fetišizaci sociální konstrukce reality, ovšem začala rezignací na základní požadavek vytyčený Nietzschem, totiž "vědomí jako úkol". Jakmile "zrovnoprávníte" názor vyrostlý na čtení nedělního Blesku či Parlamentních listů s názorem, který se systematicky snaží testovat hypotézy konfrontací s fakty, nerozšířili jste žádnou diskusi, jak někteří tvrdí, protože diskuse se naopak stala zcela nemožnou. Nelze se domlouvat na ničem tam, kde se soukromý předsudek staví na roveň dokazování a argumentaci a kde se fakta odmítají s poukazem na arbitrární ideologické preference, jež podle východoevropských postmodernistů přelomu tisíciletí údajně dávno měly zmizet z povrchu zemského. Jestliže je vlastní kapric více než materiální důkazy, žádné osvobození se nekoná - a většina předhůzek ohledně tmářství a nového konzervatismu, které kdysi učinil postmoderně Habermas, se potvrzuje, i když teprve ve velmi vzdálených a degenerovaných důsledcích původních myšlenek.

"Ve zprávách, talk show či doku show média systematicky podporovala představu, že žijeme ve světě interpretací, v němž však zároveň nutně platí, že důvody silnějšího jsou vždycky ty lepší," píše Hvížďala zcela v intencích původního Lyotardova kritického rozvrhu, který byl u nás tak špatně čten.

"„Populisté v médiích nám vnutili představu, že takhle zbanalizovaná postmoderna představuje systém, který nemá alternativu,“ napsal Ferraris. Alternativa přitom existuje, jen ji podle něj odmítáme vidět."

Pro Ferrarise bylo klíčovým předpokladem postupu vpřed to, že přesně vymezil ontologickou svébytnost sociálních objektů. Udělal to ovšem jinak než v ČR kolega ontolog Josef Šmajs, který kulturu chápe jako sekundární řád vzniklý "špatným" čtením informace vzniklé přirozenou evolucí. Ferrarise můžete lépe pochopit, pokud oprášíte povědomost o marxistické kategorii "zvěcnění" nebo "odcizení". Sociální objekt podle Ferrarise by se pak dal chápat coby "mrtvý (sociální) akt" podobně, jako je u Marxe zboží "sumou mrtvé práce", která se v důsledku staví proti svému původci jakožto něco vnějšího. Avšak to platí jen ve sféře sociálních objektů, pro objekty přírodní nikoliv.

Podle nového realismu fakt, že naše schémata selhávají v konfrontaci s realitou, nemůže být považován za skutečné selhání, ale spíše má být chápán jako zdroj. Neboť představuje důkaz toho, že existuje svět nezávislý na naší vůli a záměrech, bohatější než to, co jsme si vysoukali z hlavy.

Normativní představy zažrané v českém postkomunismu díky selektivnímu a tendenčnímu čtení postmodernistů v jeho formativním období jsou samozřejmě zralé na to být nahrazeny. Avšak nelze tak učinit na základě ignorantské kritiky, která kolem postmoderny prošla štítivě velikým obloukem se zacpaným nosem a nikdy se s ní řádně a poctivě nevyrovnala.

Maurizio Ferraris představuje jednu z cest, jak to udělat důkladně, solidně a seriózně.

Vytisknout