Pravděpodobnost vzniku nového společenského systému hraničí s jistotou: on už tu je, jen ho neumíme pojmenovat

Kapitalismus už skončil

23. 7. 2015 / Bohumil Kartous

Společenské vědy mají vůbec problém pojmenovávat po tzv. "konci dějin" další dějinné etapy. K jednoduššímu pojmenování může dojít až zpětně, historicky. Bylo by samozřejmě snazší, kdybychom dokázali najít adekvátní pojmenování historické epochy, kterou prožíváme, jelikož platí, že omen nomen. V duchu postmoderní bezradnosti jí pracovně říkejme postkapitalismus.

Kapitalismus, který přišel ruku v ruce s průmyslovou revolucí, má jednoduchou definici. Jde o ekonomický systém, v němž jsou na jedné straně držitelé bohatství, transformovaného do směnitelného kapitálu, a na straně druhé ti, kdo s držiteli kapitálu směňují svou vlastní hodnotu, transformovanou na něco, čemu generalizovaně říkáme práce. V ideálním stavu je tento vztah přímý a původní kapitalismus se tomuto stavu skutečně blížil. Od té doby se ovšem tento systém proměnil do podoby, která z něj vlastně dělá úplně něco jiného. Na mnoho způsobů...

Je více než evidentní, že současná globalizovaná společnost vytváří vysoce variantní podoby toho, čemu stále říkáme jednotným pojmem kapitalismus. Copak lze ale spojovat dohromady ekonomické systémy, které jsou praktikovány v asijských státech, v Rusku, v USA nebo v jednotlivých evropských zemích? Je kapitalismem více čínský etatistický systém, nebo systém řízené nadvlády korporací v USA, nebo oligarchický systém v Rusku? A co jednotlivé evropské země? Jsou více "kapitalistické" země východní Evropy, kde se po období plánování začal vyvíjet více či méně predátorský kapitalismus, který ventiluje všechny nahromaděné společenské patologie, nebo je to systém německý, který se snaží vyvážit roli státu a ekonomických hegemonů a spoléhá na občanskou loajalitu? A co teprve skandinávský socialismus, který staví na velké míře solidarity? A co to vlastně vzniklo na jihu Evropy, třeba v Řecku? To je snad kapitalismus?

Nehledě na různé formy ekonomického uspořádání, které dělají z tzv. kapitalismu desítky různých systémů, jedno se od dob průmyslové revoluce velmi výrazně změnilo. Ve všech případech totiž vstupuje do vztahu mezi vlastníky tzv. kapitálu a těmi, kdo prodávají svou vlastní práci, někdo další. Role tohoto třetího je přitom zcela odlišná. Role třetího v Číně je direkcionistická. Role třetího ve skandinávských zemích je protekcionistická vůči těm slabším, role třetího v predátorském kapitalismu je protekcionistická vůči těm, kdo drží moc. V každém případě osoba třetího dávno zrušila přímou vazbu a podle své povahy ji významně vychyluje.

Pokud navíc vezmeme v úvahu další nezpochybnitelnou vývojovou "komplikaci", kterou je efektivní omezení moci národních států a přenos ekonomického rozhodování na úroveň globální struktury, operující nikoliv s reálnými hodnotami, ale metadaty, které následně reálnou hodnotu stanovují, dost těžko tomuto vzájemně provázanému a vnitřně vysoce divergentnímu systému říkat kapitalismus. V mnoha ohledech má zcela jinou povahu a ekonomické vztahy v něm se řídí zcela jinými pravidly.

Ale dobře, možná že nepotřebujeme zkoumat historický vývoj a možná že si stále vystačíme s tím, že kapitalismus je kapitalismus, i když to na počátku byl koňský povoz a dnes auto s hybridním pohonem. Budiž. Těžko ale ignorovat změny v jednotlivých systémech, které už reálně probíhají, a těžko ignorovat rychlost vývoje, který činí ekonomickou budoucnost v podstatě nepredikovatelnou, na což společnost pochopitelně reaguje zcela specificky. Vezměme si jen posun společnosti na zcela jinou životní úroveň. Tento vliv sám o sobě zcela zásadně mění vnitřní očekávání, motivaci a chování lidí. Generace současných rodičů se domnívá, že jejich děti se nebudou mít lépe než oni, nic proti tomu ale nedělají a jejich děti žijí v domnění, že stačí udržet si životní standard, na který si zvykly, přičemž nemají ponětí, za jakých podmínek (a zda vůbec) bude možné si takový standard udržet. Jejich představa počítá v podstatě s velmi solidární distribucí společného bohatství, kdy bude na relativně hodně koláčů stačit relativně málo práce.

Ta představa se při vší dnešní skepsi jeví jako zcela praštěná, přitom ale není vůbec nereálná: extrapoluje pouze současný stav. Ono se totiž během tzv. "kapitalismu" stala spousta dalších věcí, například se výrazně zvýšila efektivita výroby. Na počátku kapitalismu většina lidí pracovala v zemědělství, dnes pracují v sektoru, který tehdy tvořil v podstatě nepodstatnou část ekonomik, ve službách. Minimální zaměstnanost v zemědělství přitom dokáže produkovat mnohem vyšší výnosy než kdykoliv před tím. Dnes se zcela otevřeně hovoří o tom, že zaměstnanost velké části populace je umělá. Stará se o ni velmi široký státní sektor, v Evropě se o ni do značné míry stará také struktura eurounijního financování. To není kritika, to je stav věci. To není důsledek nějaké špatné politiky, jak se snaží periodicky tvrdit zástupci různých politických stran, to je prostě fakt, který s sebou přinesl vývoj ekonomického systému, jemuž ze setrvačnosti říkáme kapitalimus.

Jesliže uvažujeme o proměně ekonomického systému, musíme brát v úvahu to, o čem jsem už na Britských listech nedávno publikoval. Jestliže dnes je možné nezaměstnanost řešit umělou zaměstnaností v oblasti přímo regulované státem, s dalším technologickým pokrokem už to možné nebude (a nebo ano, ale pouze za cenu přechodu na čínský model). Jestliže skutečně budeme moci prostřednictvím technologického vývoje udržet či ještě zvýšit efektivitu výroby a přitom postrádat desítky procent lidského pracovního výkonu, může dojít na dva scénáře: společnost imploduje a vrátí se do bodu nula, nebo změníme pravidla společenské smlouvy a práce už přestane být nutným předpokladem ekonomické směny. To prosím není žádná utopie, to je stav, k němuž podle dostupných indikátorů velmi rychle směřujeme.

Karel Dolejší má jako někdejší ekologický aktivista pravdu v tom, že tato společnost možná stojí před mnohem hůře řešitelnou, environmentální výzvou. Rozhodně ale není jediná a rozhodně nelze společenský vývoj omezovat pouze na tento fakt. Skepse vůči předpovědím společenského vývoje je jistě zdravá, neměla by ale hraničit s představou, že se vývoj zastavil. To odporuje jakékoliv dosavadní lidské zkušenosti.

Vytisknout