Rozdíl je pouze v míře sebedůvěry

Ekonomové nevědí o moc víc než umělci

17. 12. 2015 / Jiří Stárek

Je také evropskou zvyklostí, že si svého „ismu“ většinou všimne až tehdy, když už je pozdě a lidé a státy se zmítají ve válečných konfliktech. Takovým novým „ismem“ je dnes v našem civilizačním prostoru „ekonomismus“. Ideologie, která veškeré lidské konání převádí do neviditelných zákonitostí trhu a nikdy nespatřeného růstu hrubého domácího produktu.

Ideologii, jako termín poprvé zmínil (kdo jiný než Evropan), Francouz Antoine Destutt de Tracy v roce 1795. Je zajímavé, že pojem hned získal negativní význam, označující cosi jednostranně zkresleného, propagandistického, co je prosazováno určitou zájmovou skupinou, bezohledně ostatním deformující objektivní pohled na svět.

Typické pro „ekonomisty“ je, že odvozují lidskou spokojenost především od výše růstu HDP. V zajetí této ideologie bychom asi měli vždy znervóznit, když je oznámen pokles HDP. Ale něco není v pořádku, protože ve skutečnosti se nám žije docela příjemně. Naopak bychom měli pociťovat radost při stoupající křivce HDP a my jsme přitom svědky, jak jsou kolem nás plundrovány přírodní zdroje a konzum ničí mezilidské vztahy.

Přesto, že procento úspěšnosti předpovědí odborníků na „podnebí“ na finančních trzích není o mnoho spolehlivější, než to, které se nám dostává o víkendovém počasí, stále máme před těmito novými věrozvěsty až náboženskou úctu. Oni mají vystudované ty vysoké školy ekonomické, vyznají se ve světě, to my se jim nemůžeme rovnat (často slyším mezi pedagogy humanitních oborů). V době pokročilého ekonomismu jsou to zkrátka „oni“, ekonomové, co asi vědí více.

Při sledování burzovních zpráv se občas bavím tím, že si místo finančního trhu, který je rodu mužského, dosadím jakousi libovolně představitelnou osobu ženského pohlaví, která právě prožívá nejrůznější pocity (následující vybrané věty jsou skutečné burzovní zprávy jednoho dne):

… trhy se po náhlém znervóznění snaží uspokojit na čínských investorech, … pomalu jim dochází trpělivost a cítí hrozby fiskálního útesu. Po náhlém vzrušení nad výsledky, došlo v novém týdnu k uklidnění, trhy ale bedlivě sledují momentální náladu, která zatím vyznívá "střídavě oblačně"(ejhle, zase to počasí). Znejistělí investoři sice opět věří a svou víru promítají do zvýšených aktivit, ač trhy nejsou nyní v dobré kondici,…. po vystoupení šéfa amerického Fedu všichni načerpávají optimismus a touží po ohlášeném kvantitativním uvolňování.

Finanční trhy se tedy evidentně více podobají nějaké náladové dámě s velmi neodhadnutelnými vrtochy, než prostředí, ve kterém pracují vysoce pragmatičtí, stroze uvažující muži, nepodléhajícím emocím, kteří vidí i za horizont našeho civilizačního vývoje.

Je obecně známo, že levá hemisféra mozková u člověka obsluhuje logiku, vypočitatelný odhad a přesnost v úsudku. Pravá hemisféra mozková je naopak zaměřena na představivost, vize, empatii a schopnost vnímání umění. Tou mimořádně dobře disponují především lidé, kteří se dlouhodobě zabývají pěstováním umění a kultury. Jejich úsudek a případný odhad (bez jakékoliv znalostí ekonomických pouček a vzorců) např. těžko předvídatelných událostí na finančních trzích, závislých na nejrůznějších náladách a pocitech, musí být minimálně stejně relevantní, jako analyticky propracované burzovní zpravodajství. Kdo lépe se dokáže vciťovat, zažívat vzrušení nebo vnímat nervozitu okolí, než lidé, pro které je trénování pravé hemisféry mozkové každodenním chlebem?

Překvapuje mne proto často neodůvodněné nesebevědomí lidí, pohybujících se v prostředí umění a kultury. Ti s velkou dávkou zbytečného ostychu vzhlížejí na představitele „ekonomických“ profesí s pocitem, že sami budou asi v něčem „nedovzděláni“ a podléhají nenápadně se plížícímu – ismu. Ten se mimo jiné vyznačuje tím, že všechno, co nelze nazvat, kalkulovat nebo bezprostředně označit odborným termínem, to pokládá za neexistující.

Myslím ale, že rozdíl je pouze v míře sebedůvěry, se kterou nám „ekonomisté“ předkládají své předpovědi. Bez té své ideologické jistoty se totiž více než renomovaným odborníkům, podobají televizním rosničkám. K mládí patří neodůvodněná jistota a sebevědomí a všimněte si, že chlapcům, kteří nám popisují směřování ekonomického vývoje světa (a kteří často pracují i jako poradci významných politiků, skutečně ovlivňující chod světa), je většinou lehce přes třicet. Lidé zralí, vnímaví, umělecky založení (možná i trochu ostýchaví), ale často vědí daleko lépe, kudy a kam fouká vítr pro příští generace a ač pro to nemají ten správný a odborný termín cítí, že ideologie neustálého růstu hrubého domácího produktu to určitě nebude.

Britská společnost New Economics Foundation a Friends of the Earth sestavují žebříček zemí podle indexu, který má na rozdíl od „Božského“ HDP již jiné parametry. Jde o index HPI (Happy Planet Index), ukazatel obyčejné lidské pohody a štěstí. Zohledňuje se zde např. osobní spokojenost, průměrný věk, zdraví, ale i ekologická stopa, tedy zátěž, kterou za sebou člověk zanechává na životním prostředí. V čele se umístila Kostarika a Belize. Česko je pod světovým průměrem na 92. místě ze 151 zemí světa. Co dodat? Podle mého názoru nezbývá, než se v Čechách více věnovat umění!

Vytisknout