Hajlující královna aneb o vztazích mezi Velkou Británií a Hitlerem

20. 7. 2015 / Daniel Veselý

< Anglický fotbalový tým hajluje na olympijském stadionu v Berlíně dne 14. května 1938, a to na příkaz britského ministerstva zahraničí. Podrobnosti v angličtině ZDE

Zdánlivě okurkovou sezónu narušily fotografie nynější britské královny Alžběty II., na níž je ve věku sedmi let zachycena s rukou zdviženou k nacistickému postavu. Na sociálních sítích různí lidé tvrdili, že jako malé děti také hajlovali, a že tudíž nejde o nic závažného. Souhlasím, nelze vinit děti z podobného počínání, nicméně celý okurkový incident poukazuje na trochu jinou, mnohem závažnější skutečnost.

Velká Británie nebyla jedinou západní zemí, která měla nadstandardní vztahy s nacistickým Německem v průběhu 30. let minulého století. Kupříkladu americký velvyslanec v Hitlerově Berlíně George Kennan působil ve své funkci až do konce roku 1941, tedy do napadení Pearl Harboru, a během svého působení v Německu se snažil udržovat korektní vztahy s Třetí říší https://en.wikipedia.org/wiki/George_F._Kennan" class="btn" target="_blank">ZDE.

Totéž platí i o dalších západních politicích a byznysmenech a korporacích, kteří se sbližování s nacistickým Německem příliš nebránili, ba spíše naopak. Můžeme zmínit například General Motors, jež nacistické Německo pomohla „mobilizovat“ ZDE. Tím se de facto podíleli na vzestupu pivních pučistů, kteří se v osudném roce 1933 chopili moci – ve stejném roce, kdy tehdy malá Alžběta vztyčovala pravici k nebi, samozřejmě netušíc, kam to všechno povede.

Britský princ Edward, který se později stal králem Edwardem VIII., se svými sympatiemi k nacismu nikterak netajil. Říká se, že jeho sympatie k nacismu přetrvaly až do roku 1972, a to přesto, že navštívil koncentrační tábory ZDE . Po své abdikaci na konci roku 1936 se dokonce s Hitlerem osobně setkal, aby mu vyjádřil hold.

Obecně řečeno: Západní země přinejmenším zprvu viděly v nacistickém Německu pevnou hráz proti nebezpečí „bolševismu“, který šel přirozeně proti „hodnotám“ západních aristokracií, jež mínily zachovat status quo, které narušila revoluce v Rusku v roce 1917. Hitler, se svou silnou protikomunistickou rétorikou, se tudíž jevil jako „umírněný lídr“, jak jej ještě v roce 1937 nazval Winston Churchill. Západní země mají proto neoddiskutovatelný podíl na Hitlerově vzestupu, který nakonec mohl vyústit i v jejich vlastní zničení.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 21.7. 2015