Poučení z krizového vývoje v Řecku a v eurozóně

21. 7. 2015 / Michael Kroh

Já si nemyslím, že Alexis Tsipras něco či někoho zradil. On prostě udělal jen to, co bylo v dané situaci nevyhnutelné, a čestně kapituloval. Souhlasím s Janisem Varufakisem, že měl pouze dvě možné špatné varianty: popravu a kapitulaci. Logicky zvolil tu sice méně hrdinskou, ale přece jen do budoucna skýtající alespoň jiskřičku naděje na posunutí splátek neudržitelného (čili nesplatitelného) dluhu na dobu, kdy většina aktérů uplynulého dramatického vyjednávání již nebude na tomto světě.

Otázkou ale je, zda Řekové nepostupovali příliš naivně a nepodcenili sílu národních zájmů věřitelských i ostatních zemí eurozóny. Klíčoví hráči dramatu totiž mají před volbami a logicky se zdráhají udělat něco, co by veřejnost mohla chápat jako oslabení pozice a zradu národních zájmů. „Jestřábí“ pozice finského ministra financí byla naproti tomu dána situací po volbách, kdy vznikla křehká vláda závislá na podpoře krajní pravice. Jiní se zase obávali dalšího placení do eurovalů a podobných fondů.

Největším problémem taktiky Syrizy však byla absence „plánu B“, kterým bylo vystoupení z eurozóny a zavedení domácí měny. Zrezivělé tiskařské stroje neměly být problémem, na světě jsou stovky tiskáren, které by zakázku na tisk nové měny s radostí přivítaly. Připravenost na zavedení vlastní měny by sice zvýšila obavy Řeků z měnové reformy, ale současně by posílila pozici Řeků při vyjednávání s věřiteli. I pro ně má zachování účasti Řecka v eurozóně značnou cenu a něco by bývali ochotni obětovat. Takto stačilo jen nečinně přihlížet, jak řeckým bankám ubývá hotovost (která se jen přesunula do trezorů a slamníků soukromých osob) a čekat na „vyměknutí“ tvrdohlavého řeckého premiéra v posledních chvilkách před bankrotem.

I tak si ale myslím, že v této malé měnové válce nebylo vítězů. Všichni ztratili. Řekové suverenitu, Němci se svým ordo-liberalismem sympatie, eurozóna i celá EU glanc. Ale všechno špatné obsahuje i něco pozitivního. Problémy ekonomického uspořádání Evropské unie se projevily v plné nahotě a vývoj dospěl k pomyslné křižovatce, odkud vedou jen dvě cesty – ke (kon)federalizaci Evropy nebo k návratu před Maastricht 1992. Naprázdno nevyšel ale ani zdánlivě na hlavu poražený řecký premiér. Získal nečekaného spojence v podobě Mezinárodního měnového fondu, kde patrně ještě zůstalo pár racionálně uvažujících ekonomů a ti se nebáli říci pravdu, že král (eurozóna) je nahý a že tvrdošíjné odmítání transferové měnové unie vede jen k tomu, že nakonec budou silnější evropští partneři muset do Řecka nalít ještě více peněz, než si byli schopni připustit, a než by zaplatili v případě včasných transferů.

A co na současný vývoj říká ekonomická teorie? Ta má smůlu v tom, že z EU se roztodivnými kompromisy vyvinul organismus vymykající se jakékoli historické paralele. Na druhé straně téměř učebnicově zafungovala tradiční keynesiánská schémata. Stačí se jen pozorněji podívat na jednoduchou Keynesovu rovnici „Důchod (HDP) = soukromá spotřeba + vládní výdaje + soukromé investice + export – import“. Pokud není snížení vládních výdajů doprovázeno přebytkem výkonové bilance, nebo masivním přílivem zahraničních investic, vedou škrty jen ke snížení výkonnosti ekonomiky a negativnímu multiplikačnímu efektu růstu dluhů. A to je právě příklad Řecka. Jediným dostupným východiskem z krize je tedy sázka na export. Německý příklad „vyexportování se z dluhové krize“ není ale přenosný na všechny, protože všechny státy nemohou mít ve stejném období přebytek obchodní bilance a pomyslný „Černý Petr“ se jen předává těm konkurenčně slabším zemím. Nedávno se to částečně povedlo Portugalsku a Irsku, o Řecku se však tvrdí, že není exportní zemí. Striktně vzato to je pravda, nicméně odvětví turistického ruchu, které v posledních desetiletích Řeky živí, lze považovat za svého druhu export služeb, protože je zdrojem deviz – dokonce tak velkým, že nad prázdnými pokladnami řeckých bank lze jen udiveně krčit rameny. Každoročně z turismu totiž připlývá do Řecka hodně přes 20 miliard EUR. Problém bude nejspíš ale v tom, že velká část se protočí v šedé ekonomice a stát není schopen z prosperujícího odvětví efektivně vybrat daně. I proto se vynucené zvýšení DPH nemusí na stavu státní kasy výrazněji projevit.

Řekům chybí jasná hospodářská strategie, jen negace (již žádné škrty!) budoucí prosperitu nepřinese. Nejsem odborník na řeckou ekonomiku, a proto nechci dávat knížecí rady. Jednu radu bych ale měl. Do Řecka se dostalo jen letos na 70 000 uprchlíků. Namísto bědování nad touto pohromou bych, být Řekem, uvítal několik desítek tisíc nových pracovních sil, většinově ochotných pracovat za nižší mzdu, než domácí obyvatelstvo. Proč nezřídit s minimálními náklady a za peníze z evropských fondů dílny na výrobu textilu, hraček a bůhví čeho ještě, co dnes pro Evropu vyrábějí v Asii? Řecko je řídce osídlené, prostor by se určitě našel. Nabídka pracovního místa by okamžitě oddělila „pozitivní“ imigranty od potencionálních konzumentů sociálních dávek, kteří by mohli být rázně odtransportováni zpět do svých mateřských zemí. Nešlo by v tomto případě o „krádež“ pracovních míst domácím uchazečům, protože se jedná o pracovní místa, která by mohla být zřízena pouze na základě zvláštních dotací, a o která ani Řekové nemají zájem. Navíc by v rámci projektu získali pracovní uplatnění i Řekové jakožto manažeři, obchodníci či dopravci. Evropská unie by namísto frází o solidaritě a jalového hašteření o kvótách pro uprchlíky měla začít uvažovat právě o těchto pozitivních programech a nedbat nářku obchodníků s čínským zbožím o narušování svobodné konkurence.

Velkým otřesem prochází i eurozóna. Po pravdě řečeno, v historii ještě žádná měnová unie pořádně nefungovala. Jako úspěšné jsou označovány pouze německá marka po sjednocení Německa pod pruskou nadvládou (1871) a rakousko-uherská koruna po měnové reformě (1882). V podstatě se však v těchto případech o měnovou unii nejedná, protože šlo o měnu spolkového státu. K řádnému fungování měnové unie je potřebná jednotná hospodářská politika a ta eurozóně chybí. Pro hladké fungování měnové unie jsou nezbytné společné dluhopisy a fiskální transfery do méně rozvinutých oblastí (například jako ze západní do východní části Německa po znovusjednocení). To existuje v rámci eurozóny ve velmi deformované podobě a pouze jako forma půjček. Pokud není splněna uvedená podmínka, dělí se měnová unie na „jádro“ (v eurozóně Německo, Nizozemí, Francie, Benelux) a „periferii“ (Španělsko, Řecko, Portugalsko, Kypr, Pobaltí, Slovensko atd.). Mezi nimi oscilují státy jako Itálie či Irsko. Slabší země nemají možnost využít přizpůsobení měnového kurzu, který je určován nejsilnějšími a exportně nejvýkonnějšími zeměmi unie, a tudíž ztrácejí konkurenceschopnost uvnitř ní. Tento stav je trvalý a má tendenci se dále prohlubovat. Jedinou možností, jak konkurovat, je nízká cena pracovní síly a pokud ta není (a to je případ dnešního Řecka), země navyšuje deficit veřejných financí.

Krize evropské měnové unie je ještě znásobena krizí dluhovou, kdy ani ty nejsilnější země nejsou schopny splácet své závazky jinak než dalšími dluhy. Vytváří se dluhová perpetuita, která činí země závislými na věřitelích (což jsou banky, finanční fondy, jednotliví spekulanti, ale i jiné státy, protože státy si dluží navzájem) a je fakticky omezena jejich rozhodovací suverenita. Prostě vládnou zájmy bankéřů a evropské elity se s tím bojí cokoli udělat. Řekové se jako jediní statečně vzepřeli, ale ostatní evropské země je ze strachu z volebních neúspěchů, oslabení ratingů a i z politických důvodů (odpor vůči levici) nechali téměř zbankrotovat. Je nepochybné, že strach z politického posílení levice převažoval nad racionalitou ekonomického rozhodování, protože i renomovaní ekonomové přiznávají, že Řekové mají víceméně pravdu, a uznávají škodlivost podmínek eurozóny.

Země eurozóny propásly v souvislosti s řeckou krizí řešit problémy veřejných dluhů pro celou EU. Je jasné, že pojem „udržitelný dluh“ je fikce a z hlediska ekonomické teorie holý nesmysl. Rozsáhlejší kvantitativní uvolňování by umožnilo jednostranně vykoupit evropské dluhy Evropskou centrální bankou za „natištěné“ peníze, současně s jejich „zaparkováním“ na speciálních účtech u ECB a uvolňováním pouze na základě předložených návratných investičních projektů. Ty by umožnily nastartovat hospodářský růst v celé Evropě a současně by odčerpaly peníze ze sféry spekulace. Pozitivním dopadem by byl nucený přechod na víceméně vyrovnané rozpočtové hospodaření, což by pro velkou část zemí neměl být neřešitelný problém, protože by byly zbaveny nutnosti věnovat část rozpočtu na obsluhu dluhu (placení úroků).

Na současných problémech EU má podíl i deformovaná dělba práce v důsledku působení konkurence v rámci oblasti volného trhu, v jejímž důsledku se vytváří v menších národních ekonomikách (včetně té české) jednostranná specializace, a tím i větší závislost na výkyvech konjunktury. Navíc preferovaná odvětví (v případě Řecka jde o turistický průmysl) odčerpávají podstatnou část investičního potenciálu a vytvářejí „bubliny“. Tím oslabují ostatní sektory ekonomiky, ale v době oslabení poptávky také prohlubují krizi. V ekonomickém žargonu se tomu říká „holandská nemoc“ – podle země, kde byl tento úkaz poprvé zpozorován během 70. let v souvislosti s objevem ložisek zemního plynu. I když tento pojem se vyskytuje především při hodnocení vývoje ekonomik zemí s velkým exportem surovin, ukazuje se, že příčinou „holandské nemoci“ může být i jiné odvětví spojené s exportem. V případě Řecka jde navíc o odvětví, kam se může zapojit kdekdo i bez většího kapitálu (například majitelé „garážových“ obchůdků, soukromých penzionů či malých autopůjčoven). To způsobilo snížení zájmu o pěstování a zpracování zejména tradičních produktů Řecka – oliv, zeleniny, ovoce a přesun orientace na sezónní obchod a služby spojené s turismem.

Teorie se také bude muset důkladně zamyslet nad hranicemi funkčnosti a výhodnosti společného trhu, o němž se až dosud tvrdila samá pozitiva. Učebnicová makroekonomická pravidla vycházela totiž z podmínek nezávislých národních států – vznikala v době, kdy ekonomická integrace ještě neexistovala. Ukazuje se však, že pro úspěšné a všeobecně prospěšné fungování jednotného trhu je nezbytné sdílení vytvořeného bohatství s méně rozvinutými a méně konkurenceschopnými regiony prostřednictvím rozpočtového přerozdělování. To je ovšem v podmínkách mezistátní integrace značně ztíženo. Existují sice rozmanité programy pomoci (v případě EU kohezní a regionální fondy), ale jejich rozsah nestačí, navíc jsou selektivní a podporují vznik investičních bublin.

Nakonec bych se rád vyjádřil i k opakovaně diskutovanému problému, zda je z dlouhodobějšího hlediska lepší pro Řeky zůstat v eurozóně či z ní vystoupit. Domnívám se i přes pochopení pro současný Tsiprasův postup, že by organizovaný dobrovolný grexit spojený s vydáním vlastní paralelní měny a s volným oběhem eura v turistických centrech byl lepší, než zůstat v eurozóně. Podobně bych doporučoval postupovat i Portugalsku, Španělsku, Itálii, a možná, že ještě dalším členům stávající evropské měnové unie. Jsem stoupencem paralelních měn, tj. souběžného volného oběhu eura i lokální měny. Uznávám ovšem, že jde o nevyzkoušené opatření, a proto by bylo dobré tento přístup prověřit pod dohledem Evropské centrální banky v některé z menších zemí. Právě Řecko by se mohlo stát laboratoří netradičních ekonomických a finančních přístupů, po kterých volají odborníci. Tak by se mohlo rychleji dostat z problémů, které mu v posledních letech přerostly přes hlavu.

Vytisknout