POZNÁMKA NA OKRAJ:

Němci a Řekové, nebo Proč se na to nepodívat blíže?

20. 7. 2015 / Uwe Ladwig

Chci ale objasnit ještě před začátkem svých úvah, že pokládám v případě Řecka evropskou strategii a strategii Angely Merkelové, výrazně ovlivněnou neoliberalismem a preferující zájmy bank a bohatých od samého počátku za zásadně špatnou.

Při Friedmanově posuzování evropsko-řeckého střetu nejde ale o zásadní posouzení začátku krize, ale jen o poslední jednání, při němž německá strana s mnoha spojenci pokračovala na základě poslední nabídky EU a nová řecká vláda chtěla docílit dodatečných výhod.

Ale k mému upozornění:

1. Ne Německo, ale německá vláda rozhodla o nabídce (a oficiální vlády ostatních zemí eurozóny)

Víme ovšem, že kdo jako novinář říká nebo jako Friedman ve své analýze píše, „Německo“, myslí ve většině případů, že všichni rozumějí, že je řeč o „německé vládě“. To ale právě často vede k chybným výkladům.

Tak jako Tsipras ani Friedmann nevzal v úvahu, že při těch jednáních nešlo o rozhodování jedné země, ale o rozhodování individuálních politiků. A Tsipras tím pádem zapomněl, že Merkelová chce být v příštích volbách znovu zvolena, a chce alespoň aby její strana zůstala u moci. Kdyby ale Merkelová souhlasila s Tsiprasem a dala Řekům lepší podmínky, třeba i kdyby souhlasila se snížením dluhu Řecka, ona by porušila evropské dohody a udělala by něco extrémně neoblíbeného u německých voličů. Taky by mohla být obžalována u německých soudů pro porušení svého kancléřského slibu „odvrátit poškození Spolkové republiky Německo“. (viz v němčině: ZDE).

2. Rozhodnutí Merkelové bylo odůvodněné, a to nejen z německého pohledu.

Rostoucí nacionalistické tendence v EU by asi neochably, kdyby se představitelé eurozóny dohodli s Tsiprasem o snížení dluhu. Naopak by nacionalismus pravděpodobně velmi posílil, a to velmi nepříjemným způsobem pro zastánce sjednocené Evropy.

3. Zdá se, že pro Friedmana znamená odchod z eurozóny i odchod z EU.

Proč vlastně?

4. Kdo je vlastně vinen čím?

Asi jen "merkelisté všech zemí" si nemyslí, že nesou vinu za politiku Merkelové, která chrání banky a bohaté lidi, a která od začátku prohloubila řeckou krizi.

Ale Řekové nesou vinu za svou vládu a za její chování v minulosti a za neřešení finanční krize ve své zemi.

A Tsipras nese vinu za způsob jednání se svými evropskými partnery. On odmítl návrh EU, vyhlásil referendum od něhož možná doufal, jako ministerský předseda, že věřitelé budou muset rozhodnutí voličů v řeckém referendu přijmout. Když většina řeckých voličů hlasovala „Ne“, Tsipras měl příležitost vysvětlit, že se jednání nezdařilo a nést následky. On si ale myslel, že výsledky řeckého referenda mu dávají mandát a posilu a že tedy může obnovit jednání s eurozónou. Skutečnost ale ukázala rychle, že to Tsipras udělal na základě iluzorního a od samého počátku nesprávného výkladu situace evropských leaderů, protože jak by oni mohli přijmout jen na základě demokratického rozhodnutí v Řecku další ústupky bez referenda a souhlasu voličů ve svých vlastních zemích?

Kromě toho:

Jestliže mezitím neexistovaly v Řecko nebo v zahraničí zásoby nových (nebo starých) peněžních prostředků samostatné řecké měny, aby se umožnil přechod z eura na ni, tím byl také Tsipras vinen.

Jestliže jste z mých slov jako čtenáři poněkud zmateni, měli byste si pro sebe zodpovědět otázku, zda byste sami automaticky akceptovali rozhodnutí jiných lidí, které by pro vás znamenalo neprospěch. A teoretikům hry mezi vámi: Nikdo by neměl zapomínat, že v soukromém i ve veřejném životě rozhodují individuální lidé a nikoliv organizace a státy. Lidé mají individuální důvody, podle nichž se řídí. Ty by se měly prozkoumat předtím, než hra začne.

Vytisknout