21. 7. 2015 / Andrej Rogačevskij
(1) Kuba má dlouhou tradici toho jak potěšit návštěvníky prostřednictvím součinnosti tropického počasí a přírody, cukernatého alkoholu, silného tabáku a kávy, barvité rasové směsice lidí a smyslné hudby a tance. Přidejte to všechno k trvající vítězné revoluci a atraktivita Kuby se může zdá neodolatelná. Kubánský turistický průmysl - hlavní zachránce Kuby po hospodářském kolapsu ze začátku devadesátých let - se zdá být nezastavitelný. V roce 2013 navštívily Kubu asi dva miliony turistů a roku 2014 tři miliony. K vzrůstu zájmu o Kubu dochází v důsledku očekávání bezprostředních změn: návštěvníci zvenčí chtějí ještě zažít to, co možná budou poslední okamžiky revolučního snu bratrů Castrových.
An English version of this article is in
To, co vidí návštěvníci po příjezdu, je zjizvená krása měst a městeček, kde je rozpadlých domů daleko více než domů dobře udržovaných (2), téměř úplně prázdné silnice, kde je více stopařů než automobilů (mezi nimiž převažují sovětské lady a gaziky, stejně jako fordy a chevrolety z doby před rokem 1959) (3), nefunkční veřejné záchody, na nichž se očekává, že stejně dáte pracovnici záchodku spropitné, všudypřítomné suvenýry s motivy Che Guevary (4), skoro nikde nenajdete wifi a bankomaty, avšak budete vystaveni nejagresivnějšímu nátlaku prodejců turistických předmětů, jaký jsem kdy zažil od své návštěvy Starého města v Hebronu v Palestině v roce 2013. Avšak od cizinců se stále očekává, že budou platit daleko víc než místní lidi, a to ve směnitelných peso (to je jediná měna, k níž mají na Kubě lehký přístup), který je vázán na americký dolar a má asi pětadvacetkrát vyšší hodnotu než kubánský peso (který většinou používají místní lidi). A tak vstupné do Muzea revoluce v Havaaně stojí cizince osm směnitelných peso a místní lidi osm kubánských peso. Člověka při tom napadá Orwellovo rčení, že někteří lidé jsou "rovnější než jiní".
Je nutno férově říci, že kubánská vláda okrádá své místní občany ještě daleko víc. Kubánský pěstitel tabáku je nucen prodat 90 procent své sklizně státu, za cenu za kilogram, který je přibližně třistakrát nižší, než je následná cena za odpovídající množství doutníků, které státní továrny z toho tabáku vyrobí. Provozovatelé turistických zájezdů nejsou na seznamu soukromých podniků, které od nedávné doby si Kubánci smějí zakládat. Je zjevné, že stát si chce udržet kontrolu nad nejlukrativnějšími odvětvími ekonomiky a argumentuje, že zisky státu lze investovat například do zdravotnictví (které mají Kubánci zadarmo). Jenže některé léky jsou k dispozici jen v takzvaných mezinárodních lékárnách, kde se platí směnitelnými peso, to znamená, že tyto léky jsou pro normální lidi nedosažitelné. Normální občané dostávají nesmírně nízký plat, bez ohledu na své povolání, a jsou stále plně závislí na potravinových lístcích.
I když je internetové připojení, které poskytuje státní monopol, pomalé, je málokdy k dispozici a je nesmírně drahé (ti, kdo mají k němu častý přístup, ukládají si do počítače svůj týdenní výběr toho, co na webu četli, a prodávají takové kompilace jako "balíčky"), Kubánci vědí stále více o životní úrovni jinde a byli by velmi rádi, kdyby jejich země mohla ostatní země dohnat a oni nemuseli emigrovat (mimochodem, stále ještě nemohou nastoupit na žádný člun bez speciálního povolení). Je otázkou, jak dlouho mohou Kubánci dál hlásat heslo socialismo o muerte a dělat oběti, namísto aby přijali princip radosti a uspokojili své potřeby, jak si to zaslouží, aniž by jim při tom musela pomáhat současná vláda. Zatím se zdá být prezident Raúl Castro nedotknutelný, v důsledku jeho revoluční historie a jeho skromných reforem (Kubánci už například nemusejí uzavírat formální sňatky jen proto, aby získali automobil nebo dům a smějí nyní dokonce provozovat vlastní penziony či restaurace). Avšak až Raúl r. 2018 odstoupí (říká, že to učiní), koncem svého druhého funkčního období, bude Miguel Diaz-Canel (nar. 1960), jeho zástupce a dědic, schopen udržet rovnováhu mezi pomocí obyčejným lidem, aby trochu zbohatli, a udržení komunistické vlády u moci? Anebo ho (nebo někoho jiného) přemohou události, jak se to stalo Michailu Gorbačovovi začátkem devadesátých let? A pokud se to opravdu stane, pokusí se Spojené státy získat znovu zpět svůj ostrov radosti jako své geopolitické centrum pro potěšení Američanů? Asi není úplně náhodné, že jediná kubánská dálnice, kterou stavěl Sovětský svaz v době, kdy 80 procent kubánského hospodářství záviselo na SSSR, zůstává (symbolicky) v důsledku rozkladu SSSR nedostavěná, zatímco ikonická budova v Havaně, El Capitolio, inspirovaná sídlem amerického Kongresu, se (symbolicky) v současné době renovuje.
Fotografie Andrej Rogačevskij, Jekatěrina Rogačevskaja a Devana Pavlik
30.7. 2015 / Daniel Veselý
Spojené státy a Kuba po 54 letech nepřátelství, či spíše nekompromisní izolace a trestání Havany Washingtonem, znovu otevřely ambasády v obou hlavních městech. To lze jistě považovat za pozitivní krok, který však doprovází nejedna znepokojující otázk...