Potřebuje demokratický Západ tajné služby?

1. 6. 2015 / Karel Dolejší

Když dosáhl zablokování reformy, Paul spokojeně opustil jednání Senátu, když ještě probíhalo a ostatní se snažili nalézt východisko z dané situace ZDE.

Posléze se na Twitteru vyslovil pro úplné zrušení služby NSA ZDE.

Nakonec si prezidentský kandidát na tématu ještě rozjel osobní fundraisingovou kampaň ZDE.

Paulův neskonalý narcismus - plně rovný zaslepenému narcismu Baracka Obamy - upozorňuje na jeden z krizových jevů současné západní společnosti. Je jím samoúčelný a daleko za hranice racionality zacházející kult "neposlušnosti za každou cenu".

Fenomén tzv. whistleblowerů začínal v určitém kontextu. Ti kdo v různých případech zveřejňovali utajované údaje o činnosti vlády, armády nebo tajných služeb byli přesvědčeni, že jmenované instituce v daných kauzách škodí své zemi a případně i porušují zákony, přičemž je v zájmu společenství na tyto skutečnosti veřejně upozornit a věc napravit, třebaže to zahrnuje značné osobní riziko.

Neloajalita, z níž mnozí dotčení klasické whistleblowery obviňovali, byla ve skutečnosti projevem jinak chápané a podstatně méně povrchní loajality, než jakou si dokázali konformní oponenti whistleblowerů kdy představit.

Situace se však radikálně změnila s kauzou Edwarda Snowdena. Ten nepublikoval konkrétní vybrané údaje spojené s kauzami, v nichž by chtěl dosáhnout nápravy. Namísto toho zveřejnil un bloc obrovský balík utajovaných materiálů, o nichž posléze neochotně přiznal, že velkou část z nich ani nečetl, přičemž tedy vůbec nemohl vyhodnotit, k čemu to povede. Podle mnohých expertů na bezpečnostní problematiku tak Snowden mj. prozradil konkurenčním zpravodajským agenturám po celém světě operační procedury jejich amerických kolegů - což, mírně řečeno, nebylo vůbec nutné ani prospěšné. Ve stávajících bezpečnostních krizích po celém světě, od Ukrajiny po Jemen, sklízí nyní Američané důsledky Snowdenovy zrady.

Ano, zrady. Protože nejpodstatnějším rozdílem mezi whistleblowery od 60. let a Snowdenem je naprostá absence věrohodného motivu veřejného zájmu v tom, co Snowden fakticky - nikoliv ve svých interpretacích - podnikl.

Schizofrenie Snowdenových zastánců už nemůže být větší. Kritizují zneužití zpravodajských služeb v USA jako deviaci od demokratických norem - a současně hájí Snowdenovu spolupráci s režimem, který je na zneužívání zpravodajských služeb od A až do Z postaven. (Totéž platí v nemenší míře také o Asadově Sýrii, dalším oblíbeném objektu všemožných omluv.)

Avšak není možné věrohodně tvrdit, že usilujete o nápravu nějaké nenormality ve vlastní zemi, a přitom omlouvat nebo dokonce spoléhat se na pomoc někoho v zahraničí, pro nějž je ještě mnohem více než tato nenormalita samozřejmým předpokladem každodenního fungování státu a navrch pilířem osobní moci.

Zpravodajská služba NSA zprostředkuje nějakých 80 % informací, které dostává americká vláda, a ostatní západní služby jsou na ní velmi výrazně závislé. Otázka hluboké reformy a účinné politické kontroly takové služby je samozřejmě mimořádně zapeklitá, protože přinejmenším teoreticky může NSA zásobovat politiky účelově vybranými údaji a tak je manipulovat. Nicméně zkušenosti z praxe počínaje Bushem mladším ukazují spíše něco jiného. Byli to naopak mnohokrát politici, kdo z vlastních důvodů manipulovali a nechávali manipulovat zpravodajské informace, nikoliv naopak.

V dané oblasti se pohybujeme na tenkém ledě a nelze jinak, žádné jednoduché řešení se nenabízí - a nejméně ze všeho by jím byl "konec NSA" hlásaný senátorem Paulem za účelem fundraisingování na prezidentskou kampaň. Podobné populistické návrhy se v historii opakují poměrně často, se zajímavými výsledky. Například bolševická vláda v Rusku instalovaná - kromě jiného - v rámci tajného projektu německého generálního štábu za účelem dočasného vyřazení Ruska z války požadovala na veřejnosti populisticky "konec tajné diplomacie". Požadavek byl posléze doveden k naprosté dokonalosti tajnými protokoly k paktu Molotov-Ribbentrop, v němž si dvě diktatury mezi sebe rozdělily Evropu.

Působení zpravodajských služeb v mezinárodním prostředí, v němž prudce narůstá hostilita mezi mocnostmi, nemůže být přenecháno sobeckým a narcistickým individuím, která usilují o osobní kariéru a status celebrity - bez ohledu na to, jak moc mohou společenství, v němž žijí, ve skutečnosti poškodit, pokud ve jménu boje s jeho vlastními nešvary napomáhají ještě horšímu počínání jiných států.

Bez zpravodajských služeb se v současnosti dost dobře obejít nelze. Ani v minulosti to nebylo možné, jak věděli už američtí "otcové zakladatelé". Kdo by takový projekt myslel vážně, velmi záhy by zjistil, že s konkurenty všude prohrává. I úspěch "islámského státu" je v prvé řadě plodem zpravodajských aktivit a teprve ve velmi pozdní fázi přechází plán obsadit určité území k otevřené vojenské síle. Islamisté opírající se o expertízu Husajnových zpravodajců a armádních důstojníků vyvinuli vlastní verzi "hybridní války" - což je jeden z hlavních důvodů, proč se boj proti nim tak nedaří, ačkoliv reálně vzato vojensky jsou vlastně slabí.

Co smí zpravodajci sledovat a utajovat musí být neustále přezkoumáváno a být předmětem veřejné debaty zdaleka se neomezující na parlamentní kuloáry. Jen tak lze zabránit tomu, aby západní společnosti začaly připomínat syrský model s šesti navzájem se špehujícími agenturami, na nichž - nikoliv na lidu, na voličích - režim fakticky stojí.

Toho ale nelze dosáhnout spojováním zpravodajských témat s osobní touhou po slávě a nezvládnutými kariérními ambicemi, a už vůbec ne spoluprací s cizí mocností proti zájmům vlastní země, stručně řečeno zradou.

Vytisknout