5. 12. 2014 / Daniel Veselý
aneb Washington místo Moskvy
Vypadá to, že časopis Respekt a deník Lidové noviny vedou systematickou kampaň proti prvnímu náměstkovi ministra zahraničí Petrovi Drulákovi, respektive proti jeho lidskoprávní koncepci, jež údajně nepietně nabourává Havlovu lidskoprávní agendu a obecně jeho dědictví, plápolající věčným světlem. Podle redaktora Deníku Referendum Vratislava Dostála někdo z Úřadu vlády asi oběma periodikům za tepla poskytuje informace.
Mnohé už nikterak nepřekvapí, ale článek redaktora Ondřeje Kundry z Respektu s názvem „Rusko místo Havla, plánují Zaorálek s Drulákem“ ZDE jakoby nás zavál kamsi do svazáckých dob. Kundra píše, že dokument o dalším směřování české zahraniční politiky z pera ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka a jeho prvního náměstka Petra Druláka je de facto „teoretické cvičení psané ve zcela jiné době, než právě prožíváme”. Tato doktrína podle Kundrova mínění „nereaguje na aktuální hrozby v Evropě i ve světě“. Vypadá to, že Kundra příslušný text snad ani nečetl, byť ho ke svému článku sám připojil, nebo ho viděl jen z rychle jedoucího vlaku.
V dokumentu je jasně psáno, že je záhodno, aby se Česká republika při formulaci své zahraniční politiky adaptovala na „postupnou přeměnu světového řádu“, kdy klesá vlivový potenciál Západu na světové dění například „vytvářením konkurenčních multilaterálních struktur a vytlačováním Západu z jeho vlivových oblastí“.
Ve zkratce řečeno – tak jak byl nahrazen bipolární světový řád unilaterálním světovým řádem, nyní jsme svědky nastávajícího multilaterálního světového řádu, ať se nám to líbí nebo ne. Mám za to, že toto hledisko na rozdíl od prázdných fabulací uvedených v Kundrově textu vystihuje pravou podstatu věcí vcelku střízlivě.
Kundra těžko vydýchává Drulákův a Zaorálkův postoj k Rusku, které Havlova lidskoprávní agenda dle mého soudu démonizovala víc, než bylo zdrávo. Musíme se ovšem smířit s tím, že význam Ruska ve světové politice zkrátka sílí – a s tím i jeho ekonomický vliv – a je nutno s tím volky nevolky počítat; ve stejném gardu to platí i pro Čínu. Jestliže Václavu Havlovi nebylo proti srsti podpořit v roce 2001 obchod se Saúdskou Arábií, tedy posunout „bilaterální a hospodářské vztahy na kvalitativně vyšší úroveň ZDE”mezi Prahou a Rijádem, nic nedbaje faktu, že jde o jeden z nejhorších režimů na světě, nechápu, kde je hromadné pozdvižení kritiků nové lidskoprávní koncepce ČR? Důvod je prozaicky čirý – středověká saúdskoarabská tyranie je víceméně spolehlivým spojencem Spojených států již od roku 1933 ZDE. O vztazích České republiky se Saúdskou Arábií, které zprostředkoval Václav Havel a další čeští politikové, se podrobně rozepisuje kupříkladu Vojtěch Srnka v Deníku Referendum ZDE.
Příkladů týkajících se spolupráce ČR s represivními režimy máme vícero – v roce 2006 jednal tehdejší premiér Mirek Topolánek s kolumbijským prezidentem Álvarem Uribem. „Hovořilo se o případném nákupu nadbytečných českých bitevníků L-159 kolumbijskou armádou. Politici také podepsali dvě smlouvy o spolupráci, které by měly českým podnikům usnadnit vstup na kolumbijský trh“ ZDE . Tolik citace ze zpravodajského portálu ČT24.
Dva roky před Topolánkovou návštěvou Kolumbie list New York Times otiskl zprávu o tom, že Kolumbie je pro odboráře nejnebezpečnější zemí na světě. Ti jsou masově zabíjeni pravicovými paramilitárními skupinami, které jsou napojené na nebezpečné armádní jednotky ZDE. Civilní konflikt zuřící mezi vládními jednotkami, paramilitárními skupinami a pravicovými a levicovými guerillami vypudil z domovů až 5.5 milionu osob, zatímco tisíce, ba desetitisíce dalších byly povražděno ZDE. Většinu zvěrstev mají na svědomí pravicové guerilly a vládní vojska. A na zpravodajském portálu ČT24 se můžeme dočíst, že „Kolumbie je jedinou zemí v Jižní Americe, kde se k moci ještě nedostala levice. Prezident Uribe má obrovskou podporu díky boji proti ilegálním ozbrojeným skupinám. Kolumbie je také největším spojencem Spojených států v regionu“.
A můžeme uvést další příklady „lidskoprávního humanismu“ zaštítěného zesnulým prezidentem, když se tento neochvějně stavěl za každou agresi Spojených států a Izraele po dobu, kdy setrvával v prezidentské funkci, ale i poté ZDE – a to s děsivými následky, jimž nyní čelíme příkladně v existenci chalífátu v Iráku a Sýrii, masového vývozu islamistického teroru i za hranice Středního východu, prohloubení rozkolu mezi Izraelci a Palestinci, či jako bumerang se vracející destabilizace Maghrebu.
Musíme si bez okolků přiznat, že i tyto chmurné jevy tvoří součást Havlovy lidskoprávní agendy, již nyní mnoho českých novinářů a politiků drží ve zlaté klícce odmítajíce její nezbytnou revizi. Namísto tolik vzývaného dialogu a taktické diplomacie byla přednostně upřednostňována agresivní řešení řady světových konfrontací, a to se dalece odklonilo od akcentu na ochranu lidských práv.
Proto je tedy krajně cynické bohorovně lynčovat Rusko a Čínu, přestože tamní režimy jsou silně represivní, a zároveň navazovat politické a obchodní styky s brutální ropnou monarchií, jak činili Václav Havel a bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg ZDE.
Kundra též píše, že „Rusko zahájilo de facto válku v Evropě”. Složitý konflikt na Ukrajině je nutno vnímat detailněji; je záhodno vytknout Západu vinu za jeho rozpoutání a zároveň reflektovat následné kroky Kremlu: obklíčení Ruska vojenskými základnami NATO, plány na přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO, americká a izraelská podpora Gruzie ve válce s Ruskem, dále pak nepřijetí nevýhodné smlouvy Kyjeva s Evropskou unií ukrajinskou vládou, svržení nepopulárního, byť demokraticky zvoleného prezidenta a nastolení Moskvě nakloněného nepřátelského režimu.
Ačkoliv si Rusko při anexi Krymu počínalo protiprávně a podílí se na destabilizaci východní Ukrajiny, jednalo zcela v tendencích západních preemptivních akcí, které však čeští liberálové neodsuzují, ba nezřídka jim aplaudují. Na vině jsou samozřejmě obě strany a vnější aktéři, je proto laciné tvrdit, že „Rusko zahájilo de facto válku v Evropě”.
Kundra dále konstatuje: „Strategie z roku 2010 zmiňuje, že základem transformační politiky je pojetí, podle něhož „nemá smysl oddělovat od sebe lidská práva a demokracii, protože lidská práva jsou substance a demokracie systém“. V aktuální verzi stojí, že základem transformační politiky je přesvědčení, že „nemá smysl oddělovat od sebe práva občanská, sociální, hospodářská, genderová, kulturní a environmentální“. Zmínka o demokracii byla vyškrtnuta.“
Pojem „demokracie“ ve „starém“ lidskoprávním pojetí je vzhledem na vyřčené věc poněkud ošidná. Má-li se z nové koncepce vytratit „demokracie“ tak, jak byla v uplynulých dvaceti letech prosazována prezidentem Havlem, Havlovými „sirotami“ v řadách mnoha novinářů a politiků a Karlem Schwarzenbergem, vnímám to jako nesmělý krůček vpřed. Lidská práva jsou skutečně nedělitelná a mají mnoho podob, jak je uvedeno výše. Nejsou omezená hrubě selektivním „lidskoprávním atlantismem“, který je vymezuje po svém, kdy jsou jedni protěžováni a druzí ponecháni v jámě zapomnění, aniž by byly brány v potaz jejich další aspekty. Teze o „nedělitelnosti lidských práv“ je podle mého dalším malým pokrokem v Drulákově koncepci.
Redaktor text uzavírá těmito slovy: „To, co se naopak nadále nemění, je to, že za klíčového spojence Česka Černínský palác považuje USA a Evropskou unii. A rovněž pak i Izrael.“
Nakonec je tedy patrné, že odklon od Havlova dědictví není až tak značný, jak čeští lidskoprávní atlantisté uvádějí. Není proto důvod hystericky ryčet, že se choulíme do náruče Ruska nebo Číny. Osobně se domnívám, že nová lidskoprávní agenda z dílny ministerstva zahraničí je vcelku konzervativní, neboť, jak je v dokumentu psáno, „navazuje na předchozí koncepci zahraniční politiky z roku 2011“. Základní linie zůstává v tomto ohledu zachována.
Vytisknout19.12. 2015 / Jan Čulík
Facebook všechno zveličuje a přináší to v přehnaných černobílých konturách, ve výrocích často prozrazujících až patologickou frustraci. Přesto si myslím, že je alarmující přehnaná adorace někdejšího českého prezidenta Václava Havla, která se ...