Jaká je budoucnost americko-ruských vztahů?

6. 12. 2014 / Karel Dolejší

Rusko se po dlouhé době stane výslovným tématem volební kampaně, ale určitě nebude tématem jediným ani dominantním. Nikde není zaručeno, že se aktuálně probíhající rasové nepokoje do voleb uklidní, zvlášť pokud v institucionální rovině nebylo pro to zatím uděláno vůbec nic. Snadno se může stát samostatným tématem bezprecedentní kumulace moci za Obamy, který ze dvou ministrů, zahraničí a obrany, udělal hadrové panáky a větší část agendy resortů převedl na vlastní Radu pro národní bezpečnost. Posun ke kabinetní politice nikým nevolených oligarchií ani republikánům nemusí vyhovovat, tak jako se již nelíbí centristické a levé frakci Demokratické strany.

Pokud má navíc pravdu Nouriel Roubini ZDE, ještě před volbami může vypuknout další velká finanční krize. V tom případě budou Bílý dům a obecně postavení USA dále otřeseny a jejich stále dokola naivně očekávaný rozhodující vliv na události ve světě se stane ještě větší iluzí než dosud.

V zahraniční oblasti Rusko také nebude ani zdaleka jediným tématem. Je velmi nepravděpodobné, že se otázka "Islámského státu" vyřeší ještě před Obamovým odchodem, a návrat Talibanu k moci v Afghánistánu se stane rovněž velkou výzvou. Neznámé jsou v tuto chvíli další úmysly Pekingu a během dvou let se toho může stát opravdu hodně. Bylo by tedy chybou očekávat, že se Rusko stane určujícím tématem politiky příštího amerického prezidenta, jak si rádi namlouvají veteráni studené války a jak by to také rádi viděli v Kremlu.

Perspektiva vztahů mezi bývalými soupeři studené války má v populárním vnímání tendenci oscilovat mezi dvěma krajními verzemi. Na jedné straně stojí dramatické scénáře až konspirační teorie, které tvrdí, že ďábelský Západ připravuje zákeřný útok na Rusko, a to buď nenadálý vojenský úder (co na tom, že na něj vůbec není připraven), nebo "barevnou revoluci" (co na tom, že míra státní kontroly a represí v putinském Rusku to jednoznačně vylučuje). Na druhé straně je pak tendence podceňovat vyostření vztahů, k němuž došlo v letošním roce, a ve jménu vlastního duševního pohodlí principiálně odmítat empirický test souhrnu politologických hypotéz spojených s neanalytickou, spíše millenaristickou vizí idealizovaného "multipolárního světa", která soustavně podceňuje význam a dopad existence revizionistických mocností. Namísto konfrontace s nepohodlnou realitou se ve zmíněném kontextu razí tvrzení, že to k čemu letos došlo - ruská invaze na Ukrajině, západní sankce, další extrémní navyšování ruských výdajů na zbrojení, posuny v obranné politice NATO a severoevropských zemí, atd. - je údajně pouhá "propaganda" neslučitelná s celkovým rámcem vztahů v globalizované ekonomice. Tento pohled jednoduše opakuje stejné chyby, jaké se objevily již před I. světovou válkou, kdy řada komentátorů poukazovala na bezprecedentní úroveň vzájemné obchodní a kulturní výměny mezi budoucími soupeři a pokoušela se z toho vyvozovat závěr, že za takových podmínek je prý velký ozbrojený konflikt nemožný. Zda a v jakém smyslu tedy velkorysá německo-sovětská obchodní smlouva z roku 1939 vylučovala 22. červen 1941, to se v kontextu přehnaného důrazu na stabilizační roli obchodních vztahů samozřejmě vůbec neřeší. Zrovna tak dnes, když Rusko vojensky napadlo největšího obchodního partnera, nepřestávají znít hlasy tvrdící, že prý údajně všichni jen chtějí obchodovat a obchod je alternativou válčení. To je velká iluze a projev vskutku "úpadkové" mentální pohodlnosti, kterou si nelze dovolit. Kromě jiného je takový přístup postaven na naprostém ignorování rozdílu v mentalitách mezi Západem a Ruskem, který ruská vládnoucí elita výslovně tematizuje a staví do popředí. Primát ekonomických zájmů je přesně to, co putinské Rusko velmi rozhodně odmítá. Ti kdo tvrdí, že právě tento primát povede k uklidnění mezinárodní situace, tedy odmítají vzít v úvahu základní danosti působící u protistrany.

Leon Aron z American Enterprise Institute ZDE právě sepsal jakousi jednoduchou volební příručku pro budoucí prezidentské kandidáty, která se týká vztahů s Ruskem. Nefiguruje v ní ani příprava války, ani úniková představa, že se vztahy "samy a automaticky" uklidní. Namísto toho zde najdete aktualizovanou verzi staré známé politiky zadržování.

To že se Aron dosti nepřekvapivě nehlásí k žádnému z extrémních postojů vůči americko-ruským vztahům ovšem neznamená, že si sám nedělá vlastní iluze. Navzdory jedné stále se opakující zkušenosti s ruským prezidentem Putinem - že ho totiž nikdo nikdy nedonutí udělat to, co by si sám nepřál, a on naopak za jakoukoliv cenu prosazuje výhradně vlastní vůli - se Aron domnívá, že rozhodnější Bílý dům než ten současný může Putina přece jen ovlivňovat. Neproblematičnost, s jakou Aron tento předpoklad předestírá, je dosti provokativní. Je pravda, že Obama je slaboch vyhýbající se konfrontaci se soupeři sebevzdáleněji se blížícími srovnatelné váhové kategorii, ale to přece samo o sobě ještě neznamená, že "tvrdší" prezident dokáže Putina snadno ovlivnit. Pravděpodobně ani on to nedokáže; anebo pokud vůbec, tedy jen za cenu velkého úsilí a rizika, což se nemusí vyplatit.

A z druhé strany Aron opět velmi neproblematicky předpokládá, že v dohledné budoucnosti bude Rusko prostě Putinovým Ruskem. Ani to není nutně realistický scénář. Ještě před dvěma lety, než se Putin uchýlil k extrémně nacionalistické rétorice a začal se orientovat primárně na bezpečnostní a zahraničněpolitickou agendu, si většina Rusů přála mít napříště jiného prezidenta. Letos vnímají ruští voliči nepřetržitě masírovaní státní propagandou Putinovy výkony jako mimořádný úspěch; ale ekonomický úpadek Ruska spojený s výrazným zdražováním základních životních potřeb může vítězoslavný obrázek rychle narušit.

Portrét Putina předkládaný Aronem je také nerealistický. Když autor tvrdí, že hlavním Putinovým cílem je znovuzískání kontroly nad starými sovětskými aktivy, postsovětským prostorem a obnovení velmocenského postavení, vyjadřuje se korektně. Když ovšem opakuje starou americkou floskuli, podle níž jsou Rusové dobří v taktice, ale špatní ve strategii, a doplňuje ji spekulacemi odvozenými z Putinova dlouholetého zájmu o džudo, jedná se o systematické podceňování protivníka. Snadno lze poukázat na to, že perspektiva může být aktuálně přesně opačná. Současné USA, potažmo Západ, nemají žádnou dlouhodobou strategii, která by jim umožňovala pohodlné ohrnování nosu nad ruskou taktikou. Kromě toho spekulace o džudu sugerují jakousi sekundární a odvozenou povahu počínání protivníka. Jenže věci se mohou ubírat úplně jiným směrem. Může to být opět Putin, kdo se ujme iniciativy a bude prostistraně diktovat vynucené reaktivní kroky, například v Podněstří nebo Pobaltí.

Příznačné je, že perspektiva vzájemné spolupráce s Ruskem na některých mezinárodních tématech vůbec není zmíněna. V tuto chvíli USA stále ještě potřebují ruskou kooperaci ve věci zásobování vojsk v Afghánistánu, například. Veteráni studené války kromě toho sázejí na budoucí spolupráci USA-Rusko na Blízkém východě. O tom ovšem Aron nenapsal ani půl věty. Logicky, pakliže taková spolupráce existuje pouze v hlavách těch, kdo ji staví do svých vyspekulovaných vizí jako hypotetický protilék proti konfliktu na Ukrajině.

Lidé jako Aron mají kapacitu ovlivnit budoucí průběh debaty kandidátů za prezidentské kampaně. Základní linie argumentace se nakonec zřejmě nebude příliš lišit od té, s níž Aron operuje již dnes. USA budou chtít Rusko "zadržovat", přeceňovat přitom stabilitu Putinova postavení doma a z druhé strany také vlastní schopnost ovlivňovat jednání ruského prezidenta.

Apokalyptici i utopičtí multipolaristé mají jen malou šanci dočkat se splnění svých očekávání. Z příští americké předvolební debaty nejpravděpodobněji vzejde politika vůči Rusku tvrdší než Obamova, ale v žádném ohledu neorientovaná na vyhrocení a konfrontaci. Kalkulovat se bude se zadržováním, vnucením reforem nebo na druhé straně utažením šroubů v Rusku ve smyslu částečného návratu ke stalinismu.

Politiky opřené o scénáře rychlé a rozhodující "bitvy" s Ruskem, jaké si pěstuje třeba Jaceňukovo křídlo ukrajinské politické třídy, nebo naopak o představu rychlého návratu vztahů někam na úroveň spolupráce obvyklou před ukrajinskou krizí, jsou postavené na nerealistických očekáváních a mají velmi malou šanci na úspěch.

Vytisknout