Drulákovská debata je organickým pokračováním revize lidských práv nedemokratickými režimy Druhého a Třetího světa

5. 12. 2014 / Karel Dolejší

Potíž je v tom, že to co se v Česku prosazuje jako drulákovská debata o údajně vlastní linii zahraniční politiky není vůbec nic vlastního, ale stará obnošená vesta. Dlouho se vedl mezinárodní spor o to, jak lidská práva vlastně interpretovat. Západ prosazoval primát individuálních práv, komunistický systém primát práv ekonomických a sociálních (jehož slavným naplněním byly třeba žebrající děti v Rumunsku), kdežto Třetí svět upřednostňoval výklad, v němž na prvním místě stálo kolektivně chápané právo na kulturní identitu.

Účelový ideologický a relativizující obrat v diskursu o lidských právech přesvědčivě zkritizoval už v eseji La Défaite de la pensée z roku 1987 francouzský filosof Alain Finkielkraut (česky Destrukce myšleni, 1995). Zajímavé na tom právě je, že Finkielkraut výslovně odmítá kult "lidskoprávismu", nicméně ve své nejslavnější knize podrobně vysvětluje, jak opuštění konceptu individuálních práv dělá z jednotlivců úředně obdařených "právem na identitu" doživotní vězně kultury, kterou si nevybrali a kterou je jim ve jménu "práv" odepřeno za jakýchkoliv okolností opustit. Taková kultura jim pak mj. nařizuje i to, že musejí bez odmlouvání poslouchat své vládce.

Současný mezinárodní spor o ideologickou hegemonii - protože o ten zde jde především a je třeba věci nazývat pravými jmény - se odehrává především mezi Západem a Ruskem, které (jakkoliv někteří tvrdí, že údajně nemá žádnou ideologii) teď vystupuje právě coby obhájce letité koncepce primátu práva na kulturní identitu. Nebo chcete-li, od jednostranného sovětského důrazu na sociální a ekonomická práva se posunulo do Třetího světa a vedle jiného sní i o tom, že se stane mluvčím veškerého světového antiamerikanismu.

A tak má "kompatriot" na Ukrajině nebo v Estonsku primárně právo být zachráněn před ztrátou kulturních kořenů ruskými zelenými mužíky, pak dlouho není nic, pak tři kupky hnoje - a teprve potom, pakliže vůbec, přichází na řadu záležitosti jako svoboda svědomí, projevu, atd. Takto to chceme?

Proti všem partikularistickým koncepcím jako je drulákovská se právem namítá, že znevýznamnění základních práv vždy nakonec vede k neschopnosti poddaných obhájit všechna ostatní práva. Neboť nemáte-li svobodu hájit se proti vrchnosti, neudržíte si nakonec ani další milostivě nadělené výsady.

Lidská práva jsou ovšem příliš důležitá, než abychom si mohli dovolit iluzi, že je kterákoliv mocnost na světě doopravdy hájí. Jak už stojí v perexu, jde vlastně o pozůstatek bojů o náboženskou svobodu vedených proti absolutistickým panovníkům a protireformačním inkvizičním kampaním. V žádné zemi nejsou lidská práva realizována, nikde nejsou "doma". Patří do normativní sféry a symbolicky je lze situovat ještě tak nejspíše do Augustinovy Obce boží, která je protikladem každého pozemského státu. Včetně těch západních.

Česká republika nepotřebuje pokračovat v neplodné debatě o tom, který segment lidských práv je údajně důležitější než všechny ostatní, jak k tomu dochází v rámci drulákovské debaty. Tato debata začala už v 50. letech minulého století a za celá léta nikam nevedla. Problémem není, že bychom měli nějaké špatné teorie, ale že praxe české zahraniční politiky byla čtvrt století špatná a pokrytecká. Hovořila o lidských právech tam, kde se přesně to hodilo americké zahraniční politice, kdežto jinde o nich mlčela. A akceptovala nesmyslnou představu šíření lidských práv ohněm a mečem. Bylo by třeba změnit praktický přístup a prostředky, stávající programy podpory lidských práv příslušně rozšířit, nikoliv po drulákovsku zrušit. To ve svých důsledcích pouze nahrává českému sobectví a xenofobii. Když není třeba podporovat lidská práva, tím spíše není třeba přijímat například uprchlíky ze Sýrie, dokonce ani jen matky s dětmi. Vždyť by z těch dětí mohli vyrůst islamisté...

Zrušením podpory lidskoprávní agendy se ovšem dosáhne jediného - o lidských právech se napříště nebude z Černínského paláce hovořit selektivně a pokrytecky, ale nebude se o nich už hovořit vůbec. Zahraniční politika bude za takových okolností fakticky zredukována na ekonomickou diplomacii, jak si to již dávno přejí davy průmyslových lobbistů namítajících, že lidskoprávní agenda kazí kšefty s diktátory. Zvítězí přístup prosazovaný Hradem. Češi si už nedovolí nikoho kritizovat, u všech bez rozdílu totiž budou škemrat o kšefty. Česká republika má pak právo prodávat zbraně všem utlačitelským režimům, nejen těm vybraným. Mohou mířit nejen do Saúdské Arábie, kam je s klidem posílá Karel Schwarzenberg, ale třeba také do Zimbabwe, kde prý váleční veteráni mají právo zabrat statky bílých farmářů a rozvrátit poslední fungující zbytky kdysi solidně fungující ekonomiky bývalé Rhodésie. Protože na nějakých právech bílých farmářů přece nezáleží. Podporujeme multipolaritu, čti kšefty bez omezení.

Není třeba být vyznavačem nesnesitelného a pokryteckého kultu Václava Havla, aby taková perspektiva v člověku vyvolávala pramalé nadšení a nepovažoval ji v žádném ohledu za projev úctyhodné státní suverenity.

Pozn. red. Petr Drulák nyní argumentuje, že rušit podporu lidských práv nezamýšlel:

Petr Drulák, "To, co mi vložily do úst Lidové noviny, jsem nikdy neřekl"

Vytisknout