O NESMYSLNÉ ISLAMOFOBII

Nespokojenost a její různé civilizace

5. 12. 2014

Vzpomínám zejména na jedno čtení v Německu. Znovu a znovu lidé hovořili o tom, jak "my, Evropané" vidíme skutečnosti, v kontrastu s tím, jak je vidíte "vy, muslimové". Nakonec už jsem toho měl tak dost, že jsem vytáhl svůj britský pas ze saka a začal jsem s ním mávat kolem své hlavy. "No, je pravda, že Británie nevstoupila do eurozóny," řekl jsem, "ale v Evropě snad je, ne? Na tom, se doufám, shodneme?"

Islám není rasa. Islamofobie však má rasistické charakteristiky. Většina muslimů si nevolí islám tak, jak si volí své povolání, když se rozhodují, zda se stanou lékaři nebo právníky, anebo když se rozhodují, zda se stanou fanoušky Coldplay anebo Radiohead. Podobně jako je to s každou vírou, většina muslimů se do muslimského náboženství narodí. Pak si vytvářejí s tímto náboženstvím svůj vlastní vztah. Svůj individuální pohled na svět, své, takříkajíc, mikronáboženství.

Existuje více než miliarda praktických variant náboženství mezi těmi, kdo se definují jako muslimové. Každá pro každého jednotlivého člověka. Stejně tak, jak je tomu mezi těmi, kdo se charakterizují jako křesťané nebo buddhisti nebo hindové.

Islamofobie znamená odmítání přiznat, že existují tyto varianty. Je to odmítání přiznat, že existuje individuální lidskost, která je jiná u každého člověka. Je to touha předstírat, že příslušníci téže skupiny jsou všichni stejní. V tom smyslu je to velmi podobné rasismu. Obviňuje to muslimy, z příliš mnoha a zároveň z příliš mála aktivismu. Z příliš mnoha aktivismu, v jehož rámci si zvolili své náboženství a z příliš mála, protože ho údajně pasivně přijímají.

Zjistíme, že islamofobie hrdě zvedá hlavu v amerických militaristických výzkumných institutech, v xenofobních evropských politických stranách, dokonce i v ateistickém diskursu, kdy se islám považuje za něco horšího než náboženství obecně, podobně jako černošský násilník je považován za něco horšího než násilník obecně. Protože si takoví lidé myslí, že černoši jsou vrozeně větší násilníci.

Islamofobie se opakovaně objevuje ve veřejné debatě. Vyskytla se při diskusi o navrhovaném islámském kulturním středisku na Manhattanu, nebo při zákazu minaretů ve Švýcarsku.

Islamofobie ve všech svých formách usiluje o to minimalizovat význam jednotlivce a maximalizovat význam skupiny. Avšak naším instinktivním postojem by měla být podezřívavost vůči takovému úsilí. Protože jednotlivci jsou nepochybně skuteční. Skupiny, na druhou stranu, jsou jen výrazem určitého subjektivního názoru.

Proto se musíme podívat blíže na onen údajný monolit, kterým prý je islám. Říká se, že muslimové věří v zohavování ženských genitálií. V chirurgické odstraňování dívčího poštěváčku. Nikdy, za celých jednačtyřicet let svého života, jsem nehovořil s jediným člověkem, který se charakterizuje jako muslim a který by to radikálně neodmítl jako odporně nelidskou zrůdnost. Než jsem o tom poprvé četl v novinách, asi když mi bylo kolem dvaceti, býval bych si myslel, že je nemožné, že takový rituál vůbec může existovat.

Podobně mnoho milionů muslimů je prý přesvědčeno, že ženy nemají mít žádnou roli v politice. Ale mnoha milionům jiných muslimů vůbec nevadí, že si volí do nejvyšších politických funkcí ženy v převážně muslimských zemích, jako je Pákistán a Bangladéš. V pákistánských volbách tento měsíc kandidoval rekordní počet 440 žen do celostátních a regionálních shromáždění.

Moji prarodiče posílali všechny své dcery na univerzitu. Jedna z nich, moje babička, byla předsedkyní Celopákistánské asociace žen a věnovala celý svůj život prosazování práv žen ve své zemi. Avšak existují také ženy, které nepracují a které se odmítají setkat se s muži, kteří nejsou jejich pokrevními příbuznými. Mám ženské příbuzné mého věku, které si zakrývají tvář. Jiné, které nosí minisukně. Některé jsou univerzitními profesorkami a podnikatelkami. Jiné se rozhodly málokdy vyjít z domova. Kdybyste se jich všech zeptali, jakého jsou náboženství, všechny by řekly: islám.

Když byl nafilmován pákistánský Talibán, jak bičuje mladou ženu ve Swatu jako trest za její údajně nemorální chování, vyvolalo to po celém Pákistánu tak obrovský lidový odpor, že pákistánská armáda zahájila proti Talibánu vojenskou ofenzívu s cílem dobýt od něho tento region. Jak mi řekl šofér mých rodičů: "Oni říkají, že ji bičovali kvůli islámu. Tohle není islám! Islám nařizuje, abychom dělali dobro! Takže jak tohle může být islám?"

Často slyším na besedách od Lahore až po Luisianu, že moje kniha Neochotný fundamentalista je o muži, který se stane fundamentalistou. Nejsem si jist, co ten výraz přesně znamená. Ale dost dobře vím, jaké věty a jaký text obsahuje moje kniha. Čangez, její hlavní postava, je pákistánský student na Princeton University. Když získá své vytoužené zaměstnání ve finančnické firmě v New Yorku, vykřikne: "Díky, Bože!" To je všechno. Kromě tohoto výkřiku, běžného výrazu, nejsou v knize žádné další důkazy, že je Čangez nábožensky založen. Necituje Písmo, nikdy neuvažuje o nebi či o pekle nebo o Bohu, pije, praktikuje nemanželský sex. Jeho názory jsou velmi podobné názorům světského humanisty. A přesto si říká muslim. A je rozčílen na americkou zahraniční politiku a nechá si narůst vousy. A to, jak se zdá, stačí. Čangez je možná agnostik, nebo i ateista. Nicméně, jaksi záhadně, ho mnoho lidí docela přirozeně považuje za islámského fundamentalistu... Proč?

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout