27. 8. 2013 / Ilona Švihlíková
Konkurenceschopnost byl původně pojem vyhrazený firmám. Teprve od 90. let minulého století se rozšiřuje i na státy. Povšimněme si, že se tímto "hodnotí" stát a že tento jev se objevuje právě v 90. letech, tedy v období, kdy je jasné, jak ekonomická suverenita státu upadá a kdy se naopak bezprecedentně zvyšuje moc jiných aktérů -- nadnárodních firem, finančních institucí a také organizací typu OECD či MMF.
Konkurenceschopnost v případě státu můžeme jednoduše definovat jako schopnost státu zapojovat se do světové ekonomiky a mít z toho výhody. Už na takovéto primitivní definici vidíme, že jde o "světovou (globalizovanou) ekonomiku" -- tedy zapojuji se do prostředí, které má určitou systémovou charakteristiku. Dalo by se o současné globální ekonomice napsat mnoho (třeba i kniha, kterou zrovna píšu), ale velmi stručně stačí říci, že mezi hlavní znaky patří katastrofální, destabilizující nerovnost uvnitř subsystémů i mezi nimi a závod ke dnu. Další otázkou je, co je to "dosáhnout výhod" (přidaná hodnota, přebytek běžného účtu?), ale i tak tyto pomocné indikátory nevypovídají dostatečně, jak je ta případná získaná výhoda "distribuována" mezi obyvatelstvo.
Zásadní otázkou, kterou si již v 90. letech položil Paul Krugman je, jestli je vůbec možné (a žádoucí!) měřit konkurenceschopnost státu. Jestli náhodou nemá stát a potažmo vláda jiné úkoly, než se ukonkurenceschopnit k smrti.
Odkaz: ZDE
Krugman hned v úvodu podotýká, že umět řídit firmu neznamená, že rozumím hospodářské politice státu -- poznatek, který s blížícími se volbami a kandidaturou řady subjektů získává na české politické scéně na relevanci.
Řada indikátorů je ovšem užitečná a vyplatí se je sledovat. Zmiňme několik z nich. V minulých článcích už jsem psala o běžném účtu, který na rozdíl od čistého exportu (nad nímž se naši analytikové v pravidelných intervalech rozplývají),má silnou vypovídací schopnost o pozici země z hlediska dlužnické či věřitelské pozice. V případě ČR je běžný účet dlouhodobě záporný, což ukazuje na strukturální problém (v našem případě dominanci firem v zahraničním vlastnictví a toho vyplývající odlivy zisků ze země). Dále to jsou směnné relace, tedy dynamika cen exportu k dynamice cen importu. I zde můžeme z vývoje směnných relaci (terms of trade) vyčíst strukturální poruchy, např. to, že "české" firmy nejsou až na výjimky cenovými tvůrci a musejí se podřizovat cenovému stropu danému mateřskou firmou.
Pro "fajnšmekry" a především pro ty, kteří zdůrazňují export jako motor růstu české ekonomiky, tu pak jsou indikátory typu relativní síly specializace, velmi důležitý transformační výkon ekonomiky (poněkud zjednodušeně měří finalitu produkce a přidanou hodnotu zpracováním), kilogramové ceny exportu a další. ČR v těchto ukazatelích obvykle příliš neboduje. Rozhodně by tedy nebylo moudré automaticky odmítat všechny indikátory konkurenceschopnosti, protože nám mohou o dané ekonomice poskytnout důležité informace.
Země se, kromě indikátorů a slovního hodnocení, ke kterému se ještě dostanu, také řadí do tzv. fází konkurenceschopnosti. První je tažena zdroji (např. ropné ekonomiky), druhá pak efektivitou (což je stále případ ČR), třetí fází inovací (Skandinávie). Nověji, vzhledem k závodu ke dnu, se uvádí fáze čtvrtá, která by měla být nejsamozřejmější -- konkurenceschopnost tažená (a zároveň vedoucí k) zvýšené kvalitě života. V řadě materiálů se dočteme, že (již řadu let) je úkolem České republiky je přesunout se z fáze efektivnosti -- kde je tlak a omezení mzdové úrovně a navíc ještě velká světová konkurence -- do fáze inovativní. V této oblasti čelíme ovšem velkému množství překážek.
Zvláštní kapitolou jsou tzv. žebříčky konkurenceschopnosti, kde se pravidelně "hodnotí" státy. Pozoruhodné na tom je, že představitelé vlád v metodice sestavování žebříčků nemají slovo. Zato tam mají slovo -- a značné -- představitelé velkých firem, investorů apod. V českém prostředí doc. Klvačová upozornila, že tlak na konkurenceschopnost je specifickým typem dobývání renty v globálním měřítku. Je to vlastně dosti silný "popud" k té jasné správné politice. Ta zahrnuje samozřejmě maximálně flexibilní pracovní trh (rozuměj bez odborů a sociálních jistot), nízké případně zcela neexistující daně, štědré investiční pobídky apod. Doc. Klvačová v řadě svých prací týkající se dobývání renty upozornila na to, že "požadavky" soukromých subjektů, shrnuté v žebříčku a hodnocení země, jsou ve vzájemném rozporu. Nelze mít nízké daně a zároveň kvalitně fungující státní správu, vysokou úroveň vzdělanosti a infrastruktury, protože to zkrátka někdo musí financovat.
Na práci doc. Klvačové velice zdařile navázal dr. Malý (doporučuji např. článek Faktory ovlivňující formulaci ekonomických pravidel a hospodářských politik státu, sborník Evropský institucionální rámec a základy globální regulace, Newton College, 2011), ze kterého budu také dále v textu citovat. Jiří Malý si všímá několik nekonzistentních faktorů, které se "měření" a vyhodnocování konkurenceschopnost zemí týkají.
Jednak je to dominance tzv. měkkých kritérií, která vyjadřují názory lidí z byznysu. Protože popularitu a vliv žebříčků konkurenceschopnosti roste, byznys tak získal další páku, jak působit na stát a jak (méně nápadně) prosazovat své zájmy na úkor jiných skupin obyvatelstva (např. seniorů, či odborů). Navíc mají tyto žebříčky aureolu jakési odbornosti či nezpochybnitelnosti, protože málokdo zkoumá metodiku "výzkumu". Jiří Malý konstatuje: "Celá tato konstrukce vytváření, metodiky a prezentace multikriteriálních hodnocení konkurenceschopnosti stát pak vede k tomu, že vlády národních států jsou v závěsu zájmů respondentů-hodnotitelů, jejichž názory vstupují do výsledků multikriteriálních hodnocení konkurenceschopnosti, tedy v závěsů zájmů investorů, manažerů, představitelů podnikatelského sektoru, především transnacionálních korporací. Vlády národních států se v důsledku toho nacházejí ve slabém, podřízeném postavení a provádějí hospodářskou politiku orientovanou především na uspokojení zájmů vybraných skupin tržních subjektů."
Možná se pro čtenáře nejedná o nic překvapivého, ale znovu je třeba zdůraznit, že se aktérům byznysu (a dominantně finančnictví) podařilo vytvořit si a získat pro prosazování svých zájmů zdánlivě neutrální nástroje -- jako např. žebříčky a hodnocení konkurenceschopnosti -- či celé nadnárodní instituce, jako je OECD či MMF. Nadarmo se neříká, že největší lstí ďábla je, když neříká své jméno.
Druhým rozporem je zpětný pohled na pořadí zemí. Zjistíme totiž, že intenzivně byly chváleny a vysoko se umisťovaly země, které měly či mají značné ekonomické problémy. Velmi patrné je to u Spojených států -- i když právě v této zemi vypukla Velká recese s obrovskými následky pro především vyspělé země, na postavení USA to nemělo příliš vliv. V letech 2008-2009 byly USA dle Global Competitiveness Index první! Jakou vypovídací schopnost má takový index? Velmi vysoko se v žebříčcích rovněž umisťoval Island, který náporem krize zkolaboval. Mohli bychom uvést i Irsko a řadu dalších zemí, která byla tímto způsobem velmi pozitivně hodnocena, aby se záhy dostala do závažných hospodářských obtíží. Dr. Malý se provokativně ptá: "Je vysoká konkurenceschopnost státu projevem jeho silného postavení ve světové ekonomice? Anebo je konkurenceschopnost státu projevem jeho slabosti, jeho ochoty vyhovět některým silným zájmovým skupinám?"
Podívejme se nyní zpět na ČR, ale z makro-úrovně na mikro. Zde totiž najdeme kořen mnoha nejen hospodářských problémů posledních let. Snad bychom mohli tuto mikro-úroveň popsat jako strukturální degeneraci. V obecné rovině jde o zabetonování pozic z hlediska známostí a korupčních propojení. Jak jsem rovněž uváděla v minulých článcích, tento faktor omezuje inovativní schopnosti ČR jako takové. Proč investovat do inovací, či se o ně vůbec pokoušet, když je lepší mít kámoše na radnici, který mi "přihraje" veřejné zakázky (samozřejmě, že se nejedná jen o úroveň obce, ale o všechny, po kraj i centrální vládu). Toto kmotrovské rozparcelování republiky je pro rozvoj země naprosto destrukční. Podkopává nejen ekonomiku a potažmo sociální systém, ale také politický a v neposlední řadě i morální aspekt rozvoje společnosti. Hlavní je zachovat si, pomocí "já na bráchu, brácha na mě, příp. varianty "já vím na tebe, ty na mě" své pozice a v nich se usadit doslova jako pecka v datli. Odraz strachu z konkurence, z jiných a nedejbože "schopnějších" se projevuje rovněž v politice, např. v současném sestavování kandidátek pro předčasné volby. Řada organizací, které mají ve svém "štítu" celospolečenský zájem, spíše funguje na krátkodobý horizont a dle hesla "kdo nic nedělá, nic nezkazí." Veškeré "vzrůšo" se týká vnitřních intrik, kdo bude čemu velet, co z toho bude mít a jak dlouho se v sesli udrží.
Výklad předpisů apod. je velmi flexibilní -- záleží na koho zrovna narazíte, čí jste (nejste) známý. Podle toho buď předpis neexistuje a vy s ním nebudete obtěžován (resp. se tolerantně obejde za souhlasu všech zúčastněných), nebo jím naopak budete šikanován bez naděje se někde domoci zdání jakéhosi práva.
Z ekonomického pohledu bychom mohli shrnout, že Česká republika se téměř celá nachází v situaci selhání typu "nepříznivý výběr." Nepříznivý výběr je situace, kdy méně žádoucí subjekty vytlačují z trhu ty kvalitnější. Toto nemusí platit jen o zboží, jak se studenti mikroekonomie učí, ale také u firem, či u politických představitelů.
Prorazit zamoření nepříznivým výběrem není snadné. Důležité je angažmá občanů, vytváření funkčních antistruktur (politických, ekonomických i sociálních) a kooperace mezi nimi.
Poznámka: až bude zase někdo říkat, jak je ČR "nesnesitelně drahá" a jak musíme mzdy tlačit dolů:
Zdroj: ILO: Wage Report 2012/2013, str. 11
Vytisknout11.6. 2014 / Kateřina Kalistová
V době všeobecného hořekování nad resortními rozpočty by v mizérii ostudného návrhu rozpočtu ministerstva kultury úplně zanikla nesmyslnost rozhodnutí ministerstva financí, které seškrtalo i peníze na tzv. filmové pobídky na 300 milionů Kč z původně...