Kde se (ne)skrývá blud
3. 4. 2014 / Marek Řezanka
Je docela zajímavé, že se v sobotním rozhovoru s Dominikem Dukou (Dál už ustoupit nemůžeme, 29. 3. 2014) rozebíraly především finanční náhrady, ale ani slůvkem nebyly zmíněny výhrady odpůrců zákona o tzv. církevních restitucích, jež se týkají vydávaného nemovitého majetku, který mj. zahrnuje historické a kulturní bohatství naší země.
Nejzávažnější výhrady bych shrnul do 3 bodů:
Tak, jak je zákon o tzv. církevních restitucích zformulován, hrozí:
1) Prolomení hranice dané datem 25. 2. 1948
2) Prolomení Benešových dekretů "od jejich počátku"
3) Ignorace zákona o první pozemkové reformě z dubna 1919
S těmito výhradami ovšem D. Duka ve výše zmíněném rozhovoru konfrontován nebyl.
Josef Nerušil, pracovník Odboru vnějších vztahů Arcibiskupství pražského, se na Britských listech pustil do tepání ČSSD za její "dvojí tvář". V některých bodech své kritiky má pravdu.
Zejména v nevěrohodnosti vedení ČSSD s B. Sobotkou v čele při kritice restitucí. Vidím před sebou sice docela živě tvář řečníka na Malostranském náměstí, který má plná ústa bezpráví i spravedlnosti, ale chybí mi zde zásadní argumenty. Sociální demokracie se soustředila na kritiku finančních kompenzací, jež by se podle ní měly snížit. Ovšem výše zmíněných bodů se ani nehýtkem nedotkla. A dotkla-li se jich, potom ryze v rovině rétorických cvičení.
Pak nelze než se domnívat, že skutečně považuje stávající podobu tzv. církevních restitucí za "rozumné řešení", jak shrnuje Josef Nerušil v následujícím odstavci:
"Co dodat na závěr? Zákon číslo 428/2012 bude jednou nepochybně hodnocen rozumné řešení vztahů církví a států a ČSSD je si toho podle všeho velmi dobře vědoma. Církve podle nového zákona konečně začnou žít za své a z toho, co jim darují věřící (nikoliv dle zákona z roku 1948, který diktuje že stát přebírá správu majetku církví a zavazuje se, že bude financovat jejich potřeby -- což stejně ze 70% nečiní). Ostatně, to byl také úmysl tisíců drobných dárců, kteří církevní majetek po staletí budovali. Měl oslavit Pána a sloužit ku prospěchu církve. Ahistorické bludy o "veřejnoprávním charakteru církevního majetku", ani lži vkládané do úst kardinálu Tomáškovi na tom nic nezmění." ("ČSSD a restituce", Josef Nerušil, BL, 1. 4. 2014)
Sociální demokracie se potom nemůže divit, že ji část jejích potenciálních voličů nebude věřit nos mezi očima a každá zmínka o "restitucích" z úst jejích představitelů zní těmto voličům (hlavně v době předvolebních kampaní) jako naprostý výsměch.
Přitom sociální demokraté by měli čím argumentovat. Mají před sebou poměrně vyčerpávající právní stanoviska ústavních soudců Musila a Rychetského. Z nich se dozvídáme něco jiného, nežli že je zmíněný zákon "rozumným řešením".
"Ze všech uvedených důvodů se domnívám, že zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, je v rozporu s ústavními předpisy a že návrhům na jeho zrušení mělo být vyhověno." (V Brně dne 3. června 2013 Jan Musil)
Máme snad stanovisko ústavního soudce považovat za "ahistorické bludy"? A vystačíme si s tímto termínem i v případě P. Rychetského? Mj. uvádí:
"S ohledem na tyto skutečnosti se zákonitě otevírá otázka, zda takto rozdílný přístup ke všem oprávněným osobám (fyzickým i právnickým) obstojí před základními principy demokratického právního státu postulovanými v čl. 1 Ústavy. Za zásadní námitku k napadené normě považuji dále skutečnost, že zcela ignorovala dosud platnou právní úpravu podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového z 16. dubna 1919 (zákon o první pozemkové reformě), podle které (§ 2) nesmí žádnému jednotlivému pozemkovému vlastníku zůstat po provedení zákona více než 150 ha zemědělské půdy a více než 100 ha půdy lesní, tedy více než 250 ha půdy celkem. Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje, stejně jako omezení exempcí ze záboru cit. zákona, k němuž došlo zákonem č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy z 11. července 1947. Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200.000 hektarů, tedy přesahující nejvyšší přípustné výměry (250 ha na 1 subjekt) v řádech mnohonásobně vyšších...
Zastávám názor, že tato část zákona je nepřezkoumatelná, protože přiznáním finančních částek jednotlivým vyjmenovaným subjektům řeší dva odlišné účely -- jednak finanční kompenzaci za majetek, který nelze podle části první vydat a dále jakýsi finanční příspěvek na činnost v souvislosti s postupnou odlukou církví od státu a odstupňovaným snižováním dosud vyplácených příspěvků až k nulovému stavu uplynutím 17 let. S ohledem na to, že tato finanční plnění nejsou žádným způsobem rozlišena (finanční náhrady podle § 15 evidentně nejsou pouze náhradou za nevydávaný majetek, když jsou přiznávány i subjektům, kterým žádný nárok na vydání majetku nevznikl) a s ohledem na to, že takové rozlišení je podmínkou sine qua non přezkumu jak náhradové části (z hlediska zvolené formy ocenění) tak z hlediska příspěvkové (dotační) části, soudím, že celá Hlava III. měla být nálezem ÚS zrušena s tím, že zákonodárce by měl ohledně náhrady za nevydávaný majetek přijmout samostatnou normu, upravující uplatňování a výpočty náhrad analogicky k příslušné úpravě v zák. č. 87/1991 Sb., případně v zákoně č. 229/1991 Sb.
Pokud se týče části zákona, podle které budou po dobu 30 let vyjmenovaným subjektům vypláceny splátky z celkové Finanční náhrady ve výši 59 miliard Kč (postupně zvyšované o inflaci) a po dobu 17 let finanční příspěvky na činnost, a podle které navíc jsou osvobozeny od majetkové daně, připojuji se tímto disentem k odlišnému stanovisku soudce Jaroslava Fenyka. Soudím, že povinností státu bylo před přijetím napadeného zákona postupovat podle čl. 108 Smlouvy o fungování EU a požádat Evropskou Komisi o posouzení slučitelnosti poskytovaných finančních částek, které mají (nebo mohou mít) povahu veřejné podpory s důvody uvedenými v čl. 107 SFEU z hlediska pravidel primárního komunitárního práva o zákazu veřejné podpory. Podle citovaných ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie, které Českou republiku zavazují, není v kompetenci žádného orgánu členského státu EU, tedy ani České republiky (Ústavní soud nevyjímaje) posoudit, zda jde o povolenou nebo nepovolenou veřejnou podporu, tato kompetence je svěřena výlučně Evropské komisi."
(Více ZDE)
Krom toho je poměrně zásadní též forma, jak byl zákon o tzv. církevních restitucích přijat. Exministryně Hanáková dala občanům z televizních obrazovek jasně na srozuměnou, že o nějakém soupisu majetku, jenž má být církvím vydán a na základě čeho, nemá šajn.
Zákon se schvaloval poté, co to vypadalo na pád Nečasova kabinetu a neschválení tzv. konsolidačního daňového balíčku.
Při schválení tzv. církevních restitucí se kvaltovalo, že se ani předepsaná přestávka nedržela, že se hodil i hlas za korupci souzeného (a později odsouzeného) poslance Pekárka a že podpis expremiéra Nečase (dnes podezřelého z korupčního jednání) nepočkal ani na rozhodnutí Ústavního soudu ČR (který nakonec rozhodl ve prospěch restitučního zákona, ale nelze opomenout výše citované výroky soudců Musila a Rychetského).
Bohužel, ani na tyto záležitosti se v rozhovoru s D. Dukou nedostalo. Nejspíš na ně nebyl čas.
Je to škoda, neboť nic naplat, už jen způsob, jakým byly tzv. církevní restituce protlačeny, zavání něčím nekorektním a krajně podezřelým. Nějak se těžko věří, že všem těm, kteří hlasovali pro tuto normu (a těsně ji prosadili), ležely na srdci právo, spravedlnost a morální principy. Červíček pochybností proto hlodá o to víc. Co bylo skutečným motorem, který popoháněl i poslance Pekárka, aby byl sporný zákon co nejdříve schválen?
D. Duka aj. církevní představitelé operují tím, že zaměstnanci církve jsou podfinancovaní, že berou směšně nízké platy, dokonce i ti s vysokoškolským vzděláním. A odvolávají se na zahraničí. Ovšem neslyšel jsem, že by zmínili, jak jsou na tom s platy naši zedníci, učitelé, zdravotní sestry, policisté, hasiči, sociální pracovníci atp. A už vůbec jsem neslyšel, že by se tito představitelé zabývali situací lidí handicapovaných, dlouhodobě nezaměstnaných, lidí s exekucemi na krku atp.
Jsem naopak přesvědčen, že kromě výše vypsaných třech bodů, kvůli nimž pokládám současnou podobu církevních restitucí za nepřijatelnou, zde měla proběhnout i diskuse na téma: Role církve v dnešní společnosti. Jak moc je žádoucí, aby vzdělávací, zdravotní a sociální systém výrazně ovlivňovala církev? Aby spravovala značnou část kulturních a historických památek a rozhodovala o jejich osudu? Aby ovlivňovala smýšlení ve společnosti (mj. tím, jak bude učit a interpretovat naši historii)? Takovou diskusi považuji za velmi potřebnou. Měli bychom si říct, kam chceme směřovat a jak velký vliv církve na naše životy jsme ochotni snášet. A také, jaká je úloha církve na počátku 21. století? Myslím si, že ve společnosti, kde chybí hodnoty i jejich nositelé, by svou půdu mohla najít. Musela by ji ovšem hledat, a ne se soustředit na politické ambice.
Nelze zapomínat, že došlo k přijetí tzv. výčtových zákonů (zákona č. 298/1990 Sb. a jeho novely č. 338/1991 Sb.), kterými Federální shromáždění ČSFR předalo řeholním řádům, kongregacím a Olomouckému arcibiskupství v souhrnu 170 komplexů budov. Novela č. 338/1991 Sb. byla schválena v červenci roku 1991.
Krom toho zde schází analýza role církve v letech 1948-1989. Skutečně měla pouze tvář oběti, nebo bychom našli i jinou, méně pěknou tvář, tvář kolaborantskou? Domnívám se, že toto by mělo být jedním z témat ÚSTRu a že by tato kapitola dějin měla být podrobně zmapována.
Bavme se o vyrovnání státu s církvemi, ale nedopusťme, aby se místo narovnání křivd další křivdy odehrávaly. Rovnou před našima očima. Nebylo by to dobré pro samotné církve, kterým může časem věřit méně a méně lidí, ani pro společnost, která by se de facto vracela k již překonanému modelu, v němž měla církev zásadní mocenský vliv. Co říct závěrem? Že tento způsob obracení se k Bohu zdá se mi být poněkud nešťastným. Jedná se totiž o obrácení se k němu zády.
Vytisknout