Obrysy nové studené války: Americké základny a jaderné zbraně ve Střední a Východní Evropě?

31. 3. 2014 / Karel Dolejší

Hlavní teze autorů zní, že nové členské země NATO patnáct let po vstupu "stále postrádají významnou spojeneckou vojenskou přítomnost a zůstávají zranitelné vůči ruskému vojenskému nátlaku, obtěžování a dokonce invazi". Pokud jste tedy dosud nevěděli, že místo Armády České republiky přizpůsobené primárně teritoriální obraně, nikoliv expedičním operacím, postrádáte zahraniční vojenské jednotky na českém území, tak už to nyní víte.

Autoři studie konstatují, že Rusko anexí Krymu porušilo Helsinský závěrečný akt, Budapešťské memorandum a Zakládající akt skupiny NATO-Rusko. (Charta OSN zřejmě už nestojí za zmínku. Také nestojí za zmínku, že Američané především porušili džentlmenskou dohodu s Michailem Gorbačovem o nerozšiřování NATO na východ. Snad ale mohli autoři alespoň přiznat, že Zakládající akt porušilo NATO jako první - výstavbou několika základen na území bývalých členských států Varšavské smlouvy.)

Po Gruzii (2008) je Ukrajina v krátké době již druhým terčem ruské vojenské operace. Charakteristika anexe Krymu a její implikace pro postkomunistické země Střední a Východní Evropy (dále jen SVE) podle CEPA vypadá následovně:

První část odstavce v zásadě věcně popisuje dopady anexe Krymu na bezpečnostní situaci v Evropě, které jsou s ohledem na tzv. Medveděvovu doktrínu a ruský připojovací zákon zjevné - a není-li člověk patologický putinofil, musí je bohužel uznat. Pak se ovšem polské a pobaltské pochybnosti o kredibilitě spojeneckých závazků NATO, které se ve skutečnosti datují dávno do doby před gruzínskou válkou, zobecňují na celý region. To není korektní krok.

Přestože jsou země SVE členy NATO a EU, konstatují dále autoři, zůstávají dále zranitelnými vůči ruskému nátlaku. Ten se projevuje agresivní diplomacií nebo machinacemi v energetice. (Často zmiňované Německo dováží z Ruska 38% své spotřeby zemního plynu a zemní plyn má na energetickém mixu podíl 22,5%. Tedy nejvýše 9% celkové německé energetické spotřeby je zajišťováno ruským zemním plynem. U dalších západoevropských zemí je skutečná závislost na Rusku ještě výrazně nižší. To ale neplatí o státech SVE, kterým se nepodařilo dodávky energetických surovin vhodně diverzifikovat.)

Jako příčiny ruského vměšování jsou uvedeny posilování ruské "revanšistické" politiky, oslabování americké vojenské přítomnosti v Evropě a zaseknutí evropského politického projektu coby alternativy k patronáži USA. Podle mého názoru je taková diagnóza v zásadě správná - ne ale už nutně "léčba", kterou autoři dále navrhují.

Současné NATO je podle CEPA de facto "dvouvrstvou" organizací. Většina zemí SVE vydává na obranu méně, než doporučovaná 2% HDP (regionální průměr činí 1,1%); výjimkou jsou jen Polsko, které bude mít po dokončení desetileté modernizace jednu z nejsilnějších pozemních armád v Evropě, a Estonsko. Podle Zakládajícího aktu skupiny NATO-Rusko se Aliance zavázala, že nebude usilovat o podstatnou vojenskou přítomnost v členských zemích SVE. A ty údajně postrádají "ztělesnění" spojeneckých závazků vyplývajících z článku 5 Severoatlantické smlouvy. (Opět: Platí pro Polsko, Pobaltí a dosti pravděpodobně pro Rumunsko, nikoli však Slovensko nebo ČR.)

Na podporu teze o dvouvrstvosti NATO CEPA uvádí následující tvrzení:

Za prvé, z celkového počtu 1,5 milionu vojáků NATO v Evropě se jich na území států SVE nachází pouze 300 000. Jak ale právě to souvisí se slabostí NATO, to mi, přiznám se, úplně uniká. Navzdory centrálním doporučením je stále vlastní volbou každého jednotlivého státu NATO, jak silnou armádu buduje. Pokud mají nové členské země slabé armády, je tomu tak proto, že se samy rozhodly. O NATO tento fakt nevypovídá nic.

(Mimochodem, navzdory moskevskému chvástání se milionovou armádou realistické západní odhady tvrdí, že celkový stav mužstva ruských ozbrojených sil se aktuálně pohybuje někde kolem 750 000 vojáků. Když bychom tedy přepočítávali čistě jen jablka bez ohledu na hrušky a třešně (počty a kvalita tanků, dělostřeleckých systémů, stíhací a bitevní letectvo...), jako to zde dělá CEPA, při fungujících spojeneckých vazbách mezi státy SVE a za jinak stejných okolností (obdobná kvalita jednotek a výzbroje, mobilita...) by Moskva na strategické úrovni nedisponovala početní převahou 3:1 potřebnou pro klasický útok. Takže o kolik více vojáků je vlastně třeba? Nejde spíše o to, kde jsou dislokováni? AČR by měla být do jisté míry chápána jako součást druhého strategického sledu polské armády a podle toho se připravovat. To by bylo nepochybně mnohem důležitější, než nějakých 300 dočasně umístěných amerických vojáků v Polsku.)

Za druhé, pouze pět instalací NATO se nachází na území států SVE, zatímco v Západní Evropě je jich třiadvacet, konstatuje CEPA. Opravdu? A v jakém smyslu vlastně samotné tyto instalace zvýšily obranyschopnost zmíněných zemí?

Za třetí, v Evropě je aktuálně 66 217 amerických vojáků, ale jen 136 z nich v zemích SVE. Podle CEPO by se americké jednotky měly předislokovat na východ kontinentu.

Za čtvrté, v Evropě je téměř 200 nestrategických jaderných hlavic členských zemí NATO, ale žádná není umístěna v SVE. Také zde CEPA navrhuje redislokaci. Jak by ale na takový krok reagovalo Rusko, to autoři studie již neřeší. Považují za samozřejmé, že přítomnost jaderných zbraní řekněme na území Estonska by zvýšila jeho bezpečnost - místo aby vedla například k tomu, že Rusko, které má v taktických jaderných zbraních nad NATO nejméně desetinásobnou převahu, namíří na Estonsko desetkrát více jaderných nosičů, než kolik jich tam bude umístěno. Jakákoliv analýza chybí.

Použitou charakteristiku možného ruského útoku překládám celou:

Toto konstatování má zásadní důležitost, ale následně jsou z něj vyvozovány zcela neadekvátní závěry, pokud se tvrdí, že samotné státy SVE nemají možnost této taktice čelit. Vysoká úroveň ochrany strategicky důležitých objektů a vnitrostátní pohotovostní síly rychlé reakce jsou prvním takovým krokem zvyšujícím podstatně šance na odražení infiltrace krymského stylu hned v prvních hodinách. Dále je zavádějící bez kontextu argumentovat, že polské ozbrojené síly jsou desetkrát menší, než ruské (=tudíž se nemohou ubránit). Ve skutečnosti jsou sedmapůlkrát menší a nikdy nemohou čelit celé ruské armádě naráz, protože ta má na šestině světa i jiné věci na práci, než Polsko. Jak ostatně upozornil Roger McDermott, s ruskou strategickou mobilitou se to má spíše velmi mizerně, takže shromáždění nějakých 300 - 400 tisíc ruských vojáků - kde vlastně? v Kaliningradské oblasti? - by si vyžádalo mnoho týdnů a nemohlo zůstat neodhaleno. Pokud by mezitím spojenci využívající mnohem lepší dopravní infrastruktury posílili polskou armádu svými kontingenty na řekněme dvojnásobek, žádný ruský útok by nezačal. Otázka zde není technická, ale politická: Poslali by Češi v případě potřeby svých dvacet tisíc vojáků na pomoc do Polska? - Jedna věc je nečekaně zválcovat malou Gruzii nebo obsadit Krym, kde už byly předem přítomny tisíce ruských vojáků, a úplně jiná shromáždit nepozorovaně síly, které by neutralizovaly sto tisíc polských vojáků.

Rusko má ovšem aktuálně šestkrát vyšší výdaje na zbrojení, než všechny státy Střední a Východní Evropy dohromady (116:18 miliardám dolarů), přičemž nakupuje vlastní techniku často výrazně levněji, než za co mohou postkomunistické země pořídit západní vybavení. A v letectvu má Rusko nad státy SVE skutečně drtivou převahu - 1 793 proti 327 bojovým letounům. Nepoměr ve výdajích CEPA konstatuje, nicméně žádné řešení nepředkládá.

Při tom všem platí, že Rusko se vyzbrojuje, zatímco zbytek Evropy většinou odzbrojuje, takže všechny shora zmíněné nerovnováhy se budou při zachování stávajících trendů výrazně stupňovat.

NATO v souvislosti s ruskými ambicemi čelí dvěma výzvám. Za prvé, akce typu obsazení Krymu, ani kdyby k nim došlo na území členského státu NATO, nemohou být "odstrašeny" americkým nebo britským jaderným deštníkem. A za druhé, Rusko rychle rozvíjí kapacity typu AA/AD, tzn. je schopno bránit přísunu posil do oblasti bojů - velmi účinně, pokud jde o posily letecké nebo námořní, a do jisté míry i v případě přesunů pozemních, pokud jsou předem známy trasy. To, konstatuje CEPA, omezuje kapacitu NATO odrazovat budoucí bezpečnostní hrozby a čelit jim.

Celkem CEPA navrhuje osm kroků, jak omezit zranitelnost států SVE ze strany revizionistického Ruska. Jsou to:

• Americké jednotky ve Střední a Východní Evropě. Proti představě, že toto pomůže, však stojí úvahy známé z Estonska či Finska, že slabá americká vojenská přítomnost - a jiná už v Evropě těžko bude na pořadu dne - by ve skutečnosti mohla zvýšit motivaci na straně potenciálního interventa, aniž by přitom podstatně zvýšila obrannou kapacitu.
• Rozvoj vlastních kapacit typu AA/AD. To se týká především Baltu a není jasné, co konkrétně zde CEPA chce dosáhnout, kromě již notorického zajištění švédského ostrova Gotland.
• Modernizace protivzdušné obrany. Tomu se ovšem tak či tak nelze vyhnout. České jaderné elektrárny například nemohou zajišťovat letouny L-159. Polsko má PVO zastaralou, ale ČR ji už téměř vůbec nemá. A tím myslím i pozemní komponenty. Fantazie CEPA o obraně proti ruským raketám Iskander, proti nimž žádný stávající západní systém není účinný, jde ovšem daleko za rámec reálně možných opatření.
• Zbylé americké jednotky v Evropě mají být přesouvány na východ. Opravdu? Pomůže tu a tam nějaký jeden prapor nebo jedna letka?
• Centrum kybernetické obrany NATO v Estonsku, centra energetické bezpečnosti a strategické komunikace v Litvě, centrum protiraketové obrany v Polsku, to je prý správně. Zejména Litva má jen mizerně vyzbrojenou patnáctitisícovou armádu, takže pokud by v jedné špatně bráněné malé zemi Rusové obsadili hned dvě centra NATO, jejich bojovou morálku by to nepochybně doslova zdevastovalo mnohem spolehlivěji, než okupace lihovaru.
• NATO by mělo ve Střední a Východní Evropě častěji cvičit.
• NATO by mělo přesunout některé ze svých velitelství do (zranitelných) středoevropských a východoevropských zemí. Viz o dva body výše.
• Zvážit zrušení zákazu dislokace taktických jaderných zbraní na území nových členských států.

***

Vždy když čtu podobné studie jako tu, kterou zde zběžně analyzuji, znovu jen velmi lituji, že v Evropě snad už není nikdo s patřičným vojenským vzděláním, kdo by se chopil příležitosti a zorganizoval obranu kontinentu bez rad akademických stratégů za Atlantikem.

A pokud by NATO nedejbože skutečně sledovalo politiku přesouvání amerických základen a taktických jaderných zbraní k ruské hranici, byl bych osobně jednoznačně pro, aby se Česká republika nechala z takové organizace vyloučit pro nedostatečné výdaje na zbrojení - a poté začala řešit svou bezpečnost na základě klasických dvoustranných spojeneckých smluv. To by bylo v dnešní Evropě zajisté velmi obtížné, ale jednu výhodu přece jen nelze přehlížet - nebylo by to totiž zcela šílené.