Mylný výklad historie z pera Jiřího Pehe

31. 3. 2014 / Daniel Veselý

Je jasné, že toho o Krymu a s ním souvisejícím děním bylo napsáno snad už moc. Samotného mne to vysiluje, protože nezbývá prostor na jiné důležité události a svět přece není jen malinká část Ruska. Nedá mi ale, abych nezareagovat na příspěvek Jiřího Pehe zveřejněný na webových stránkách Českého rozhlasu s názvem "Krym, Libye, Irák a Kosovo" ZDE, kde se známý politolog dopouští, myslím, několika fatálních dějinných omylů.

Jiří Pehe v intencích protiputinského kánonu, jež je většině českých komentátorů vlastní, píše, že se někteří čeští politikové a komentátoři snaží relativizovat ruskou anexi Krymu poukazováním na "předešlá údajná porušení mezinárodního práva ze strany USA při intervencích v Libyi, Iráku a Srbsku během krize v Kosovu." Já se naopak domnívám, že relativizace se dopouští právě pan Pehe, když ostatním upírá možnost srovnání, jež mohou být ve spojitosti s Krymem osvětlující.

Západním intervencím na rozdíl od aktivit současného režimu v Kyjevě předcházelo "masové porušování lidských práv a často i genocidní praktiky ze strany diktátorů v těchto zemích, píše Jiří Pehe. "Všichni měli na rukou krev tisíců lidí", říká Pehe a dodává: "Druhý podstatný rozdíl spočívá v tom, že cílem zásahů v Iráku, Libyi a Srbsku nebyla trvalá anexe území napadených států. Cílem bylo svrhnout daný režim, popřípadě ho donutit ke změně chování. To se ve všech případech povedlo."

Jaký je rozdíl mezi anexí, při níž přijdou o život tři lidé a již neprovází vydatná destrukce civilní infrastruktury, a "zásahy", které přinesly neporovnatelně větší utrpení a ztráty na lidských životech? A nakonec -- kdo nám dal právo někoho "nutit ke změně chování"? Pochybná doktrína silnějšího klacku Responsibility to Protect (R2P) nebo snad blahovůle "mezinárodního společenství"? A co ty statisíce mrtvých Iráčanů, možná milion, které ilegální anglo-americká invaze usmrtila, nehledě na rozštěpení země, spuštění sektářské války a 8000 zabitých při atentátech jen v minulém roce ZDE? Co zamoření celých oblastí toxickým odpadem z amerických bomb, prudký nárůst zhoubných nemocí, vládní represe, chudoba, vysoká nezaměstnanost a miliony uprchlíků? Tomu Jiří Pehe říká úspěch?

Podívejme se na každý případ zvlášť, pomineme-li skutečnost, že pět ministrů v ukrajinské vládě reprezentuje stranu Svoboda, již už dříve Světový židovský kongres (WJC), tj. stovka organizací na šesti kontinentech, i další židovská seskupení označily za neonacistickou a antisemitskou, jak je napsáno v izraelském listě Jerusalem Post ZDE.

Neexistovala by i zde záminka pro "ochranu civilistů", třeba Židů, před možnými represáliemi ze strany nepříliš demokratické ukrajinské vlády? Rozhodně by tato záminka byla důvěryhodnější než lži o zbraních hromadného ničení v Iráku, které Pehe označil za "mylné informace". Je třeba zdůraznit, že ochrana civilistů vždy představuje jen záminku pro prosazení zájmů intervenujících států a především velmocí. Ty se jen velmi vzácně mohou protnout s potřebami obyčejných lidí, avšak k tomu v Iráku, Kosovu ani Libyi nedošlo.

Libye

Přestože Velká Británie, Francie a Spojené státy pod praporem NATO získaly na jaře roku 2011 mandát od Rady bezpečnosti OSN k vyhlášení bezletové zóny nad Libyí, aby se zabránilo genocidě, jež údajně hrozila obyvatelům Benghází, Libye přitom představuje otřesný příklad "humanitárního zásahu". Libyjští rebelové, jimž se dostala podpora ze strany Západu, i západní země odmítali řešit krizi diplomaticky, jak navrhovali představitelé Africké unie společně s představiteli libyjské vlády, protože jednání neměla vést ke Kaddáfího rezignaci ZDE . Kaddáfího údajné ZDE verbální výhrůžky ohledně záměru spáchat genocidu nebylo sice radno podceňovat, ale zase ne přeceňovat v podobě masivního bombardování s otřesnými následky pro region. Mise NATO v kooperaci s libyjskými rebely totiž překročila mandát daný RB OSN a vyústila ve změnu režimu, lynč a zavraždění Kaddáfího. Sociolog a antropolog Maximilian Forte, který o válce v Libyi a jejích širších dopadech napsal knihu Slouching Towards Sirte: NATO's War on Libya and Africa ZDE, uvádí, že bombardování NATO nepředcházel smysluplný dialog ani diplomacie. Implementaci příměří triumvirát útočících velmocí vylučoval i během vzdušné mise. Forte podotýká, že NATO plánovalo změnu režimu od zahájení bombardování, ba dříve, protože se Kaddáfí jednoduše přestal řídit instrukcemi svých západní přátel tím, že začal ohrožovat investiční a geopolitické plány Západu v Libyi a snažil se dostat z orbitu MMF a Světové banky. Takových příkladů "neposlušnosti" najdeme víc; Manuel Noriega v Panamě, Saddám Husajn v Iráku, Asad v Sýrii...

Dnešní poměry v Libyi, vedle dalších autorů, aktuálně a výstižně popsal novinář Owen Jones na stránkách Guardianu ZDE. Jones píše, že Libye je pohroma, kterou Západ spoluvytvářel, a je proto nutné, aby rovněž nesl zodpovědnost za stávající problémy v této zemi. Libye byla velkorysým Západem zavalena 15 miliony pušek a jiných zbraní, které posléze skončily ve 14 afrických zemích, kde se kvůli tomu tamní násilné střety ještě prohlubují.

Libye není funkčním státem, přičemž centrální vláda většinu území neovládá; mučení, atentáty a zabíjení představují tristní realitu. A co se týče onoho "chránění civilní populace vyhlášením bezletové zóny", tak pár údajů: redaktor listu Guardian Seumas Milne píše, že před vzdušnou intervencí NATO podle odhadů OSN připravil civilní konflikt o život 1000 až 2000 lidí. O osm měsíců později se počet mrtvých více než zdesateronásobil ZDE

Kosovo

Podle Aleksandra Jokice a Burleigha Wilkinse, autorů publikace Lessons of Kosovo: The Dangers of Humanitarian Intervention ZDE, v oblasti asi tři měsíce před bombardováním NATO poté, co největší čistka na přelomu let 1998/99 vyvrcholila (cca 250 000 kosovských Albánců bylo Srby vyhnáno z domovů), proti sobě stály jugoslávská armáda a Kosovská osvobozenecká armády (KLA). Autoři píší, že neexistují důkazy o tom, že by před útokem NATO v okolí míst, kde proti sobě jugoslávská armáda a KLA bojovaly, prováděla Miloševićova vláda masové vraždy civilistů; nicméně v místech střetů ani jedna z válčících stran životy nevinných nešetřila. Kdyby jugoslávská armáda, jež měla nad KLA navrch a vítězila nad ní, nepřítele porazila, mohl být počet obětí války v Kosovu nižší, uvádějí autoři. K tomu však nedošlo, neboť 24. března NATO zahájilo masivní vzdušnou kampaň. K podobným závěrům docházejí i další autoři, mezi jinými Noam Chomsky, který se v detailní stati "A Review of NATO's War over Kosovo" ZDE odvolává na konkrétní poznatky pozorovatelů z OBSE.

Tito a další autoři, k nimž můžeme počítat zesnulého Jiřího Dientsbiera a bývalého generálního tajemníka NATO a bývalého ministra zahraničí Velké Británie Lorda Carringtona ZDE, naopak tvrdí, že bombardování NATO, které navíc neschválila Rada bezpečnosti OSN, etnickou čistku spustilo; a souběžně s ní i nejzávažnější zločiny (863 000 kosovských Albánců vyhnaných Srby z Kosova podle zpráv OBSE a přinejmenším 3000 mrtvých). Samotné bombardování NATO, jež Pehe a jiní komentátoři a politikové, včetně levicových, stále obhajují, přineslo na základě odhadů srbské vlády smrt nejméně 2500 osob ZDE a zničilo stovky civilních cílů.

Okupace sil NATO v Kosovu byla dokonce natolik velkorysá, že pod nosem vojáků Aliance dohlížejících na bezpečnost "torzo" KLA zahájilo etnickou čistku tamního srbského obyvatelstva z Kosova v počtu 200 000 lidí, což doprovázelo pustošení kostelů a masakry stovek Srbů a příslušníků dalších minorit ZDE.

Irák

Právě uplynulo 11 let od napadení Iráku. Nejhorší invaze v novém tisíciletí ještě více akcelerovala rozklad irácké společnosti, kterou déle než dekádu dusily vyloženě genocidní sankce, jež de facto destruovaly střední třídu, zatímco Husajnova kamarila prosperovala, nehledě na statisíce mrtvých (hlavně dětí do pěti let věku), jimž se nedostávalo základních léků a potravin. Neměl Irák náhodou podle Peheho logiky právo svrhnout režimy v USA a Velké Británie, "případně je donutit ke změně chování" nějakou "humanitární invazí"? A co argument, že svržení diktátora, jejž mimochodem USA a Velká Británie otevřeně podporovaly a asistovaly mu při nejhorších zvěrstvech, přineslo Iráčanům lepší časy? Podle údajů organizace Iraq Centre for Research and Strategic Studies / Gulf Research Center v roce 2006 drtivá většina dotázaných Iráčanů ZDE uvedla, že se jim v éře Saddáma Husajna co se politické, ekonomické a bezpečnostní situace žilo lépe (88%). Samozřejmě, že je potřeba zasadit tuto cifru do kontextu války s tím, že v roce 2006 destrukce a smrt v Iráku v důsledku invaze a okupace eskalovaly. Reportér Andrew Gilligan před rokem uvedl, že svržení Saddáma Husajna ve skutečnosti negativně zasáhlo životy obyčejných Iráčanů, protože by, nebýt takzvaného osvobození, zahynulo daleko méně lidí ZDE.

Rusko se podle Peheho výkladu "rádo ohání mezinárodním právem", když v RB OSN "jako jediné (sic!) blokuje přijetí sankcí vůči režimům, které jsou zjevně kriminální". Pan Pehe zapomněl uvést, že tato výsada patří především Spojeným státům. Politolog uzavírá text těmito neskutečnými slovy: "Přirovnávat toto ruské počínání v kontextu mezinárodního práva k intervencím západních spojenců proti Srbsku, Iráku a Libyi, je pustá demagogie."

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 31.3. 2014