Milý pane Vaculíku!
3. 4. 2014 / Miloš Dokulil
Určitě netušíte, kdo se to takhle na Vás obrací. Mnohokráte jsem již obdivoval Váš přístup k realitě "všedního dne" a to, jak ty "fejetóny" (či "feuilletons", anebo "causeries"?) dokážete rozehrát k údivu posluchače či čtenáře. Jenže dnes ráno (3. dubna) v 6:50 na rozhlasové "Vltavě" jsem si byl jist tím, že Vám v zájmu dosažení paradoxu nad opravdovými paradoxy života a našich dnů -- podle mého soudu -- ten příspěvek o normách a pseudonormách lidské spravedlnosti zůstal "jaksi na půl cesty".
Oč šlo? (Ne každý to slyšel, vím.) Zmiňoval jste se o soudruhu Biľakovi, neboť takto byl především na veřejnosti znám. Dlouho nebylo v širší veřejnosti známo, že právě on byl jedním z vůdčích iniciátorů tzv. zvacího dopisu, který snad (možná do jisté míry?) přispěl k tomu, že v tehdejší ČSSR došlo k "srpnovým událostem" z roku 1968. Ne že by zrovna několik tehdejších československých komunistů hýbalo dějinami. (Nechci spekulovat o možné nápovědě z "východu", pokud jde o výchozí podnět k sepsání onoho "pozvání".)
Všiml jste si jakoby s údivem i toho, že V. Biľak nikdy nebyl odsouzen za tuto -- jak je zvykem teď říkat -- "velezradu". Vypadalo na první poslech průzračně, jak jste poukazoval na ten soudružsky zřejmě lichý "internacionalismus", kterým se komunisté od konce první světové války velmi hlasitě a setrvale naplano oháněli. Jenže z toho pak vypadlo (podle toho, jak jsem Vašemu rozvažování porozuměl), že vlastně nebylo koho pro ten "zvací dopis" soudit, když jeho autoři ani žádnou vlast neuznávali (až na tu výjimku: "boj za vlast", že?).
Domnívám se, že v zájmu udržení onoho paradoxu možného hodnocení historického dění jste ponechal (přinejmenším dnes ráno, a pak pro reprízy někdy později) své posluchačky a posluchače na mravním rozcestí. Ne že byste to tak snad sám chtěl. Ale ono to tak už v těch pěti minutách vyšlo: jako kdyby právní řád na některé průkazné víc než nehoráznosti nestačil. A těch pět soudruhů (pokud dobře počítám) si tehdy v oněch srpnových dnech počínalo podle svého tehdejšího "svědomí" (nebo co to bylo? --- spíše "uvědomění"?) "náležitě"... I ti soudcové pak rozhodovali "podle práva", neboť pouhá kopie dopisu (asi ověřená, že?) jim k odsuzujícímu verdiktu kupodivu nestačila. A byl potom rychle konec té relace.
Už nebyl čas nám čekajícím říci, že kromě té spravedlnosti pro "všední den" je zde přece navíc nám také známý "Vyšší Princip", viďte? (Ne že bych zrovna teď myslel na nebesa a na modrou oblohu, která slibuje krásný jarní den. Ne že bych se chtěl odvolávat na "boží mlýny", které nemelou na objednávku! Ale jak chceme vzájemně mezi sebou obstát my občané "kdesi dole", mezi něž se sám nejednou výslovně řadíte...?)
Vytisknout