Poznámka na okraj jedné (mediální) bouře

1. 4. 2014 / Lubomír Brožek

Očekávat od nich objektivní informace je totiž, zdá se, stejně oprávněné, jako naivní. Jak tedy fungují a k čemu slouží. Možná by bylo lepší se nejprve zeptat, k čemu neslouží. Rozhodně neslouží k tomu, k čemu by sloužit měla, tedy k věcnému, nestrannému poskytování informací. Jakoby na nějakou událost, ať už doma anebo za humny a ještě dál, za obzorem, kam vyhlížejíce v bačkorách nedohlédneme, existoval nejprve jakýsi ideový, mýtotvorný mustr, určující ad hoc, co je černé a co bílé, kdo je padouch a kdo hrdina, kde je pravda a spravedlnost, kde lež a nemravnost. Když událost nastane, je zpravodajství o ní obvykle tvrdě natlačeno do žádoucích, předem vymezených ideových mantinelů. Každá strana sporu má své vlastní hranice pravdy - a kdo by je chtěl posunout, neřku-li měnit, je renegát a ďáblův služebník.

Jako by faktickým zadáním médií (nikoliv proklamovaným posláním) na jedné i druhé straně bylo v těchto intencích vytčené horizonty bránit všemi slovesnými prostředky a neustoupit ani o píď. O nějakém hledání konsensu, či dokonce objektivního pohledu, si pak můžou optimisté nechat tak maximálně zdát na pohovce příležitostného psychoanalytika. Odpovědi na bolesti světa jsou předem dané, až na tu jedinou, a sice odpověď na otázku, proč taková média sledovat, proč platit, neslouží-li k orientaci v labyrintu světa a místo hledání východisek nabízejí další slepé uličky k povyražení a rozptýlení bláznů, k strašení dětí a malověrných. A přece je sledujeme. A platíme. Nejenom penězi. V neposlední řadě též ztrátou soudnosti a blouděním. V sobě - a především v symboličnu, které nás obklopuje.

Role médií ve scénářích  krizových situací ovšem není bez historie. V té moderní však nabývá na významu. Zvláště od chvíle, kdy se na scéně objevuje rozhlas a televize a s nimi se rodí i nové techniky ovládání veřejného mínění. Zasvěceně by o tom zajisté mohl pohovořit mimo jiné i synovec Sigmunda Freuda, Edward L. Bernays, pokládaný za newyorského zakladatele public relations, který nějaký čas působil ve vládním Výboru pro veřejné informace (CPI). Jak už název napovídá, šlo o instituci, zabývající se především veřejným míněním. Pohříchu nikoliv cestou jeho kultivace. Důvodem vzniku CPI totiž nebyla nestranná informovanost občanů, ale získání veřejného souhlasu se vstupem do války (což se stalo 6. dubna 1917) přesvědčením veřejnosti, že intervence pomůže "učinit svět demokratičtějším". (Jak povědomé, jak osvědčené, jak prosté...) Prezidentem byl toho času Woodrow Wilson, jenž (což je v této souvislosti pikantní) postavil svou prezidentskou kampaň na pacifistické rétorice a veřejném slibu nezapojit zemi do evropského konfliktu.

Jiný příklad o přístupu establishmentu k médiím, a následně médií k veřejnosti, uvádí Umberto Eco v lehce žertovně laděném eseji "Spoře oděné televizní asistentky a ticho". Spoře oděným televizním asistentkám říkají Italové veline. Tedy stejně, upozorňuje Eco, jak se kdysi nazývaly listy průklepového papíru, které jistý úřad fašistického režimu zasílal novinám se sdělením "co se má zamlčet a o čem se má mluvit". Úřad nesl hrdý název Ministerstvo lidové kultury, ve zkratce MinCulPop, což (podotýká Eco) zvukomalebně Italovi připomíná větu M'incul (o il) pop (olo), tedy hezky česky: "Jebu lid do zadku".

Posláním a smyslem veline fakticky bylo upozornění tisku na prostý fakt: "Jestliže lidi nechceme dovést k chování, které je považováno za scestné, nesmíme o něm mluvit", k čemuž současná veline (mnohdy vydatně podpořená  autocenzurou a snaživou služebností) dodává: "Takže aby se nemluvilo o scestném chování, musí se intenzivně mluvit o jiných věcech"..." A proto vás", uzavírá Eco svůj esej, "nevyzývám k vyprávění historek, ale vyzývám vás k tichu."

Média takovou výzvu pochopitelně nemohou akceptovat. (Nehledě na to, že televizemilovný lid by bez své dávky emocí mohl dostat solidní "absťák". ) Pro začátek by však docela stačilo ztlumit hladinu šumu, v němž se ztrácí to podstatné, věci a události takové, jaké ve skutečnosti jsou. Bez utilitárních historek, bez ideologického balastu velkých slov proměněných v cinkrlátka na bláznovských čapkách. Podstatná jsou slova bez adjektiv. Ne spoře oděná jako veline, ale nahá jako pravda a zranitelná jako lidství. Slova, která nás naučí znovu naslouchat, chápat a odpouštět. To jenom bláznovství rozdmýchává vášně a lidi od sebe odděluje ústavní zdí a snaží se jim vsugerovat, že bláznit je normální. A nakupovat krámy a hromadit cetky je přirozené, neboť blázni neznají míru.

Ani média mnohdy neznají míru, což paradoxně vede k tomu, že se rozum vzepře. A čím více ho masírují, tím úporněji se brání, jako by tušil, že svět nekončí zdí. Ani tou informační. Že za ní je normální říkat pravdu, držet slovo, být solidární, chránit slabší a mláďata, mít úctu k starým a respekt k jinakosti, nevyvolávat duchy k strašení bázlivých, nepřekrucovat historii ani přítomnost a nerezignovat na budoucnost, nezaměňovat vzdělání s cárem papíru z obskurní školičky, které vyšla akreditace jako karbaníkovi kulové. Ano, možná by pro začátek stačilo, aby média přestala účelově mlžit a tvářit se, že neexistuje svět za zdí, svět, o němž stojí za to věcně informovat a podávat spravedlivé svědectví. Svět, v němž je normální být normální.

Vytisknout