Bojíme se víc Ruska než války?
3. 4. 2014 / Veronika Sušová-Salminen
Před třiceti lety vyšla anglická verze slavné eseje Milana Kundery "Unesený Západ" (anglicky "Tragedy of Central Europe", New York Review of Books, Vol. 31, N. 7, 1984), která v osmdesátých letech rozvířila na Západě vlnu diskuzí o pojmu Střední Evropy. Kundera psal v kontextu existující studené války a rozdělené Evropy. Přes řadu problémů eseje, za které byl Kundera hojně kritizován, obsahuje ale jeho esej nadčasové svědectví. V kontextu dnešní ukrajinské krize, která zcela očividně souvisí s krizí evropského integračního projektu, začínající krizí uspořádání post-sovětského prostoru a také s krizí neoliberálního kapitalismu a krizí Západu, je jeho esej znova aktuální.
V dnešním roce si budeme připomínat sto let od počátku první světové války, která stála životy asi deseti miliónů lidí a stala se první moderní válkou se všemi strašlivými okolnostmi a důsledky. Politické konsekvence první světové války vedly k vytvoření nové mapy Evropy a geopoliticky znamenaly pro země Střední Evropy, o kterých mluví Kundera, tedy pro Polsko, Československo (dnes Česká republika a Slovensko) a Maďarsko vstup do světa geopolitické nejistoty po rozpadu Rakouska-Uherska.
Geopoliticky bylo Rakousko-Uhersko jediným místním pokusem o to, jak sjednotit střed Evropy do jednoho mocného celku a společnými silami ho ochránit před výboji především z jihovýchodu. Raison d'etre habsburské monarchie spočíval dlouho v obraně proti osmanskému nebezpečí. Jak známo, habsburská monarchie mezi 16. až 18. stoletím (a částečně až do roku 1848) představovala diplomatickou velmoc v tehdejší Evropě. Od 18. století začala očividně zaostávat za velkými koloniálními státy jako Británie nebo Francie. V 19. století už Rakousku-Uhersku zcela jistě příslušelo podružnější místo ve světovém systému, ale v určitém smyslu bylo stále "říší středu", která zaplňovala geopolitický prostor ve Střední Evropě.
Geopolitika ale musela ustoupit nacionalismu a právu na sebeurčení národů, což znamenalo, že Rakousko-Uhersko se stávalo čím dál tím více obsoletním a dysfunkčním státem a jeho obyvatelé čím dál zřetelněji upřednostňovali národní samostatnost před geopolitickou nutností. Nacionalismus přestavěl Evropu, ale zároveň jí destabilizoval především v oblasti Střední a Východní Evropy a následně i uvrhl do náručí nového, ještě strašnějšího konfliktu. Éra velkých pozemních impérii skončila v Evropě v roce 1918.
Kundera píše o Střední Evropě jako o uneseném Západu a snaží se dokázat tehdejšímu západnímu publiku, že tato část Evropy není žádnou "Východní Evropou", která by přirozeně patřila pod sovětskou nadvládu, ale že je to nedílná součást Evropy, která se ale vzdala svojí kulturní jednoty a přijala její umělé rozdělení podél Berlínské zdi. Kundera definoval Střední Evropu jednak geopoliticky jako oblast mezi Německem a Ruskem (SSSR), v čemž byl poplatný Palackému, dále potom kulturně jako nedílnou součást Západu a konečně i politicky jako součást Východu. Kromě toho zvlášť akcentoval kulturní diverzitu jako hlavní charakteristiku Střední Evropy (ale bez zmínky o odsunutých Němcích a zavražděných Židech).
To na co Kundera zapomínal byla ale skutečnost, že Evropa v jistém smyslu rozdělená je. Nikoliv proto, že jedna její část pije víno, druhá pivo, třetí vodku, nebo proto, že jedna její část je katolická, další protestantská a třetí pravoslavná, ale především proto, že jedna její část se v moderní době formovala pod vlivem koloniální zámořské expanze a druhá zůstala relativně do sebe uzavřená a hospodářsky i jinak periferizovaná. To také umožnilo během 18. a 19. století na Západě (Evropy) vyprodukovat představu o evropském Východě jako o něčem, co je "jiné" a co se dá podřídit de facto koloniálním režimům vědění (osa civilizace-barbarství, modernita- zaostalost). Prostě pokud si nalijeme čistého vína, potom lze dojít k tomu, že Evropa velmocí se o Střední a Východní Evropu nikdy zvlášť nezajímala a že jí za zcela rovnocennou součást evropského kulturního dědictví či civilizace nechápala a dodnes plně nechápe. To byl pravý důvod toho, proč byla ztráta této částí Evropy za železnou oponou pro Západoevropany snadno překonatelná.
Kundera jako Středoevropan tuto skutečnost ignoroval a svojí esejí se snažil o to Západu připomenout, že přece i Východ -- tedy v tomto případě Střední Evropa - je vlastně Západ, protože s ním sdílí kulturní jednotu a s Evropou se identifikuje. Ponechal přitom země na východ od hranice Polska, Československa (Slovenska) a Maďarska Východní Evropě, tj. vyloučil je ze Střední Evropy. Tato středoevropská nálada se po roce 1989 přetavila ve snahu o "návrat do Evropy" (vstup do EU) a integraci do dalších západních institucí jako je NATO nebo OECD. I přesto ale euro-orientalismus nezmizel, jak jsem se mohli například přesvědčit z reakcí některých západoevropských politiků a médii například v době českého předsednictví Evropské rady.
Co naplat. Stereotypní a interní myšlení o Evropě pořád pokračuje a v českém případě český stát dlouhodobě, vlastně už od roku 1989, rezignoval na jakoukoliv systematickou a kontinuální kulturní diplomacii. Nestačí si totiž myslet, že jsme Západ, musíme Západ o tom také přesvědčit. Středoevropanství, zde si dovolím opravit Kunderu, neznamená ale jen to být na Západě, ale i to být na Východě -- je to ambivalentní identita i geokulturní prostor. Je to, jak sám Kundera přiznává, "arcievropská Evropa" pokud jí chápeme jako rozmanitý celek s poměrně neurčitou hranicí někde na Urale. Ambivalence Střední Evropy se dá vyjádřit slovy českého historika Otto Urbana "východní okraj Západu" nebo "západní okraj Východu".
Po roce 1989 se v tomto regionu volila ta nejjednodušší možnost geopolitického přepólování, kdy SSSR byl nahrazen USA a Varšavský pakt NATO a vstupem do EU. Nejsem naivní a nemyslím tím, že bylo možné se spojenectví s USA vyhnout, protože USA skutečně byly jedinou logickou volbou a symbolicky i "vítězem" studené války. Země významu ČR staví svojí zahraniční politiku vždy ve stínu velmocí, takříkajíc podélně s nimi. Netvrdím tím, že jsme se mohli tomuto euroantlantickému spojenectví utéct a že existovaly jiné alternativy.
Ostatně, USA se prohlásily "vítězem" studené války, ve které jsme vlastně byli na té poražené straně, tak trochu "kořist". Přesto je tu otázka formy, míry určité, byť zcela jistě omezené, autonomie a otázka schopnosti komunikovat západním spojencům domácí agendu a zájmy. Už jen proto, že zájmy Střední a Východní Evropy nejsou a nikdy nemohou být absolutně shodné s USA či velkými zeměmi v EU. Konflikt s Ruskem nikdy nebyl a není v zájmu Střední a Východní Evropy.
Z evropského hlediska a čistě teoreticky je geopolitická spolupráce na vertikále EU a Rusko tou nejjednodušší cestou k tomu, aby si Střed a Východ Evropy zajistil bezpečnost a stabilitu. Jakékoliv soupeření a popřípadě konflikt mezi EU a Ruskem je konfliktem na úkor tohoto regionu. Jinak řečeno, v zájmu "naší" části Evropy bylo a je aby EU a Rusko vliv v ní sdílely pomocí soft metod, tak aby se tento region nestal tak jednoduše pasivním objektem velmocenské politiky a polem geopolitického konfliktu mezi oběma stranami. Velmocenskému soupeření nelze zabránit, ale je možné jeho hrany otupovat. Nebylo toto ostatně jádrem a srdcem evropské integrace?
Přitom skutečnost, že Rusko zaujímá asertivní postoje v Evropě i ve světě byly zřejmé od Putinova mnichovského projevu (2007). Fakt, že na Ukrajině je třeba hledat kompromis, byl zřejmý od Oranžové revoluce (2004) a záhy po ní. Realita, že velká část Evropy je závislá na ruských přírodních zdrojích, byla známá (jak si středoevropská diplomacie poradila s projektem Nord Stream, založeným na jasné spojenecké ose Berlín-Moskva?). Ruské postoje k rozšiřování NATO do jeho blízkosti (a k NATO vůbec) byly známy už od dob Jelcina. Fakt, že Rusko se vnímá jako velmoc a má ambice, které kulturně vyrůstají z jeho ambivalentního vztahu k Evropě (Západu) a jsou situovány primárně do jeho okolí je historický fakt atp. EU a my s ní tu selhává, protože v jejím zájmu nemůže a nemohlo být pěstovat si na Východě nepřítele. NATO má nyní zcela reálně paradoxní efekt -- místo, aby nás chránilo, nás de facto ohrožuje.
Je tu ale třetí hráč, kterým je USA a jeho role v Evropě. Je v zájmu USA aby došlo k vzniku aliance EU -- Rusko? Zřejmě nikoliv. USA Rusko vnímají jako konkurenta, ne jako spojence. Pro Ameriku v Evropě hraje, vedle silného ekonomického propojení, struna civilizační blízkosti, která představitele v Bruselu a evropských metropolí stále mate a vábí. O to víc vábí Středoevropany s jejich utkvělou snahou všemi prostředky verbálně dokázat, že my jsme přece plně oddaní euroatlantickým hodnotám. I odtud ostatně pramení středoevropský postoj k Rusku, neustálá kritika Ruska a jeho politického systému (se kterým máme společného víc, než by se hodilo).
Je to "ten druhý" skrze kterého se ujišťujeme o vlastní identitě a nárokové (ale nejisté) příslušnosti k Západu. A tak se mluví se o "euroatlantické civilizaci" a o "hodnotách" a přitom se staví "civilizační hradby" v samotné Evropě směrem k Rusku a samozřejmě Turecku i k těm, kdo nejsou členy EU. EU si už dávno monopolizovala právo na to, co je vlastně Evropa a kde je vlastně Evropa. Má sice heslo "jednota v diverzitě" ale slovo diverzita má pro ní prázdný obsah. Nejde o to přijmout odlišnost, i tu, které nerozumíme a hledat způsoby soužití, jde mnohem více a zřejměji o to uspořádat Evropu podle jednoho standardu -- toho, který sdílí historicky jenom jedna její část.
Dnešní pohled na některé názory v českém mediálním prostoru, ukazuje bohužel na to, že někteří v Česku se bojí Ruska ale vlastně se až tak moc nebojí války. Ve válce, která by do Evropy přišla, by ale velmi záhy přestalo záležet na tom, proti komu se bojuje a za jaké cíle. Pro naší část Evropy platí jediné - vyjednávat, vyjednávat a hlavně být u toho. Hysterie či rezignace -- to není nástroj žádné zahraniční politiky a žádného diplomata.
Vytisknout