V USA, ale i v ČR, chybí racionální diskuse o ukrajinské krizi

30. 3. 2014 / Karel Dolejší

Tito lidé náleží ke generaci zcela nepolíbené geografií a uvažují také zcela ahistoricky. Kromě toho jim jejich ideologické vidění politiky spojené s doktrínou o "odpovědnosti chránit" brání v pochopení jiných perspektiv, neboť se považují za morálně vysoce nadřazené všem alternativním pohledům.

Interní vliv poradců, ale i Kerryho, po syrské krizi sice klesl, ovšem také se nyní změnila celospolečenská atmosféra. Zatímco během syrské krize byl odpor veřejnosti k případné válce víceméně neprůstřelný, dnes je kombinován s rostoucími obavami z Ruska. Ty jsou ovšem z pohledu USA v principu neoprávněné, nicméně ruská anexe Krymu a způsob, jakým o ní média informovala, vyvolaly bezprecedentní obavy. Obama "musel něco udělat", a to co dělá jsou otřesné karatelské projevy a amatérské sankce proti Rusku, což mu zjevně nakukali právě jeho poradci.

Běžně se vyplatí držet se zásady, že tam, kde k vysvětlení podivných událostí postačuje lidská nekompetentnost, neinformovanost a hloupost, není třeba hledat zákeřná spiknutí. To je i případ amerického přístupu k ukrajinské krizi. Američané si budou muset pohlídat, aby další "imperiální prezident" nevytvářel paralelní mocenské struktury nepodléhající parlamentní kontrole - to je bezesporu dost závažný fakt. Nicméně podsouvat Obamovým poradcům úmysl vyvolat válku s Ruskem poněkud zavání hysterií. Nic tomu nenasvědčuje. Ti lidé prostě dělají věci, kterým nerozumí. Nevědí, co činí. A je primárně Obamova vina, že jim to vůbec dovolil. Jestliže to z jeho pohledu snad dávalo jistý smysl v době, kdy ministryní zahraničí byla jeho soupeřka Hillary Clintonová, v druhém funkčním období už ani tento problematický důvod neobstojí.

Obamova administrativa po ruské invazi a anexi Krymu iniciovala sankce proti Moskvě, aby prezident "nevypadal jako měkkýš" a aby Rusko jakoby potrestal, aniž by došlo na zbraně. Taková alternativa, jak Pillar poznamenává, je totiž v zásadě vyloučena, třebaže existují i konfrontační scénáře zpracované RAND Corporation - ovšem nikoliv pro případy ohrožení ruských "core interests", což je nepochybně právě případ Krymu.

Čtenář si patrně povšimne, že v Pillarově textu jedna věc úplně chybí - totiž úvaha o tom, že by Ukrajina Krym ještě někdy dostala nazpět. Realistická škola americké zahraniční politiky si iluze tohoto typu zkrátka nepěstuje. Místo toho se Pillar ptá, jak by bylo možno zajistit budoucnost Ukrajiny bez Krymu. A dodává, že na tuto otázku sankce v žádném případě neodpověděly. Což je pravda.

Také v České republice do jisté míry vznikla atmosféra, kde jakoby "slušní lidé" západní sankce proti Rusku nemají zpochybňovat a kritizovat. Proti tomu ale zase stojí druhý vyhrocený názor, že ruská anexe Krymu odsouzená Valným shromážděním OSN je prý čímsi legitimním, o čem "slušný člověk" vůbec nepochybuje. Vést v takovém prostředí debatu sice není až tak těžké, jako v hysterizujících USA, ale právě snadné to také není.

Předně, pro takovou debatu úplně chybí společné východisko, protože neexistuje ani ta nejmenší shoda ohledně toho, co anexe Krymu v praxi vlastně znamená.

Obhájci Kremlu popírají precedentní charakter anexe Krymu a hovoří o tom, že se jednalo o "speciální případ", podobně jako v případě Kosova. K jejich smůle je však nutno poznamenat, že prezident Putin má nesporně v Rusku dost velký vliv na to, aby si dobře pohlídal, jaké zákony a pravomoci jsou schvalovány. A nechal si schválit možné nasazení ruských ozbrojených sil na celém území Ukrajiny, nikoliv na Krymu. Kromě toho, což je ještě podstatnější, Krym nebyl anektován prostřednictvím speciálního zákona "O připojení autonomní republiky Krym k Ruské federaci", ale zákona, který otvírá takovou možnost i v jiných případech. To je ovšem v lepším případě hrozba, v horším ambice, že se v anexích bude pokračovat. Není tedy pravda, že anexe Krymu nemá precedentní charakter. Má ho. A zcela záměrně.

Druhý extrém reprezentuje názor, že Putin může dobýt Evropu. Na jedné straně je pozitivní alespoň to, že se Rusku nepřikládají světovládné ambice, které odešly se Stalinem. Na druhé straně dobytí Západní Evropy bylo i pro představitele mnohem vojensky silnějšího SSSR v zásadě jen vlhkým snem.

Putinovo stýskání po SSSR nachází v Rusku velice širokou odezvu a jeho projekt Eurasijské unie rozhodně není, jak se někteří opravdu velice naivně domnívají, žádným provizorním řešením před případným vstupem Ruské federace do EU. Eurasijská unie je jiný způsob, jak obnovit sovětské impérium. A pro impérium, samozřejmě, v Evropské unii místo není a nebude. Kromě toho ruské vládnoucí elity Evropskou unií nesmírně pohrdají, označují ji za zkrachovalý a dekadentní projekt a vymezují se jednoznačně proti němu.

Ruské ambice na obnovu vlastní sféry vlivu na bázi Eurasijské unie a Moskvou kontrolovaného "blízkého zahraničí" otvírají cestu k revizi výsledků studené války, k posunutí hranice vlivu někam do prostoru mezi dnešní státní hranicí Ruské federace a hranici bývalého východního bloku. Krymský precedent coby předčasně vynucený tah partie, která měla začít až po dozbrojení v roce 2020, přitom zakládá možnost územní expanze ve stylu Bismarcka, tj. na bázi etnické příslušnosti. To není nic potěšujícího, ale také to není totéž, co okupace cizích území v sovětském stylu. Popravdě řečeno, těžko si dnes představit, jak by Putin dlouhodobě okupoval třeba jen samotnou Ukrajinu až po hranice zemí NATO. Potýkal by se brzy s tím, co bychom mohli označit jako "irácký syndrom" - nepochybně může se svými 30 - 40 000 dobře vycvičenými a vyzbrojenými vojáky rychle porazit pravidelné ukrajinské ozbrojené síly, ale k dlouhodobé kontrole celého území by potřeboval minimálně 10-15x více ozbrojeného personálu - tedy nejméně polovinu všech vojáků, které má aktuálně k dispozici. Musel by nepochybně ve velkém mobilizovat zálohy a ekonomika trpící již teď únikem západního kapitálu by dostala další ránu. Tohle nevypadá věrohodně.

Ohroženy jsou však sousední země s významnými ruskými menšinami. Kdo tvrdí, že to není pravda, přinejmenším nezaregistroval, podle jakého zákona Putin anektoval Krym. A ostatní sousední země jsou ohroženy minimálně možným ruským nátlakem ohledně podoby jejich zahraniční a obranné politiky podepřeným rostoucím vojenským potenciálem.

***

Jak připomíná Pillar, teorii odstrašení vlastně rozvinul ekonom Thomas Schelling. V tomto kontextu je třeba rozumět další z iracionálních námitek, s níž se opakovaně setkávám - obvinění, že důraz na vojenskou paritu (pokud možno na USA konečně nezávislé) Evropy s Ruskem je "válečnický" postoj. To ovšem nemá se skutečností nic společného, jde buď o politováníhodný omyl, nebo v horším případě o účelovou lež. Parita znamená prosté odstrašení od útoku, případně od hrozby použitím síly. Nic jiného. Na odzbrojování totiž bohužel vždy musejí být dva a Evropa nemůže dál jednostranně odzbrojovat, zatímco Rusko naopak zbrojí. Během čtyřiceti let, kdy byla uplatňována politika odstrašování, až na sovětské intervence v satelitních státech a tureckou invazi na Kypr nedošlo v Evropě k žádnému mezistátnímu konfliktu. Skutečně ji tedy uplatňovali "válečníci"? To by tedy museli být opravdu zcela neschopní...

Není žádných pochyb, že relativně bohatá Evropská unie s více jak 500 miliony obyvatel dokáže vyvážit vojenskou sílu Ruska s necelými 150 miliony obyvatel a ekonomikou o velikosti Itálie a vytvořit konveční deterrent. Musela by k tomu ovšem nalézt politickou vůli - a když se nechce, je to horší, než když se nemůže. Je přece pohodlnější spoléhat na to, že se o obavy Východoevropanů z ruského mezinárodněpolitického revizionismu postarají Američané.

To ovšem znamená obrovský debakl evropské politiky a současně i další veliké bezpečnostní riziko. Protože americkou zahraniční politiku už dnes neovlivňují lidé jako třeba Paul Pillar. Dělají ji postavy typu Victorie Nulandové, kterým, jak je výmluvnými důkazy doloženo, na budoucnosti Evropské unie "opravdu upřímně záleží"...

Vytisknout