Roztomilí popletové

28. 1. 2014 / Ilona Švihlíková

Někdo by měl panu francouzskému prezidentovi a možná i celé sociálnědemokratické levici Evropy (než to zase ze zoufalství myšlenkové impotence napadne papouškovat), že tento experiment se jaksi moc v praxi nevyvedl (historická zkušenost) a že v současné době trpí Západ chorobnou nadvýrobou, resp. podspotřebou určitých skupin obyvatelstva. Možná by se Hollande i podivil nad tím, že soukromé firmy sedí na ohromných penězích, které nemíní investovat (tedy rozhodně ne do reálné ekonomiky, leda tak do spekulace).

Mezinárodní organizace práce v aktuální analýze World of work 2013 totiž zjistila následující. Ziskově marže velkých firem se opět (!) od roku 2008 začaly zvyšovat a nyní jsou na úrovni jako před krizí (tj. období 2004-2007). Tyto zisky ovšem nejsou investovány do produkce, ale zadržovány (cash holdings). Ve vyspělých zemích dosáhla držba hotovosti v roce 2011 5,1 bilionů dolarů, což je téměř 13% k celkovým aktivům. V rozvojových a rozvíjejících se zemích se držba hotovosti rovněž zvýšila na 1,4 bilionů dolarů.

Zdroj: ZDE

Ono totiž, monsieur Hollande, když jsou nízké mzdy, vysoká nerovnost a pracující chudoba, tak ona ta agregátní poptávka může fungovat jen na dluh, nebo se prostě jaksi nedostaví. Potom můžete povzbuzovat nabídku (daňovým dumpingem, např.) jak chcete, ale jediné, co spustíte bude závod ke dnu a ne oživení ekonomiky.

Zdroje: ZDEZDE

Po tomto extempore se ovšem možná ještě dočkáme toho, že se v rámci EU začne prosazovat americký Bushův nesmysl politiky "trickle down" -- bohatství proteče seshora těm chudším dole. Bushovi tato empiricky vyvrácená hloupost posloužila dobře k tomu, aby prosadil masivní snížení daní pro nejbohatší skupiny.

Zdá se, že vyvrácené bludy mají tuhý kořínek obzvláště tam, kde proti nim stojí jen totální myšlenkové prázdno. V této souvislosti mě napadá, že jedním ze znaků úpadku civilizace jsou nekompetentní a neschopné elity. Takové, které nedokáží ani pochopit a zanalyzovat, co se děje, natož pak, aby znaly řešení.

Čímž se přímo dostávám k Davosu 2014, kde opět zasedli byznysmeni, politici, mediální hvězdy a další světové celebrity, aby se poradili, jak udělat svět lepší. Pět let po krizi si tyto globální elity povšimly, že nerovnost se začíná poněkud vymykat měřítkům (Roubini v této souvislosti poznamenal, že opakovaně zaslechl revokace roku 1914,tj. před vypuknutím první světové války).

Oxfam si skvěle načasoval svou zprávu o tom, že 85 lidí (jednotlivců) disponuje stejným bohatstvím jako 3,5 miliardy lidí.

Zdroj: ZDE

Oxfam doplnil kontext Mezinárodní organizace práce (World of work 2013).

ILO v této zprávě přímo podotýká, že ve velkých firmách se ukázalo, že tyto platy jsou "vůči krizi odolné." Nejenže se vrátily nad předkrizovou úroveň, ale v řadě případů ji dokonce překročily. Varující je nejen výše, ale především způsob kalkulace platů manažerů, která ukazuje přesně patologii současného systému.

Průměrný vrcholový manažer (CEO) v Německu si mezi lety 2007-2011 pěkně polepšil -- o více než 25%. Následkem toho poměr mezi platem manažera a průměrným platem v ekonomice vzrostl v Německu ze 1: 155 na 1: 190. ILO zde připomíná i extrémní americkou nerovnost, kdy vrcholoví manažeři největších firem vydělávají 508x (!) více než průměrný americký pracovník.

Světové ekonomické fórum zareagovalo a vydalo kratší zprávu týkající se nezaměstnanosti. V ní cituje Mezinárodní organizaci práce, které varuje před dalším nárůstem nezaměstnanosti (200 milionů lidí) s tím, že problémem není jen nezaměstnanost, ale také podzaměstnanost. Zpráva suše konstatuje, že zdánlivě cyklická nezaměstnanost se přelévá do nezaměstnanosti dlouhodobé, která nejvíce postihuje mladé.

Kromě konstatování očividných faktů ale tato zpráva hned několikrát trefila hřebíček na hlavičku. Když jen tak mimoděk konstatuje, že je třeba chápat ekonomický růst a vznik nových pracovních míst jako symbiózu a posílit vazby mezi produktivitou, mzdami a zaměstnáním.

To už je zásadní zmínka, neboť právě rozpojení těchto veličin je typickou charakteristikou vyspělých zemí od 70. let minulého století - tedy od nástupu pracovně-úsporných technologií. Jak jsem již uváděla, vazba mezi ekonomických růstem a vznikem nových pracovních míst je stále slabší (dle Mezinárodní organizace práce - ILO). ILO uvádí, že na 1% ekonomického růstu se počet pracovních míst zvýší jen o 0,3%. Rovněž tak už neplatí, že růst produktivity práce se přelévá do mezd.

Aktuální údaje Mezinárodní organizace práce (Wage Report 2012/2013) tyto tendence potvrzují. Empiricky docházejí k závěru, že elasticita mezd na HDP se liší v závislosti na tom, zda HDP klesá či roste. V případě růstu mzdy nereagují plně, případně v poklesu naopak reagují přehnaně. Tímto se vysvětluje také fakt, proč se mzdy nevrátí na úroveň před krizí i řadu let po jejím proběhnutí (např. krize v jihovýchodní Asii). Wage Report dále uvádí, že u vyspělých zemí v letech 1999-2011 rostla produktivita práce dvakrát rychleji než mzdy. Uveďme dvě vyspělé země: Spojené státy a Německo. V případě USA narostla od roku 1980 produktivita práce o 85%, ale mzdy vzrostly jen o 35% - což potvrzují zjištění vyjádřená americkým ministerstvem práce.

Přestože v českém prostředí je určitá představa o nerovnostech na americkém pracovním trhu, většinou nejsou tato fakta spojována s Německem. Je to ale právě Německo, u něhož od přelomu tisíciletí dynamicky roste pracující chudoba. Za poslední dvě dekády, dle ILO, v Německu vzrostla produktivita o 25%, zatímco mzdy stagnovaly (mzdová deflace). Podotkněme na okraj, že právě mzdová deflace, spolu s reformami na "flexibilizaci" pracovního trhu v Německu, zásadním způsobem přispěly k nerovnováhám v Eurozóně.

Ani doporučené politiky nejsou nijak špatné, ale v celkovém kontextu Davosu poněkud trčí a hlavně -- budou nutně narážet právě na zájmy těch, kteří se v Davosu pravidelně vyskytují. Např. rada k povzbuzení veřejných investic je orámována "tam, kde je fiskální prostor." Při preferenci politiky fiskální konsolidace, která dopadá samozřejmě nejvíce na ty nejchudší, je poněkud obtížné najít země, "kde je fiskální prostor." Ono je totiž mnohem důležitější se zeptat, proč ten fiskální prostor někde není a co se dá udělat pro (kolektivně), aby fiskální kapacita států byla obnovena.

Stejně tak, pokud jsou země zaklíženy v závodu ke dnu, těžko lze očekávat, že vezmou vážně varování o sdílení pracovních míst či nebezpeční mzdové deflace a nutnosti dostatečně vysoké minimální mzdy.

Zdroj: ZDE

Organizace Oxfam kromě šokujícího srovnání bohatství, také jasně potvrdila vazbu mezi chudobou a nerovností a rovněž určila příčiny neustále se zhoršující situace. Pokles investic do veřejného sektoru již byl zmíněn. Nízké zdanění vysokých příjmů a daňové ráje apod. jsou samozřejmě klíčovými faktory omezené fiskální kapacity státu. Nemusíme se ale obávat: elity nám předpovídají "křehké oživení" (již pátým rokem), v případě nerovnosti vydají nějaké bezzubé komuniké (třeba "budeme zvažovat inovativní řešení k příčinám a důsledkům toho, že svět se stává více nerovnějším").

Zdroj: ZDE

Můžeme si být ale úplně jisti, že o parazitech globálního systému -- počínajíc daňovými ráji a firmami, které s vyhýbáním se daním pomáhají, a konče vnitrofiremními cenami nadnárodních korporací -- nepadne ani slovo.

Vytisknout