Strela zdraví Apache:

Příspěvek libyjské intervence k destabilizaci Egypta a jiné drobnosti

28. 1. 2014 / Karel Dolejší

Egyptští islamisté nasadili na Sinaji proti armádním bitevním vrtulníkům Apache přenosné protiletadlové střely sovětského původu Strela-2, které s nejvyšší pravděpodobností pocházejí z bývalých libyjských zásob. Po válce v Mali tak sledujeme už druhý konflikt, který eskaluje v důsledku "slavného" vítězství chaotických libyjských islamistických milic nad bývalým diktátorem. Bez leteckého zásahu NATO by k tomu nikdy nedošlo.

Když kdysi afghánští mudžáhidové získali od USA přenosné protiletadlové střely, dokonale to rozvrátilo sovětskou taktiku založenou právě na masivním nasazení vrtulníků. Něco podobného hrozí i v Egyptě. To co egyptská armáda v boji proti islamistům očekávala od prostředků "s rotujícím křídlem" teď budou muset často mnohem méně přesně zajišťovat klasické bojové letouny ze středních výšek nebo dělostřelectvo, a hrozí přitom výrazně vyšší "vedlejší škody", což politicky režimu jistě neprospěje.

USA velmi dobře vědí, co potkalo Sověty v Afghánistánu, a není tomu zase tak dávno, co v mezinárodním měřítku vyvíjely až enormní tlak na kontrolu a pokud možno úplné zastavení mezinárodního obchodu s přenosnými protiletadlovými střelami (MANPADS). Nakonec to však byla právě jimi iniciovaná operace v Libyi, co na černý trh vrhlo velké množství všemožné výzbroje z Kaddáfího skladů, včetně zmíněných střel. To je velký problém, poněvadž kromě vojenských letounů to pochopitelně potenciálně ohrožuje i letouny civilní.

Tak jako opustily svou politiku boje s islámským radikalismem, USA zároveň podkopaly i dlouholetou politiku přísné kontroly mezinárodních transferů přenosných protiletadlových střel. MANPADS se z Libye dostaly do Sýrie a teď zřejmě i do Egypta. Jak si lze takové frapantní selhání vysvětlit?

Opuštění principu boje proti extrémnímu islamismu v Libyi a posléze přinejmenším dočasně i v Sýrii, stejně jako likvidace vlastního dlouholetého úsilí v oblasti kontroly MANPADS, to jsou obojí nezbytné následky faktické slabosti amerických ozbrojených sil. Nikdo se již nevrhá do pozemních intervencí, protože pozemní síly toho mají po Iráku a Afghánistánu lidově řečeno "plné kecky". Musí se tedy najít místní spojenec s alespoň nějakými pozemními jednotkami. Nad tím, co je takový spojenec zač, se však nehodí moc dlouho přemýšlet, jednoho by mohla vážně rozbolet hlava.

Výsledek vidíme už i v Egyptě.

Ideologická klišé Obamově administrativě donedávna dominujících neowilsoniánů, kteří jsou pouhým "levým" klonem neocons, kladou důraz na intervenci v "selhávajících státech" a následnou "výstavbu státu" pod patronátem okupanta. To se kdysi povedlo v Německu či Japonsku, ale mnoho dalších podobných případů už od té doby najít nelze. Libye, podobně jako Irák a Afghánistán, je po intervenci dokonce ještě v horším stavu, než před ní. Jak skončil neowilsoniánský projekt rozdělení Súdánu a založení separátního Jižního Súdánu lze aktuálně sledovat v přímém přenosu.

Nefunkční politické procesy, které existují v řadě zemí světa, nelze "opravovat" ozbrojenými intervencemi, ani účelovým rozdělováním států podle od zeleného stolu narýsovaných etnických linií.

Taková "rychlá řešení" mají v naprosté většině případů za následek jen ještě rozsáhlejší destabilizaci.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 28.1. 2014