K hledisku v umění

20. 9. 2013 / Bruno Solařík

Proti této perspektivě, o níž říká, že neví, jestli je jen hloupá nebo i nebezpečná, pak staví následující názor:

*

Na tento text Evy Klíčové reagoval šéfredaktor Analogonu František Dryje svou statí (ZDE) nazvanou Čtyři způsoby, jak nerozuměti literatuře, kterou v létě 2013 rozeslal emailem, a dále pak redaktoři obou periodik, které kritizovala: Roman Kanda (Tvar) v textu Čeho se bojí Eva Klíčová? (ZDE) a Jan Bělíček s Martou Svobodovou (A2) ve stati Ideologie a literatura (ZDE). Na reakci posledně jmenovaných jsem pak odpovídal já, a to textem Starost o celek lidstva (ZDE).

*

V zásadním bodu mají autoři replik stejný názor: ve shodě s významnými teoretiky minulosti i s elementární zkušeností zdůrazňují neodmyslitelnou přítomnost hlediska v každém lidském úkonu včetně umělecké tvorby. Roman Kanda tvrdí: "Literatura nasává všude kolem sebe. Vyrůstá jednak ze sebe sama, jednak i z onoho takzvaně mimoliterárního. Voní různými kontexty a složitým způsobem si tyto kontexty 'přivlastňuje`, proměňuje je." -- František Dryje shodně zdůrazňuje, že "...tzv. mimoliterární materie je nejen předmětem literárního zpracování [...], ale zároveň zůstává trvalou součástí literatury", takže je její součástí "i dimense sociálního, potažmo politického bytí", ať už záměrně či nezáměrně. -- Též Jan Bělíček a Marta Svobodová zdůrazňují, že "Ideologie je před veškerou individuální zkušeností, tvoří její rámec, a co víc: otiskuje do nás své záměry ještě dříve, než si ji jsme vůbec schopni uvědomit", přičemž i "služba vlastnímu egu znamená jen službu neuvědomované ideologii". -- Také já píšu, že "...ve všem jednání lidí se projevuje zaujetí určitého hlediska, z něhož jednají, [...] přičemž vlastní světonázorové zázemí přitom nemusí být jeho nositelem uvědoměle vnímáno".

Tento objektivně sdílený náhled lze vcelku považovat za korektiv článku Evy Klíčové, v němž se tato přirozená vlastnost myšlení nezdůrazňuje.

*

To ostatně chápou za zásadní chybu Kanda, Dryje i Bělíček se Svobodovou. Kanda vyslovuje hypotézu, že "pojmy jako 'ideologie`, 'politika`, 'kolektiv`, 'literatura` chápe [Klíčová] podle všeho esenciálně, metafyzicky, jako by mezi nimi byly (nebo měly být) jednoznačné hranice". Tvrdí, že "Nereflektovaným předpokladem Evy Klíčové je představa literatury dokonale vyvázané ze sféry mimoliterárního, což je ovšem paradoxně rovněž ideologický postoj."

Podle Dryjeho "Literatura [...] nemůže být násilně politizována, neb [...] politická je už ze své podstaty." -- "...individuum a kolektiv [...] proti sobě nikdo stavět nemůže [...] prostě proto, že obě kategorie proti sobě stojí jaksi samy o sobě, ze své podstaty a principu [...]."

Ani Bělíček se Svobodovou "nesdílejí novokritickou představu vznešené autonomie a imanentního vývoje a snaží se uvažovat o literatuře ve společenském kontextu".

Kanda, Dryje a Bělíček se Svobodovou tedy ve své kritice vycházejí z toho, že Klíčová hájí estetickou autonomii umění, odtrženou od života ideových hledisek.

*

Pokud jde o mě, mám za to, že alespoň v daném textu Evy Klíčové tomuto omylu nic nenasvědčuje. Smysl jejího apelu je navíc myslím jinde.

Dryje odhaluje "apriorní cíl" Klíčové, tedy snahu "deklasovat legitimní levicový ideový a sociokritický diskurs jako takový".

Klíčová ve svém textu opravdu upozorňuje na nárůst levicovosti u mladé intelektuální generace v českých zemích. Z textu není na první pohled zřejmé, do jaké míry je zde na vině chápání nejen nedemokratické, ale i demokratické levice jako hrozby svobodě. Takto ideologizující pojetí, typické pro publicisty, kteří si mylně ztotožňují veškerou pravici s demokracií a veškerou levici s totalitou, je samo o sobě hrubě neobjektivní, a právě o něm lze s jistotou říct, že jeho apriorním cílem je deklasovat zcela legitimní demokraticky levicový diskurs.

Ovšem vzhledem k tomu, že spolu s levicovou ideologizací umění odmítá Klíčová i jeho ideologizaci liberálně pravicovou, tj. jeho ekonomizaci, není podle mě oprávněné tvrdit, že smyslem jejího apelu je zrovna apriorní deklasování levice jako takové. Její zásadní výrok se ostatně tím rozpaky budícím poukazem na samotné zlevicovění mladé generace nevyčerpává. Klíčová především vyslovuje onu obavu, že v souvislosti s tímto nárůstem intelektuální levicovosti se do některých literárních časopisů vkrádají "patřičná politická profilace a dril".

Smyslem kritiky Evy Klíčové je tedy podle mě nikoli samotná spjatost světa tvorby se světem idejí, nýbrž určité řízené vnucování ideologizujících kritérií zvenčí do umělecké tvorby.

*

Naskýtá se otázka, nakolik je tato kritika oprávněná, pokud jde o uvedené časopisy. Roman Kanda upozorňuje, že Klíčové představa drilu je v případě Tvaru mylná. Odmítá, že by zde byla literatura hodnocena "na základě apriorních ideologicko-politických kritérií": "Tvar přichází s určitou koncepcí literatury a literárního časopisu, již rozhodně nikomu nediktuje a která zůstává otevřená i kritickým hlasům." Koneckonců i při svém zdůraznění proměnlivosti vztahu mezi ideologií a literaturou Kanda tvrdí, že tím nepléduje za ideologizaci literatury.

Tomuto odmítnutí obav, že Tvar ovládl dril ve službách jediné ideologie, dodává Kanda až překvapivé důvěryhodnosti, když komentuje jeden ze slovních obratů Klíčové:

Toto odmítnutí ideologie psychosociálního pokroku sám formuluji -- v rámci diskuse k Effenbergerově knize Republiku a varlata -- v textu Císařství a klitoris  (Analogon 70 [II--2013], str. VIII--XII kuléru), takže je mi víc než blízké.

Je pravda, že to chytnutí za slovo ohledně kulturního regresu bylo snad poněkud nemístné: Klíčová měla zjevně na mysli hrozbu návratu do mrtvolného dusna přímého, policejního řízení čs. kultury, z nějž bylo v rámci dohledných dějin skutečně jaksi pokročeno k nátlaku fyzicky dýchatelnějšímu (nebo snad ne?), byť rovněž ze své podstaty otravnému: k nátlaku nepřímému, tržnímu.

Samotné Kandovo odmítavé stanovisko k osvícensko-modernisticko-avantgardistické ideji pokroku jako takové však podle mě až na další dalekosáhle rozptyluje obavy ohledně hrozby propuknutí totalitně ideologizujícího drilu v časopisu Tvar.

*

Není tedy vyloučeno, že Klíčová zde skutečně -- jak se domnívá Kanda -- jen zaměnila sousedství literárních a neliterárních (společenských) témat v Tvaru za příznak jeho politické profilace, vedoucí snad nakonec až k drilu.

Vraťme se ale ještě k tomu, jaké konkrétní důkazy vlastně Klíčová předložila ohledně nástupu stoupenců drilu a umělých politizujících zásahů do umělecké tvorby. Švihlíkové a Vaníčkovi autorka zcela oprávněně vytýká jednostranné výpady proti svobodě tvůrčího individua jménem takového či onakého kolektivu. Dokonce tvrdí: "Jestli jsou tyto myšlenky něčím levicové, tak hlavně tím, že připomínají sekyrnická padesátá léta..."

František Dryje (vycházející ze své teze, že Klíčová primárně útočí na veškerou -- tj. nedemokratickou i demokratickou -- levici jako takovou) nepovažuje tyto její výtky v souvislosti s profilem obou časopisů za podstatné:

Tehdy šlo opravdu o náhodnou souvislost názorů jednotlivců s uvedenými časopisy, které jejich texty náhodou otiskly.

*

Jakmile se však právě takové touhy zasahovat zvenčí do umělecké tvorby znovu objevily v obhajobě, s níž proti Klíčové následně v A2 vystoupili Bělíček se Svobodovou, nelze už nadále mluvit o soukromnících, protože jde o redaktory uvedeného časopisu.

Ale na tom podle mě tolik nezáleží, to si zřejmě vyřeší redakce sama nějakou diskusí, a vůbec mi připadá, že je od samého začátku nemístné propírat v jakékoli podobné věci časopisy jako celky. V tom plně souhlasím s Dryjem.

Spíš lze asi mluvit o některých teoreticích a publicistech, ať už teoretizují a publikují kdekoli.

*

Názory, vyslovené Bělíčkem a Svobodovou v replice na článek Klíčové, jsou -- bez ohledu na to, kde vyšly -- vůči tvůrčímu subjektu nepochybně mnohem útočnější než názory, které Klíčová kritizovala ve svém článku. Bělíček a Svobodová ve své odpovědi Klíčové kritizují snahu umělce povyšovat se a sloužit jen sám sobě: místo toho má umělec "začít zase [sic!] pokorně naslouchat ostatním" a "talent brát jako závazek" vůči společnosti.

Snad by se to dalo s pevně přivřenýma očima chápat jako žádoucí kritika napomádovaných celebrit a přitakání lidské skromnosti. Jenže z kontextu jasně vyplývá, že coby kritizované povýšenectví je zde zcela bezdůvodně chápána -- a vzápětí ještě bezdůvodněji ostře napadána -- prostá umělcova potřeba vyjádřit (bez ohledu na společenské souvislosti) své touhy a obavy, tj. své vnitřní, samovolně zaujímané hledisko. V článku čteme doslova:

Kde už jsem to četl?

Tady.

Roku 1938 napsal S. K. Neumann v brožuře Anti-Gide:

A tady.

V letech 1946--1947 vystoupil Andrej Ždanov s odsudkem tvorby Osipa Mandelštama, Anny Achmatovové a Michaila Zoščenka, jakož i literárních časopisů Zvezda a Leningrad:

*

Kdo to všechno inicioval -- tu snahu vymýtit, odmítat, potírat, netrpět faktickou svobodu tvorby ve jménu údajné svobody lidu?

Těžko říct.

Připomeňme ovšem, že roku 1905 napsal jistý soukromník jménem Vladimir Uljanov-Lenin:

Autoři textu Ideologie a literatura nastiňují 108 let poté představu, že nechce-li být umělec sluhou buržoazie, musí si předem osvojit "zastřešující ideu a cíl, k němuž směřuje snažení společnosti":

I tento apel na ideově morální kvality umělce ve společnosti, kterých musí dosáhnout dřív než vezme do ruky pero (jinak bude vymýcen), zaráží opakováním onoho slovesa musí.

Už roku 1924 napsal Osip Mandelštam (který pak roku 1938 zahynul v bolševickém lágru a v letech 1946--47 byl ještě posmrtně napadán Ždanovem):

*

Vážím si činnosti jmenovaných redaktorů A2, kteří v kulturní obci propagují oprávněné tužby pracujících po zlepšení jejich osudu. Nepochybuji, že i při svém volání po umělcově odpovědnosti vůči lidu mají ty nejlepší úmysly. Je ovšem otázka, jestli jim někdo někdy při jejich nadšení dokáže vysvětlit jednu nenápadnou věc.

Ta spočívá v tom, že cit tvůrce pro pravdu a spravedlnost se taví v jeho mysli a projevuje se v jeho tvorbě neoddělitelně od psaní pro hrstku, od "sviňstev" (Marx), "záhad" a "hloubek" a od miniaturního světa osobních zážitků, ba dokonce že je bytostně skryt právě v nich. V tom, že poezie je. -- Stejně tak se jindy může tento cit projevit i v přímé podpoře sociálního boje, pakliže v tvorbě tato tónina vytryskne coby výraz vnitřní nutnosti.

Nikdy však nikdo žádného tvůrce s úspěchem nedonutí k předem obsahově nalinkované, a přitom opravdové literatuře odporu a bojového optimismu nebo čeho, pokud ho v tom směru začne zvenčí úkolovat, a to se zdůvodněním, že jde o autorovu občanskou povinnost. To je opravdu v lepším případě směšné a v horším nebezpečné (byť asi za daných okolností jen pro lidskou integritu samotných zastánců tohoto úkolování umělců). Není to už totiž nic, co by se dalo považovat za demokraticky levicový (či pravicový) požadavek.

*

Surrealisté kdysi dočasně podporovali nedemokratickou levici, aby později, po zjištění její obludně genocidní povahy, zděšeně přešli -- ve jménu sociální spravedlnosti -- od podpory její stalinské verze k nejrozhodnějšímu odporu proti ní.

Dokonce ani v době oné naivní podpory nedemokratické levice však surrealisté nikdy byť na půl vteřiny neustoupili od zkušenosti, kterou André Breton později zapsal velkými písmeny: "NIKDY ŽÁDNÉ PŘÍKAZY V UMĚNÍ, AŤ SE STANE COKOLI!"⁵

Člověk se nestačí divit, odkud se dnes berou levicově zaměření lidé, kteří, ať bezděky či uvědoměle, couvají tak závratně daleko za zápasy, jež byly jakoby už dávno vybojovány. Na druhé straně je to ovšem pádná připomínka onoho výše naznačeného faktu, že sociálně intelektuální vývoj ("pokrok") kultury zrovna jako společnosti se v lepším případě točí dokolečka a v horším postupuje metodou Jeden krok dopředu a dva zpět.

Co si svobodomyslní lidé v dané době neobhájí svou revoltou sami, to nemají.

(Září 2013)