Muži války -- války mužů čiže Fatum, nebo lidskost

20. 9. 2013 / Miroslav Vejlupek

Vilém Rozkoč je sochař, umprumák. Za zvlášť vydařené dílo, teprv druhé povedené v krátkém jeho životě, vysloužil si stipendium na studijní pobyt v Olympu všech sochařů a malířů. Kdo by odmítl? Opustil žižkovskou kolnu, která mu ateliérem i "apartmánem" (tatík, ještě když byl živ, měl ji za štukatérskou dílnu), a jel.

Co všechno netušilo to sebevědomé mládí dobývající si místo na slunci!?

Vilém Rozkoč odjel do Paříže, aby tu vkrátku schlípl a dovtípil se, že znicotnění existence vede ho do náruče smrti. Zahanben mistrovstvím Rodina, kterého doma napodoboval, jediného svého díla tu neprodal, a když mu v ateliéru, kam chodil na hodiny, dali najevo, že už překáží, šel k Seině.

(Všimli si ho ti, k nimž svým původem sám patřil -- proletáři, a z něho byl rázem štukatér. Pak přišla válka.) - - -

- - - Je válka. Zdravotnímu poručíkovi Jindřichu Pavákovi se poštěstilo: dostal studijní dovolenou, aby v rodné Praze dokončil studia očního lékařství a korunoval je převzetím diplomu v Karolinu. Dokázal to. Místo na slunci života se před ním rozestupuje. On však chce víc. Chce na slunce s Jiřinou Menotovou, studentkou filozofie, a také že když si v Karolinu odbude tu slávu, hned se zasnoubí. Štěstí mu opravdu přeje!

Krátce jen.

Jiřinin sličný zjev padne do oka opilému rakouskému důstojníkovi, a když se Jindřich zachová -- jak také jinak! -- jako džentlmen, který ovšem nepovstal při hymně národů, zatímco proti opilému majorovi v rakouské uniformě ano, odvede šťastného ještě muže vojenská policie: do posádkového vězení. Divizní soud pak Paváka propustí z důstojnické hodnosti a odsoudí jej k zostřenému tuhému vězení na čtyři měsíce. Výkon trestu odročuje se až po demobilizaci. Teď je odsouzený řadový vojín vyslán bezodkladně na frontu. Odsouzen tedy ne ke čtyřem měsícům, ale k smrti. - - -

- - - Je válka a žurnály jí říkají světová. Také jatky -- světové. Rozkoč, neví o tom nic, jen běží ... běží ... v ústrety zákopům před Fortem du Camp des Romains. Stal se zázrak: žádný nepřátelský voják si ho nevzal na mušku. Už má zákop na dohled, už jej má nadosah, stačí dva tři skoky... Zablesklo se tak oslnivě, že Rozkočův pohled pronikl celým olšovím a Rozkoč je uviděl oba: ryšavého pruského feldwebla vpředu, za ním jakési polodítě se zsinalou tvářičkou.

Starý vystřelil browningem a Rozkočem trhla bolest v přeraženém předloktí. Předkloněn, vehemencí setrvalosti se hroutící za svým bodákem, zabil ho ... Ho, který střelil.

Teprve když zákopy vyklidili, uviděl Rozkoč, že jeho epée-baionette naskrz projel tělem Prušáka otce a ještě vnikl do těla kadeta, Prušáka syna. - - -

- - - Jindřicha Paváka neviděli u českého praporu rádi. Předstihla ho pověst velezrádce. Kdo mohl, odplivl si před ním. A "na starost" jej dostal praporčík Alois Poniklý. K Jindrovi se chová příkře, velitelsky, směr cesty mu ukazuje browningem.

Hůř být opravdu nemohlo! S Poniklým je to dlouhá historie. Oni dva se totiž do hloubi duše nenávidí už z předtanečních. Tenkrát to zajiskřilo! K nádherné Jeleně, dceři dvorního rady a ruské hraběnky, vzpláli oba. Poniklý však ví, jak Jindru znemožnit: veřejně vykřičí, kdo z nich prožil dětství bos a čí rodiče měli dost peněz na synovy botky. A nenávist je dělí dodnes.

Tak stojí v zákopu a čekají na rozkaz. Neoddělitelní. Jindříšku, zkus podraz na nejvlastenečtější český prapor a odstřelím tě na místě!

Ale tu . . . tu je všechno jinak !...!...! Náhle si uvědomují, že jsou zde čtyři. Oni dva -- a smrt každého z nich. Protože oni byli na smrt vysláni. Až opustí zákopy a vezmou útokem zákopy protilehlé, v těch jejich zaujmou pozice Maďaři. Ti zastřelí každého Čecha, který by obrátil a dal se na ústup.

Je všechno jinak - mezi soky z Prahy. A což? řekl náhle Jindřich Pavák. Což není u celého českého praporu jediného inteligenta, který by poznal jediné možné východisko? A to by bylo? opáčil Alois Poniklý. Pavák jenom vydechl: Přeběhnout k nepříteli! Přidat se k legiím. O svatováclavskou korunu doma dnes už nikdo nestojí! Poniklý kývl: Vidíš, to je ten okamžik, kdy bych ti měl podle svého čestného slova vpálit kuli do hlavy... Kuli do hlavy? ... Je u praporu takový inteligent, o kterém vím, že to udělá. Přece ty.

A Alois s Jindrou se vezmou za ruce. - - -

- - - Vilém Rozkoč dělá jednu chybu za druhou. A jednu větší druhé. Překoná ukrutnou palčivost svého zranění a je u toho, když kadeta Clause ošetřují. Lidi, on nemá pod nosem ani chmýříčka! Hezký člověk to je. Pro otce pláče tak usedavě, že to jednomu rve srdce. Matku přivolává takřka ještě diskantem a tak zoufale, že to srdce vskutku zchromuje. Trvá to celé tři dny, a když Claus v bolestech skoná, Vilém se jde na něho podívat ...

Ano, je to k nepopření. Rozkoč neměl mít srdce umělcovo. To je ten hlavní Rozkočův poznatek z první světové války. Do té války prostě nepatřil. Zranila ho na těle, ale i na duši.

Do vlasti se vrátil v horečkách, vždyť nemocný tyfem, a s nemizícím přeludem okamžiků, kdy zabil. - - -

- - - V palebném poli nepřítele je to buď -- anebo. Jiné alternativy není. Jindřich Pavák běží v ústrety kulometné palbě, dosud živ a dosud nezraněn, když tu po jeho boku se chýlí k zemi hřbet jiného vojáka. Pavák přiskočí a podsune pod krvácejícího svůj hřbet. "Neopusť!" šeptne on. Je to Poniklý.

Jindřich Pavák udělá s břemenem jen tři kroky. Pak se otevře výheň bílého ohně. Jindřich se ohlédne tím směrem -- a neměl to dělat, oheň mu sežehl tvář, výbuch jej vyzdvihl do vzduchu -- a mrštil oběma těly o zem. Víc už Pavák nevnímá. (My jsme se dověděli víc. Kdyby byl Pavák ve vřavě skočil bez otálení a se zdviženýma rukama vpřed, byl by se dostal do zajetí pravděpodobně bez pohromy -- mina by byla vybuchla kdesi za jeho zády. Ale zdržel se s Poniklým. Něco silnějšího než odhodlání přeběhnout k nepříteli způsobilo, že Pavák nepamatoval jenom na sebe.) - - - - - -

V první světové válce padlo devět milionů sedm set tisíc vojáků.

Zraněno jich bylo o mnoho více. Vilém Rozkoč, ten víc na duši než na těle, protože duše, když zraněna, nezhojí se nikdy - rána jen podřimuje a opět se probudí, když to -- prý -- uzdravený nejméně čeká. Sochař Rozkoč svoji válečnou můru proměnil v hmotnost: vytvořil památník válečným obětem, a protože nejen ten, vypracoval se na uznávaného umělce.

Když se vrátil z lazaretu Jindřich Pavák, oční důlky prázdné, čekala naň jen další pohroma: jeho snoubenka Jiřina Menotová je těhotná s Pavákem seniorem. Přesto se s ní Jindřich ožení. Soužití je to náročné psychicky a je to Jiřina, kdo ztratí sílu.

Příští je nám jaksi povědomé. Jindřich Pavák stojí nad vodou Vltavy rozhodnut skoncovat se vším. Jako by nějaké vše ještě měl. Vždyť život mu vzal, co jen mohl.

Ale než nevidomý do chladné vody skočí, z okna zavolají, že se narodil opět Jindříšek Pavák a taky že s rodičkou je to tuze zlé. Jako od Poniklého nemohl, tak ani od syna-bratra nemůže odejít: to se přece nedělá! Třebas ztratil zrak, třebas naprosto bez iluzí a ač ovdovělý, nebo právě pro to všechno, ten příkaz v sobě slyší: Žít se musí!

* * *

Čtenáři, toť životní příběhy sochaře Viléma Rozkoče a jeho vrstevníka Jindřicha Paváka, druhdy očního lékaře. Oba právě plnoletci, jsou z generace, která odešla na frontu ve jménu Boha a kapitálu a vrátila se do staronové vlasti, Bohem a kapitálem požehnané.

Teď už jen závěrkem. Oba muži jsou postavy románové. Do paralelního světa literárního je přivedl Karel M. Čapek-Chod. Jindřicha Paváka nejprve ("Jindrové": Pražská akciová tiskárna, 1921), Viléma Rozkoče o málo let později ("Vilém Rozkoč": Pražská akciová tiskárna, 1923, a "Řešany": Pražská akciová tiskárna, 1927).

Vytisknout