Šedá síla ekonomiky

18. 9. 2013 / Sandra Wain

Jakkoliv je osud dnešních seniorů nemilý, zoufalý a ubohý, vzpomínání na staré zlaté časy, nepomůže ani jim, a těm mladším, kteří lhostejně čekají na osud mnohem a mnohem horší. Spíše je na místě si uvědomit některá pravidla, kterými se řídí naše společnost.

Za nářkem seniorů se často skrývá naivita, která se senilitou stáří nemá nic společného. Bývá mnohdy projevem dlouhodobého nebo i celoživotního postoje. Situace seniorů je tedy následkem a také trestem, který rozumný člověk starým lidem nijak nepřeje.

Nelze si stěžovat, že by za posledních více jak dvacet let občané vedle permanentní blamáže neslyšeli dobré rady a varování pocházejících dokonce i z těch nevyšších hradních a nejpovolnějších míst. Pokud ovšem tato upozornění chtěli slyšet, a také pokud jim dobře rozuměli.

Občanům bylo například sdělováno, že mají vytvářet občanskou společnost (nenechávat to na druhých). Nebo mnohokrát slyšeli, že se mají starat sami o sebe, neboť stát se o občany starat nebude a nemůže (protože od nich bude pouze vybírat peníze). Pokud si někdo takové rady vysvětlil například tak, že se má starat jenom sám o sebe pouze tím způsobem, aby více než horlivě sháněl peníze (kradl) nebo vysedával lhostejně u televize, má smůlu.

Staří lidé jsou bezesporu šedou silou ekonomiky. Stáří se stalo předmětem obchodu a vydírání. Problémy stáří se v pragmatické neoliberální ekonomice neřeší, ale vydělávají se na nich peníze. Prohlédněte si například ceníky asistenčních služeb. Možná se podivíte, kolik korun stojí podložení hlavy polštářem u ležícího pacienta.

Pokud odmítáme aktivní uvědomělé občanské jednání a uznáváme jako motivaci hospodářskou soutěž (nebo i sportovní), zároveň s tím akceptujeme selekci, výběr druhu, právo silnějšího, likvidaci slabších, třídní boj atpod. V soutěži vítězí jen několik prvních jedinců a nejvíce na ní profituje její organizátor.

Pokrevním náboženstvím česko-jazyčné občanské společnosti je chorobný individualismus dotažený až do úplné ztráty vědomí. Když se začnou projevovat jeho následky, náhle jeho oddaní věřící požadují od druhých altruismus. A navíc, což je nesmyslné, požadují jej od těch, kteří je do pasti záměrně uvrhli. Nechtěně tím projevují tím svým svůdcům a vyděračům uznání a pochvalu. Jistě posílí jejich aroganci a samolibost.

Občané se nemohou zavčasu sdružovat, protože na to nemají peníze nebo případně dostatek sil i volného času. Nikdo z nich nezná nikoho podobného, který by byl ve stejné situaci. Všichni poctivě a slušně čekají na ponižující, nuzné a nemohoucí stáří. Že by se měli sdružovat právě proto, že jsou sami, že takových je mnoho, a že nemají dostatek peněz, sil a volného času, je nikdy nenapadlo a nenapadne?

Nemá pravdu lidová moudrost, která se vytratila z mediálně ovládané společnosti, když říká, že starého psa novým kouskům nenaučíš a že mladý pes se učí od starého?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 18.9. 2013