Personální krize aneb "Nejsou lidi" - II. díl: Možnosti

18. 9. 2013 / Věra Říhová

Bohužel se v poslední době ukazuje, že kvalitní a pracovití lidé stárnou a odcházejí do důchodu nebo do domácností. Ti, kteří ještě na trhu práce zůstávají, musí často pracovat za mladé a praxe neznalé spolupracovníky, kteří nejsou z dětství a mládí na práci zvyklí a mnozí ani nejsou ochotní pracovat, ale také za staré a nemocné spolupracovníky, kteří nám v pracovním procesu uvízli díky důchodové reformě. Věkové struktuře se budu věnovat v dalším díle.

Zbývající zaměstnanci s doplněným vzděláním, praxí a ustálenými pracovními schopnostmi, zaměstnanci plní síly, zdraví a intelektu, mají plné zuby okrádání ze strany zaměstnavatelů, vyhrožování a bossingu. Odcházejí tedy k zahraničním firmám, ke slušným zaměstnavatelům, do vlastního soukromého sektoru nebo do jiných států.

Zaměstnavatelé mají bohaté možnosti k získání kvalifikované a pracovité pracovní síly, jenom ji všichni neumějí či dokonce odmítají využívat.

1. Mohou si je vzdělat a vychovat sami

Nejčastěji se s touto formou setkávám u řemeslných profesí v rodinných a malých firmách. Mladí lidé se zde mohou zapracovávat od nejjednodušších úkonů až po nejsložitější, dnes již ani nemusí navštěvovat učiliště, mohou se připravovat doma a vykonat pouze závěrečnou odbornou zkoušku. Stojí od čtyř do deseti tisíc podle oboru a podrobnosti se dají lehce nalézt na internetových stránkách či dotazem na učilištích.

Výchova mladého člověka v době jeho puberty přímo ve firmě v průběhu pracovního procesu má velkou škálu výhod. Pubertální zvídavost a touha po dobrodružství se při dobrém vedení mistra či rodiče může proměnit do profesního zápalu. Kdo se nyní na těmito slovy usmívá, tomu doporučuji jít se podívat do firem některých drobných a středních podnikatelů.

Potěšilo mě zjištění, že si obyčejní lidé našli cestu k prvorepublikové praxi učňů a jednoduchých koncesí v obchodní a pohostinské praxi včetně ubytování. Je vidět, že vzpomínky nejstarší generace na své dětství a rodiče zapustily kořeny navzdory tvrdému pravičáctví.

(Toto je jeden z důkazů, jak se Češi brání násilí - vykašlou se na predátora, zalezou do nory a najdou si svou vlastní cestu. To v Čechách bezvadně funguje. Zatímco se predátoři opíjejí slávou a arogancí, v zemi již klíčí nová úroda.)

Každá firma takovou možnost má, náklady jsou odpočitatelné od daně z příjmu. Mnohé firmy dnes vybírají a podporují i středoškoláky a vysokoškoláky a během jejich studia jim umožňují brigádnickou praxi nebo alespoň získání praxe zdarma jako oplátku za firmou vynaložené náklady. Jde to a umíme to, stačí jenom chtít.

2. Vážit si dobrých zaměstnanců a dávat jim přednost před neschopnými

Naše firmy neumějí využívat potenciál svých zaměstnanců, nedokáží jejich práci přizpůsobit jejich umu a rozumu. Dožadují se toho, aby se zaměstnanci přizpůsobili požadavkům firmy za každou cenu, tedy individuální představě majitele firmy nebo managementu bez ohledu na jejich reálnost.

V některých provozech to ani jinak nejde, ale většina pracovišť takový potenciál má, stačí jenom chtít, neboť se často jedná o pouhé maličkosti jako je přerozdělení práce v kolektivu podle schopností zaměstnanců, většinou schopnosti ovládat moderní techniku a programové vybavení, využití volných prostorů nebo naopak jejich úspora.

Lze využít i starší generaci, umožnit jí rekvalifikaci na náklady firmy, nebo si je zapracovat na základě jejich talentu a schopností. Lze skloubit mládí se stářím, viděla jsem na vlastní oči, jak bezvadně taková spolupráce funguje. Důležité je, nepustit mezi ně střední generaci, spojení starých a mladých zaměstnanců funguje výborně na principu prarodičů a vnoučat, samozřejmě pokud jedna ze stran, popřípadě obě strany, netrpí genderovými předsudky. Střední generace jako rodičovský prvek toto spojení nabourává.

Viděla jsem to u malé pokrývačské firmy, kdy "dědek", jak mu mládež na střeše familiárně říkala, dole na zemi řídil a radil, hlídal a podával, telefonoval a nosil svačiny, zatímco mládež na střeše vykonávala práci, ze které se už dědovi točil hlava. Kdo je chvíli pozoroval a poslouchal, viděl u mladých autoritu k dědovi a respekt k jeho vědomostem. Viděla jsem to v kanceláři, kde "babička" řídila odborné práce a mladá asistentka obsluhovala složitou kancelářskou techniku, obě si spolu moc rozuměly a pochvalovaly si zavedený personální princip.

Co absolutně nechápu, je propuštění zkušeného pracovitého zaměstnance kvůli rozverné milence, kvůli tomu, že zaměstnanec nesportuje, je příznivcem jiné politické strany, je abstinent - tudíž černá ovce na firemních večírcích, a pro spoustu dalších nesmyslných důvodů.

Na co si pak tito podnikatelé ztěžují ? Hledají zázrak, milující partnerku na celý život, věrného a spolehlivého kamaráda, protože v soukromí žádné kamarády nemají ? Tito podnikatelé si na zaměstnancích kompenzují nedostatky svého soukromého života.

3. Zbavit se socialistickým nomenklaturních návyků

Často se setkávám s tím, že ve firmě pracuje absolutně neschopný manažer s titulem a jeho práci za něho vykonává schopný zaměstnanec bez titulu za mnohem menší mzdu, nebo (moje osobní zkušenost) se podřízení u manažera střídají jako ponožky, protože ten blbeček vedle sebe nesnese nikoho chytřejšího, ale ti hloupější nejsou schopni práci kvalitně vykonávat.

Často kladu otázku, proč takového manažera podnikatel nevyhodí. Setkávám se s odpovědí, že je to kamarád, něčí kamarád (většinou některého politika), něčí příbuzný, rodinný příslušník majitele či kamaráda majitele, člen stejné politické strany jako je majitel nebo strany, kterou majitel podporuje.

Často se setkávám na konkurzech i ve veřejných diskuzích s tím, že si majitelé a top manažeři vybírají zaměstnance podle okamžitého prvotního pocitu. "Je to o chemii !" "To musí být láska na první pohled !" "Chci tady mít příjemný kolektiv !"

Za absolutní personální debilitu považuji výběr zaměstnance podle namalovaného stromu, podle testů plných hádanek a školních chytáků, může to být doplňující příjemné zpestření konkurzu, ale nemůže to být rozhodujícím nebo dokonce jediným prvkem pro výběr zaměstnance.

Často se setkávám s firemními milenkami a s firemními donašeči na spolupracovníky. Tito zaměstnanci se většinou po firmě poflakují, donášejí na své spoluzaměstnance, přehazují na ně své pracovní chyby a svoji práci, pomlouvají, posmívají se a všeobecně využívají svého postavení a ničí život všem kolem sebe.

Pak se není čemu divit. Firma má, co chce. Každý podnikatel si musí umět vybrat, co je pro něho důležitější - zisky nebo kamarádčoft, obojí funguje jen zcela výjimečně. Ani sebedokonalejší zaměstnanec nemůže do nekonečna napravovat chyby někoho jiného a hlavně za ně odpovídat.

4. Přestat s šikanou a vyděračstvím

Mnozí podnikatelé propadli falešnému dojmu, že na trhu práce je mnoho nezaměstnaných a je proto z čeho vybírat. S arogantní radostí vyhodí schopného zaměstnance pro úplnou blbost, jako je třeba jiný názor nebo náhlá rodinná příhoda vyžadující krátké pracovní volno, protože za branami přece stojí zástupy lidí chtivých práce.

Viděla a zažila jsem to mnohokrát, takový podnikatel má už několik let stále stejný inzerát na úřadu práce nebo na internetových personálních portálech, zaměstnanci se u něho střídají po velmi krátkých dobách, dobrovolně k němu nikdo jít nechce, pracují u něho pouze zoufalci, které tam úřad práce pošle. Většinou takové podnikatele zná celé město i okolí, dokonce existuje internetová stránka, kde se dají podvodné a špatné firmy vyhledat celorepublikově.

Máme tedy zástupy lidí za branami a máme z čeho vybírat ? Omyl, to se zase naši podnikatelé nechali od svých vlád pěkně nachytat. Představa krátkodobých pracovních úvazků, nejlépe sezonních, a úvazků na dobu čerpání státní dotace na zaměstnance, je možná pouze u naprosto nekvalifikovaných profesí typu pokojských, přidavače u zedníků a česačů ovoce.

Pracovní trh je rozvrácený arogantností dravé vlčí smečky, která se naučila zaměstnance šikanovat a vydírat možností výpovědi, vyhazovat kvalitní zaměstnance bez jakéhokoliv důvodu. Bohužel ti slušní a zodpovědní podnikatelé na tento personální kolaps doplácejí. O to více si svých schopných a pracovitých zaměstnanců váží.

Nelze získat profesionální kvalitu tím, že střídám jednu firmu za druhou, protože každá firma má svoje svobodná specifika a získání profesionální kvality vyžaduje čas úměrný náročnosti zadané práce. Pracovníci zdeptaní neustálým hledáním nové práce těžko nacházejí důvěru ke svému zaměstnavateli a tím i loajalitu k jeho firmě, neboť loajalita je záležitostí vzájemné důvěry a nikoliv poníženého strachu - to už je zbabělé vlezdoprdelectví.

Už se ani nepozastavuji nad nadáváním podnikatelů na neschopné zaměstnance, kterým dluží několik výplat. Znám takové, nadávají na nemakačenky, kteří k nim nechtějí jít pracovat, nadávají na zaměstnance, kteří se bouří a ty nejukřičenější vyhodí za porušení pracovní kázně, aby na úřadu práce nedostali žádnou podporu v nezaměstnanosti.

Pozastavuji se ale nad tím, jak je možné, že takovým podnikatelům není odebraná možnost podnikání. Pokud zaměstnanci odejdou z takové firmy pro dlužnost mezd, což jim zákoník práce umožňuje, úřad práce musí zaměstnancům tyto mzdy vyplatit. Podnikatel zruší firmu, aby nebylo možné na něm peníze vymáhat, založí si klidně jinou, často na cizí jméno, a jede se dál. Nechápu, jak je možné, že stát za takové zloděje vyplácí nemalé prostředky ze státního rozpočtu, aniž by tito zloději seděli ve vězení.

Naši politici a jejich média o těchto podvodech a tunelech do státního rozpočtu taktně mlčí.

5. Vzdělávat sami sebe

A především personalisty, kteří vybírají zaměstnance na základě personálních školení, psychologických testů, momentálního chování uchazeče (kontrolují, jak silným stiskem podává ruku, jak sedí, co dělá s rukama a nohama, jak se usmívá a podobně), podle oblečení a make-upu, podle výřečnosti atd.

Ještě jsem nepotkala personalistu, který by podrobně znal obsah práce, na kterou uchazeče vybírá, a potřeby pro výkon požadované práce. Občas se personalista zeptá, zda uchazeč kouří, ale nikdy se nezeptá na konzumaci alkoholu, ani to po lékařích nepožaduje v posudku nástupní prohlídky. Přitom obojí, jak kouření, tak alkohol, je samozřejmě na pracovišti zakázané, tedy pokud sám majitel firmy takovým choutkám nepropadl. (Výjimku tvoří pohostinská zařízení, kde je kouření a alkoholismus zdrojem příjmů.)

Nedávno jsem pracovala ve firmě, kde byl majitel alkoholik, který nutil ke konzumaci své zaměstnance v pracovní době, nutil je chodit večer po hospodách - říkal tomu pracovní porady, protože neměl žádné kamarády a neměl s kým chlastat. Dokonce má svou rekreační chatu, kde se pořádají pěkné firemní orgie firemního managementu, vedenou jako firemní školící středisko a veškeré náklady na ni si odepisuje z daní.

Podnikatelé často nevědí, co chtějí, nebo požadují, aby zaměstnanci naučili létat pečené holuby. Například od obchodních zástupců požadují, aby naučili zákazníky plnit přání prodávajícího a dávat mu dobrovolně peníze za nic nebo za zmetky. Problematice obchodních zástupců se budu věnovat samostatně.

Často se setkávám se stížnostmi zaměstnanců, že se po nich chce nemožné, protože majitel nemá nejmenší ponětí o pracovním procesu a řídí se pouze tím, že něco chce. V dnešní době je to nejvíce pracovní přetížení, kdy personální úspory již nelze provádět bez stresu a zdravotního poškození zaměstnance.

Tento problém se týká pouze těch podnikatelů, kteří si zprivatizovali či založili firmu za účelem bezpracných zisků a spoléhají se na to, že zaměstnanci za ně všechno udělají, protože jsou za to placení. Tihle podnikatelé také nejvíc křičí o lenosti a nevděčnosti zaměstnanců.

Dnes se tento problém objevuje také u mladých majitelů, kteří převzali firmu po rodičích, mají sice nějakou školu, ale absolutně žádnou praxi, navíc byli vychováni svými rodiči k tomu, že stačí zaměstnance buzerovat.

Častější je ovšem nedorozumění, majitel jenom neumí svůj požadavek vysvětlit. Zadám-li špatně úkol, nemůžu si ztěžovat na jeho špatné splnění. Každý dobrý podnikatel ví, že řízení firmy je náročné na vědomosti a schopnosti vlastní či zaměstnaných manažerů.

6. Doprava a ubytování

Jsou u nás firmy malé i velké, jejichž vedení pochopilo, že chtějí-li skutečně dobrého zaměstnance, musí se umět o něho postarat a musí si ho umět najít. Při dnešní zničené dopravní infrastruktuře si některé firmy zajišťují vlastní autobusovou dopravu, jedná se hlavně o firmy na venkově či v malých městech, kde se potřebný počet zaměstnanců ovládajících požadované pracovní úkony nevyskytuje. Každý neumí šít na šicím stroji, svářet nebo ovládat technologicky vyspělé stroje.

Náklady na dopravu do zaměstnání jsou diskriminací zaměstnanců a někteří podnikatelé to pochopili. Růstem ceny pohonných hmot rostou i náklady na dopravu a mnoho zaměstnanců si dopravu do zaměstnání nemůže dovolit. Proto některé firmy zavádějí benefity na dopravu nebo proplácejí náklady formou prémií nebo využívají § 24, odst.2, písm. j), bod 5, který umožňuje odepisovat náklady na dopravu do zaměstnání z daně z příjmu firmy na základě smlouvy kolektivní, vnitřního předpisu zaměstnavatele nebo pracovní smlouvy se zaměstnancem.

Pro zaměstnance se ale jedná o příjem, který musí zdanit a odvést z něho pojištění. Takže náklady na dopravu do zaměstnání sice klesnou na úroveň daně a pojištění, ale podnikatelé si mohou veškeré cestovní náklady odečíst z daně z příjmu v plné výši buď jako paušál nebo přímé náklady.

Stejně tak v mnohých firmách už pochopili, že v naší republice nefunguje realitní trh s byty tak, jak pracovní sféra potřebuje. Zajišťují si proto vlastní ubytování na ubytovnách nebo v bytech se symbolickým nájemným či pouze za úhradu spotřebované energie.

Pravicové vlády a naše média nás přesvědčují o tom, že Češi nechtějí do zaměstnání dojíždět a že se nechtějí stěhovat. Není to pravda. Pravičáci nechtějí hradit náklady na dopravu ani z firemních účtů ani ze státního. Požadují, aby si zaměstnanci hradili dopravu sami, ale mzdové podmínky tomu neodpovídají. Naštěstí stoupá počet firem, které už na personální pravicovou rétoriku nenaletí a umí se o zaměstnance postarat samy. Těm ostatním v tom nikdo nebrání.

Musíme si uvědomit, že kritika podnikatelů se týká pouze těch, kteří to neumějí nebo nechtějí umět, protože jsou přesvědčení, že k vedení firmy stačí vydávat rozkazy a kontrolovat výsledek. Nemůže do nekonečna fungovat pravičácký princip - za práci lidem neplatit nebo zaplatit co nejméně a zároveň chtít, aby veškeré náklady na práci a náklady s ní spojené hradili zaměstnanci ze svého. To je princip švarcsystému a obchodních zástupců.

Ti, kteří si stěžují, že mají kolem sebe jenom samé blbce a nemohou sehnat dobrého zaměstnance, by měli začít hledat chybu u sebe. Mají široké možnosti vlastního sebevzdělávání, mají na to peníze i čas, mnozí podnikatelé to tak dělají, protože si své vlastní firmy váží, je pro ně rodinnou vizitkou a nikoliv pouhým zdrojem peněz. Ostatní mohou ty dobré následovat.

Je na čase skoncovat s pravolevou politikou a začít rozlišovat dobro od zla. Můj seriál má za úkol upozornit také na to, že nejsou všichni podnikatelé zločinci ani zloději, že těch poctivých a schopných máme u nás hodně a jsou páteří našeho státního hospodářství. Pravicové strany ale těmito poctivými zaměstnavateli opovrhují pro jejich sociální cítění na úkor ziskového predátorství.

V dalším díle se budu věnovat zaměstnancům.

Vytisknout