Voda a stát

18. 9. 2013 / Oldřich Syrovátka

Přibližně před rokem byl v Britských listech publikován článek Pitná voda v Plzni nad zlato?, který podrobně shrnul informace o velmi špatné kvalitě pitné vody kontaminované pesticidy. Tento článek spolu s následně natočeným dokumentem České televize poměrně solidně zdokumentoval většinou bagatelizující postoje různých zástupců státní správy i samosprávy; velmi oblíbeným argumentem je zejména tvrzení, že účinky pesticidů na lidské zdraví (v Plzni zvýšený výskyt rakoviny ledvin) vlastně nejsou jednoznačně doloženy. Oba dokumenty potvrzují skutečnost, že hygienické limity na kvalitu pitné vody v Plzni byly významně zmírněny (norma bývá překročena až desetkrát), upozornily na nedostatečnou evidenci a kontrolu pesticidů, na bezohlednost zemědělských podnikatelů a neudržitelnost současného stavu způsobeného tlakem produkce kukuřice pro bioplynové stanice na krajinu. Zároveň vyslovily zásadní myšlenku, že řešení problému by nemělo spočívat v nesmírně nákladné investici do zařízení vodárny, ale ve změně managementu krajiny řeky Úhlavy, z níž je voda pro Plzeň odebírána.

Nastolení problému vyznělo poměrně kriticky vůči zodpovědným institucím státní správy i samosprávy všech úrovní a vůči zemědělcům. Jak ale problém řešit bez zbytečných střetů, bez soudů, na základě konsensu většiny zúčastněných? S cílem najít řešení do podzimu tohoto roku jsem se v lednu vydal do povodí Úhlavy. Šlo zejména o nalezení jakýchsi spojenců. Kupodivu velmi rychle se projevila pozitivní odezva Zdravého města Přeštice. Výsledkem je výborná diplomová práce studentky Fakulty managementu VŠE Bc. Ivety Medunové, která odstartovaný překvapivý proces řešení v tomto roce popisuje a zároveň přináší i zásadní návrh managementu povodí pro zajištění kvalitní pitné vody pro Plzeň.

Volně se pokusím výsledky práce interpretovat. Podstatné je, že zákonů máme dost a není nutné vymýšlet další. Máme dost institucí státem řízených, které jsou kompetentní solidní odtokové podmínky v krajině zajistit. Máme zde také institut komplexních pozemkových úprav, které mohou, pokud je zájem, k ekologické stabilitě krajiny významně přispět. Důležité ovšem je, že stát o vodě rád jen mluví, ale nekoná. Příslušné instituce nespolupracují a vybíjejí se v administrativě, správci povodí (!) pak v primitivních úpravách toků. Nikoho nezajímá stav hydrologické sítě, nikdo nenese odpovědnost za vodní režim krajin povodí. Diplomantka zcela logicky navrhuje stanovit instituci, která za vodní režim krajiny bude odpovídat a která bude spolupráci s ostatními institucemi motivovat a koordinovat. Kdo by měl tuto odpovědnost nést? Správci povodí, kteří budou dbát, aby v jejich povodích postupně probíhaly komplexní pozemkové úpravy... Každá správa povodí by měla mít svého "manažera vodního plánu povodí". Náklady na realizaci tohoto záměru by byly téměř zanedbatelné, pokud bereme v úvahu škody, působené jen povodněmi; ty v roce 2002 přesáhly 70 miliard, první odhad letošních škod činil 20 miliard. Nebereme zde v úvahu škody na zdraví obyvatel způsobené znečištěním vodních toků, škody na půdě ani možné komplexní škody působené nedostatkem vody v krajině.

Navrhované řešení revitalizace povodí je jasné, logické a přirozené. Potíž je v tom, že se náhle ocitáme v oblasti politiky a politikaření, narážíme na otázku, kdy stát prosazuje zájmy občana, a kdy koná v zájmu vybraných skupin. Pokud stát přijme myšlenku významu zajištění vodního režimu krajin jednotlivých povodí, musí také řešit otázku motivace všech zúčastněných, tedy i podnikatelů v zemědělství, kterým nyní vyhovují nesmyslné dotace na produkci všestranně nevhodných plodin. Stát musí tuto problematiku uchopit jako mezirezortní téma, problém vody stanovit jako zásadní prioritu, návazně pak důsledně v tomto smyslu řešit svoji dotační politiku. Například pokud bude zemědělci přikázáno, aby místo kukuřice u řeky vysel zatravněný pás podél toku, tento pás mu musí přinést obdobný ekonomický efekt, jako porost kukuřice. Otázkou zůstává i problém obnovy malých vodních toků, které byly v zemědělských povodích napřímeny a často zatrubněny...

Stát, který rád mluví o prevenci negativních dopadů klimatických změn, se musí tímto problémem zabývat mnohem více, než nyní. Musí pochopit, že veškeré aktivity v krajině by měly plnit základní požadavek -- přispívat ke stabilitě odtokových poměrů, omezení vzniku záplav a extrémních povětrnostních jevů.

Je však vůbec možné, aby stát vzal tento problém vážně a odpovědně jej řešil? Bude schopen manažersky uchopit tvrzení, že revitalizace krajin povodí přinese nesmírný ekonomický a sociální efekt?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 18.9. 2013