Absurdity českého právního řádu poslance nezajímají

19. 9. 2013 / Aleš Uhlíř

V letech 2011 a 2013 jsem v Britských listech několikrát, ZDE, ZDE, ZDE, ZDE a ZDE, psal o české právní úpravě pracovněprávních vztahů, která tím, že dovoluje zaměstnavatelům se zaměstnanci uzavírat rozhodčí doložky, umožnila ve svých důsledcích v Česku něco, co v civilizovaných zemích nemá obdoby. V odborném časopise Právní rádce č. 12/2011 mi o této problematice vyšel text Rozhodci v pracovním právu -- cesta k nezákonnosti? Obrátil jsem se s tím na Veřejného ochránce práv (viz poslední odkaz), ten však zájem vložit se do této věci a na tento stav upozornit příliš neprojevil.

Po dílčích změnách zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a novém přístupu soudů je situace taková, že rozhodčí nález vydaný ve sporu ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy lze napadnout u soudu žalobou a domáhat se jeho zrušení. Soud rozhodčí nález zruší, je-li v rozporu s předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem a ve věci na návrh rozhodne sám, rozhodce už o ní rozhodovat nesmí.

Je zvláštní, že nikoho takové stanovení podmínek, za nichž lze u soudu napadnout rozhodčí nález, omezené pouze na spotřebitelské smlouvy, neudivuje, a že něco takového je vůbec možné. Rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelské smlouvy (například koupě pračky) soud zruší, je-li v rozporu s předpisy stanoveným na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Rozhodčí nález vydaný podle rozhodčí doložky v pracovněprávním sporu ale v souladu se zákoníkem práce být nemusí, natož s dobrými mravy. Rozhodce kupříkladu nemusí vzít při rozhodování o povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu jako závazný zákonný limit pro náhradu škody způsobené nedbalostí (čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního platu zaměstnance), popřípadě může ve svém nálezu vyřknout, že zaměstnanec způsobil škodu úmyslně a uložit zaměstnanci povinnost nahradit škodu v plné výši. Zaměstnanec se tomu nemůže nijak bránit, soudu nepřísluší přezkoumávat soulad takového rozhodčího nálezu se zákoníkem práce ani s dobrými mravy. Obdobně může rozhodce v rozhodčím rozhodnout o náhradě ušlého zisku bez jakéhokoli omezení. Rozhodce nemusí respektovat zákonné normy o odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání atd. Rozhodčí nález nemusí zaměstnanci přiznat nárok na náhradu škody způsobené úrazem nebo nemocí z povolání a v Česku žádný soud na tom nic nezmění. Rozhodčí nález je prakticky konečný a lze dle něj nařídit exekuci.

Tento stav, který způsobila novela zákoníku práce účinná od 1. 1. 2007, z níž vypadlo ustanovení, podle něhož spory z pracovněprávních vztahů řeší soudy, tak trvá i nadále. Jak je vidět, české poslance úroveň pracovněprávních vztahů skutečně nezajímá. Jinak by na tento ostudný stav alespoň upozorňovali a předkládali by jeden návrh na jeho změnu za druhým.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 19.9. 2013