Polovičatá novela zákona o rozhodčím řízení

6. 9. 2011 / Aleš Uhlíř

V textech Rozhodčí řízení v ČR nesmí být zákonem povolenou formou zlodějny a Rozhodčí řízení v pracovněprávních vztazích aneb konec práva na spravedlivý proces, které se mimo jiné dostaly na oficiální stránky České advokátní komory, jsem se podrobněji zabýval rozšířením rozhodčího řízení na oblast pracovněprávních vztahů, umožněným novelou Zákoníku práce od 1. 1. 2007. Negativní jevy související s praktikováním rozhodčího řízení v ČR, které jsem zmínil, jsou obecně známy a Ministerstvo spravedlnosti již delší dobu usiluje o novelizaci zákona o rozhodčím řízení.

Praxe ukázala, že mnohá rozhodčí centra a rozhodci ad hoc nerespektují zákony a z rozhodování sporů si udělali výnosnou obchodní činnost. To by měla změnit novela zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Podle vládního návrhu novely (sněmovní tisk 371/0) by se náležitosti rozhodčí smlouvy (§ 3, odst. 1, 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů) měly doplnit o následující ustanovení:

(3) Sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná.
(4) S dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doložky poskytne podnikatel spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat. Náležitým vysvětlením se rozumí vysvětlení všech následků rozhodčí doložky.
(5) Rozhodčí doložka uzavřená podle odstavce 3 musí obsahovat také pravdivé, přesné a úplné informace o
a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud,
b) způsobu zahájení rozhodčího řízení,
c) odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání,
d) místu konání rozhodčího řízení,
e) způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a
f) tom, že pravomocný rozhodčí nález je soudně vykonatelný.

Tyto změny jsou jistě pozitivním přínosem v rozhodčích sporech, kde jeden z účastníků není podnikatelský subjekt. Stejně jako další zamýšlené změny, kupříkladu rozšíření důvodů, pro které může soud rozhodčí nález zrušit. Ustanovení § 31 citovaného zákona, stanovící důvody, pro které soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, se tak doplňují o důvody, spočívající v tom, že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem nebo že rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé".

Případné zájemce o bližší problematiku stávajícího rozhodčího řízení v ČR odkazuji na výše uvedený článek v BL z 31. 3. 2011.

Na zamýšlených změnách zákona o rozhodčím řízení (zde zmíněna jen část změn), které zajisté mnohé nešvary napraví, je však zarážející jejich nepochopitelná polovičatost a nesystematičnost. Proč se týkají jen sporů ze spotřebitelských smluv a nevztahují se na spory z pracovních smluv? Vyvstává kuriózní situace. V rozhodčím řízení, jehož předmětem bude dejme tomu spor o náhradu škody mezi prodejcem pračky a spotřebitelem, rozhodce musí rozhodovat spor v souladu s právními předpisy, dobrými mravy a veřejným pořádkem a nebude-li hmotné právo respektovat, soud rozhodčí nález zruší. Naproti tomu v pracovněprávním sporu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem rozhodce může materiální právo ignorovat, rozhodčí nález odůvodňovat nemusí a kupříkladu se může stát, že rozhodce při rozhodování o povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu nebude respektovat zákonný limit pro náhradu škody způsobené nedbalostí (čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního platu zaměstnance). Také může ve svém nálezu vyřknout, že zaměstnanec způsobil škodu úmyslně a uložit zaměstnanci povinnost nahradit škodu v plné výši a obdobně rozhodovat o náhradě ušlého zisku bez jakéhokoli omezení. Rozhodce nemusí respektovat zákonné normy o odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání atd. Zaměstnanec se totiž nebude moci obrátit účinně na soud s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu, neboť nejde o spor ze smlouvy spotřebitelské ale "jen" ze smlouvy pracovní.

Veškeré pozitivní směny se tak týkají rozhodčích doložek a rozhodčího řízení v případech tzv. spotřebitelských smluv. Žádné vysvětlení této absurdity jsem zatím nenašel. Možná těm, kteří znají jen pracovněprávní vztahy z oblasti veřejné sféry, úřadů, škol apod., kteří se s rozhodčí doložkou ve své pracovní smlouvě nesetkali, to připadá jako věc podružná. Nicméně rozhodčí doložky v pracovních smlouvách se ve firmách stávají běžnou věcí. Majetkový spor související s reklamací zboží u spotřebitelské smlouvy se musí podřídit právním normám materiálního práva a spor o náhradu škody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nikoli. Dokáže někdo vysvětlit, proč jsou spory ze spotřebitelských smluv hodny větší přísnosti co do náležitosti rozhodčí doložky, povinnosti rozhodce řídit se právními předpisy atd. než spory z pracovní smlouvy?

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 6.9. 2011