Rozhodčí řízení v ČR nesmí být zákonem povolenou formou zlodějny

21. 6. 2011 / Aleš Uhlíř

V článku "Rozhodčí řízení v pracovněprávních vztazích aneb konec práva na spravedlivý proces! (BL z 31. 3. 2011) jsem v rámci podrobnějšího právního rozboru kritizoval rozšíření rozhodčího řízení na oblast pracovněprávních sporů, umožněné od 1. 1. 2007 novelou Zákoníku práce. Nechci již jednou řečené opakovat, pro představu asi jen tolik, že pracovněprávní spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem mohou v rozhodčím řízení proběhnout bez předchozího ústního řízení, zaměstnanec může dostat rozhodčí nález současně s žalobou a nepodá-li námitky (o nichž rozhoduje opět rozhodce), je rozhodčí nález vykonatelný.

Rozhodci postupují podle svých vlastních pravidel, nikoli dle občanského soudního řádu. Veřejné projednání věci zde není, stejně jako se zde neuplatní důkazní řízení ve své klasické podobě. Za určitých podmínek, které zaměstnanec příliš ovlivnit nemůže, se rozhodčí nález odůvodňovat nemusí a rozhodci nejsou ani nijak vázáni materiálním právem. Kupříkladu se může stát, že rozhodce při rozhodování o povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli způsobenou škodu nebude respektovat zákonný limit pro náhradu škody způsobené nedbalostí (čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního platu zaměstnance), popřípadě může ve svém nálezu vyřknout, že zaměstnanec způsobil škodu úmyslně a uložit zaměstnanci povinnost nahradit škodu v plné výši a obdobně rozhodovat o náhradě ušlého zisku bez jakéhokoli omezení. Rozhodce nemusí respektovat zákonné normy o odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a nemoc z povolání atd. Rozhodčí nález je prakticky konečný (jeho přezkoumání soudem je možné jen ve velmi úzce vymezeném rozsahu (nerespektování materiálního práva důvodem být nemůže) a lze dle něj nařídit exekuci. Zaměstnavatel se tak může snadno zmocnit zaměstnancova majetku, na čemž pochopitelně bude profitovat i rozhodce. Asi tolik pro stručné vysvětlení, oč se zde v pracovněprávních vztazích jedná.

Na serveru lidovky.cz z 20. 6. 2011 je rozhovor s někdejším dlouholetým předsedou České advokátní komory a autorem etického kodexu advokátní komory JUDr. Karlem Čermákem (nar. 1934) s názvem Sokol je i majitelem rozhodčího soudu. To by nemělo být, říká Čermák. Tento v podání rozhovoru doyen advokátní komory řekl, že při psaní etického kodexu advokátů viděl advokacii prvorepublikově a neuvažoval o tom, že by mohla nastat situace, že se advokacie provozuje jako kapitálová investice, kdy je absolutní prioritou zisk, což -- jak JUDr. Čermák podotýká -- není v právních službách nejlepší. Jen kvůli touze po zisku je mnohý advokát připraven udělat všechno, aby klientovi vyhověl. I když v zásadě platí, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty, mělo by podle JUDr. Čermáka být také zdůrazněno, že advokát musí klientovi říct, že tady končí fígle a úskoky, musí mít sílu je odmítnout např. slovy "tohle je protiprávní a nebudu to dělat, chystat úskok ve smlouvě je neetické". Ale -- jak JUDr. Čermák říká dále -- to je nesnáz celé naší společnosti: tak jsme si zvykli na to, že to svobodné tržní hospodářství vyřeší samo, že nejsme schopni od toho upustit.

V soukromém soudnictví (myšleno rozhodčí soudy), které je formou podnikání, by advokáti podle JUDr. Čermáka neměli být zainteresování např. jako majitelé či spolumajitelé rozhodčích soudů. Být spolumajitelem advokátní kanceláře a zároveň rozhodčího soudu to je, jak podotýká JUDr. Čermák, jako když má lékař pohřební ústav.

Vystupoval jsem jako právník velké společnosti v řadě rozhodčích řízení u stálých rozhodčích soudů, např. ve Vídni. Jsem zastánce vhodnosti rozhodčího řízení pro spory mezi podnikatelskými subjekty. Hovoří pro to mnoho praktických důvodů. S obavami jsem ale sledoval, jak u nás v posledních letech doslova jako houby po dešti vznikaly rozhodčí soudy jako podnikatelské subjekty. Bohužel nikdo dříve nevystoupil, aby stanovil pravidla, když u nás díky benevolentní právní úpravě lavinovitě vznikaly tyto "soukromé soudy" v podobě všelijakých arbitrážních center, sdružující rozhodce ad hoc, jež mají navenek vzbuzovat dojem stálého rozhodčího soudu. Od počátku bylo víc než jasné, že motivem zde bude primárně zisk, nikoli nestranné a spravedlivé projednávání a rozhodování sporů. Nikdo proto tomu nevystoupil. Advokátní komora se léta zabývala zavedením povinných talárů pro advokáty (povinnost nosit u soudu talár v trestních a některých jiných věcech platí od 1. 6. 2011) a problematiku rozhodčích soudů v návaznosti na výkon advokacie aj. dosud nezaregistrovala.

Snad se všechny ty výtky vůči rozhodčím soudům neomezí na kritiku vedenou v rámci právnických fakult, na různé fejetony naříkající nad morálním úpadkem těch či oněch a nostalgické rozhovory o úrovni prvorepublikové advokacie a dnešním právním marasmu. Stav, kdy "soukromé soudy" mohou podnikat a "legálně" tak krást tam, kde lze něco ještě vzít, nelze trpět. Změna je víc než žádoucí.

autor je advokát

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 21.6. 2011