Kdo by poslouchal kuvíkání sýčků, že zamýšlené zvýšení výdajů rozpočtu je nesrovnatelné s navýšením daní, ke kterému se vláda rozhodla dříve a že i kdybychom našli východ, octneme se v jiné, mnohem větší ústavní zahradě, kde snad něco roste, ale ekonomika to není. Možná bubliny. Blázni je přímo zbožňují. Hrají si s nimi. Vzhlíží se v nich. Předhánějí se, kdo jich udělá více. Dávají jim jména. Hypotéční třeba (ta se dost proslavila). V blázinci se však může v bublinu proměnit prakticky cokoliv. Zlato (například po oznámení kyperské centrální banky, že hodlá prodat své rezervy), nebo ropa (klesla pod 100 dolarů za barel), potraviny (padají ceny kukuřice, pšenice, sojových bobů), slova (chrlená bez ohledu na obsah)..., čáry máry fuk -- a je tu bublifuk.

Ve výsledku je jedno, jakou má vláda rétoriku, když systém trpí bipolární poruchou s jasně patrnými cykly mánií a depresí. Psychiatrům, na rozdíl od politiků, je jasné, že maniodepresivní syndrom se může mírně tlumit, a to je asi tak všechno, co se s ním dá dělat. Máme za sebou pouze manické období. Splasklo s hypotéčními a jinými bublinami, přinášejícími dočasnou iracionální euforii, již vystřídala deprese (nejenom ekonomická). Lze předpokládat, že po případných budoucích (stále se zkracujících) manických záznějích se budou depresivní stavy prodlužovat a prohlubovat? Otázka pro psychiatry znepokojuje ekonomy.

Deprese se vyznačuje (kromě jiného) neschopností se soustředit. Delší souvětí (jak mi potvrdilo několik vysokoškolských kantorů) je dnes pro průměrné studenty nudné a nestravitelné. Mění se samotné paměťové struktury. Na konci delšího souvětí už posluchači nevědí, jak začínalo. Prostě otrava. Asi jako být odpojen od zkratkovité komunikace sociálních sítí, SMS zpráv, či rychle se měnících stimulů, které přináší například You Tube a další on line fast foody. Kde jsou časy dlouhého mlčení a zamyšlených pohledů, jak je známe z filmové klasiky. Pokud se na obrazovce do 12 sekund radikálně nezmění situace, prst na dálkovém ovladači okamžitě zjedná nápravu.

Mimochodem, i to je důvod existence akčních filmů, jejichž děj připomíná spíše nežli uvěřitelný příběh cirkusovou džigitovku. V reklamě je rytmus ještě svižnější (zhruba někde mezi prestino a furioso). Deprese, kromě neschopnosti soustředění, rovněž znemožňuje autentickou aktivitu, a pokud propukla, je více než iluzorní očekávat v ulicích a na náměstích velké a zásadní projevy občanské nespokojenosti, která se stále více ventiluje v meandrovitých debatách, těkavě proudících odnikud nikam sociálními sítěmi.

Manický zápal je ještě patrný u mizivého procenta populace, které profituje. Mocensky a ekonomicky. K čemuž mu depresivní většina pomocí demokratických volebních mechanizmů (za masívní asistence mediálního mainstreamu) poskytuje potřebný mandát. Nikdo se neptá (když už ne na odbornou) na psychickou způsobilost těch, kdo řídí věci veřejné.

Nikoho to ani nenapadne. A při tom například pro řidiče autobusů a nákladních aut nad 7,5t jsou psychotesty povinné. Psychologické vyšetření je povinné i pro další skupiny řidičů -- hasiče, řidiče tramvají, policejních aut, záchranek, velkých stavebních strojů a samozřejmě i strojvůdce a piloty. Mohl by tramvaj řídit sociopat, který by co chvíli vykazoval celé skupiny cestujících z veřejné dopravy? Mohl by autobus řídit psychopat, pro něhož by nebyl zásadní problém otočit volant do propasti? Je snad řízení státu bagatelní proti kočírování autobusu anebo tramvaje? Kolikrát v historii už se lidem přehlíživý postoj k "těmhle maličkostem" vymstil.

Myslím, že psychiatři a psychologové by se rozhodně měli k takovým otázkám vyjadřovat. Už jenom z profesní cti. Tím, že mlčí a tváří se mimo svá pracoviště jako mrtví brouci, se odpovědnosti nezbaví. Blázinec není méně bláznivý, když ho namalujeme narůžovo. Ani když ho prohlásíme za univerzitu pokroku. Jak se o to například pokusila stalinská propaganda ve 30. letech minulého století, když po Bělomořském kanálu, vybudovaném za nesmírného úsilí jako symbol hospodářského úspěchu, mohly ve výsledku plout jenom turistické lodě, například se spisovateli, kteří pak šířili do zkoprněného světa nehynoucí slávu univerzálního generalissimova génia. Ústup nacistických armád zase goebbelsovská média tak dlouho lakovala do růžových odstínů strategického manévrování, že jejich konečnému mediálnímu vítězství zabránila jenom jejich faktická kapitulace. Někomu by to mohlo připomínat strategické manévrování eurozóny, rovněž ustupující do (rádoby) předem připravených pozic, z nichž bankovním letadlům nezbývá než v nekonečných spirálách stoupat a stoupat...Bůhví kam. Patrně až do stratosféry. Ostatně historie má v malování narůžovo dlouhou praxi, jež byla i jednou ze sudiček u kolébky onoho otesánka, jemuž se říká propaganda, což je sice pojmenování ošklivé, ale zdaleka ne tak nechutné, jako skutečnost rozporcovaná na pikantní lehko poživatelná sousta, přežvýkaná, strávená a trapně zapáchající recyklovaná hltavým propagandistickým metabolizmem.

Růžové obzory si zajisté malovali i ti, kdo opouštěli totalitární blázinec, jako starozákonní Židé "dům otroctví" (jak trefně poznamenává ekonom Christian Marazzi), osvobodivše se od jařma, aby se vzápětí ocitli na poušti, bezradní jak a kam postupovat dál. Kam oko dohlédne, žádný růst. Voda ze skály netryská a křepelky nepadají z oblohy. Leda zadušené smogem. Prostě pustá realita. Jen poslední oázy ještě zbývá zprivatizovat.

Do země zaslíbené prý vstoupí až nová generace. Tak zní legenda. Jaká asi bude ta vysněná země? Jen blázen si může myslet, že kde ani smrt nebere (předběhli ji hbitější a nemilosrdnější), vykvete zítra ovoce rajské.

Blázni se zatím motají v kruhu, přesně podle značek, a přou se o smysl cesty. Čas od času mezi ně zavítá iluzionista s bublifukem, který předvede fascinovanému publiku. Laici žasnou, odborníci se nestačí divit. Jsme jako vodní pavouci lapení do světa bublin a přeludů. Bubliny rostou a nafukují se za všeobecného manického nadšení. A pak prásk. A následuje deprese. Jako po každé iluzi, která se rozplynula. Otázkou zůstává, kolik je v publiku skutečných bláznů, které tahle do zblbnutí reprízovaná komedie s důvěrou nepřestane bavit.