Předně, bez přírodních "zdrojů" by práce byla k ničemu. Vždyť práce je sama jen projevem jedné přírodní síly. "Měšťáci mají velmi dobré důvody, aby přibásňovali práci nadpřirozenou tvůrčí sílu; neboť právě z přírodní podmíněnosti práce vyplývá, že člověk, který nemá jiné vlastnictví než svou pracovní sílu, musí být za každého společenského a kulturního stavu otrokem jiných lidí", konstatuje suše Marx.

Gothajská mytologie průmyslové práce ovšem v posledních desetiletích značně ztratila na lesku. Konrad Paul Liessmann upozorňuje, že se globalizovaný konzument setkává už jen s univerzem hotových věcí, které nenesou žádnou stopu svého původu a téměř se zdá, jako by kdesi ve skladu vznikaly samy. Je to tím, že jsou vyráběny na místech odlehlých od metropole, o nichž se prakticky nic nedozvídáme a jsou drženy mimo náš dohled. Ačkoliv produktivita práce stále roste, pracuje se stále více a déle. A ačkoliv se vyspělý Západ změnil na společnost konzumentů, ještě i ten konzum stále chápe po vzoru práce.

Řešením dnešních problémů ovšem není oprášení staré mytologie práce. Práce, která se neptá po svých následcích, vede vždy různými oklikami k Adolfu Eichmannovi - naprostému profesionálu, jemuž bylo jedno, zda vlaky do Osvětimi vozí uhlí, Cyklon B či Židy.

Proto bychom dnes, v "postzaměstnanecké" společnosti s velmi nejasnou perspektivou, rozhodně neměli freneticky jásat u příležitosti Svátku práce. Za prvé práce, kterou se lze slušně uživit, bude stále vzácnější. Za druhé celá mytologie práce je moderní křesťanskou novozákonní aberací, zatímco Jahve při vyhánění z ráje měl oznámit Adamovi "V potu tváře své chléb svůj dobývati budeš" a docela jistě to nemyslel jako vykupitelskou zvěst.

Práce ruinuje svět, burcuje Christian Schütze.

Není snad třeba připomínat, kdo hlásal, že práce osvobozuje...