1) Ztráta nadějí. Loňský 21. duben byl nadějí. Nadějí, že se spojí různá protivládní hnutí, levicová opozice a odbory -- a že nad tímto tlakem nebude moci vláda, která již tehdy čelila řadě korupčních skandálů a jejíž kroky zejména v sociální oblasti a zdravotnictví byly již tehdy značnou částí občanů i odborné veřejnosti (např. J. Vostatek, E. Wagnerová či T. Fiala) kritizovány jako nekompetentní, krajně asociální a neprodiskutované s veřejností, jenom tak mávnout rukou. Mávla. Více než sto tisíc lidí dostalo nálepku "lůza". Vláda, ač několikrát signalizovala svůj možný rozpad, si prosadila své. Lidé, kteří jsou kroky této vlády přímo zasaženi, či tyto kroky kritizují, své iluze a naděje často ztratili.

2) Diskreditace protivládních hnutí. Mnoho lidí si přišlo po loňské demonstraci zrazeno. Kalouskem výborně mediálně prodané pivo se Zavadilem učinilo své. Takovéto chyby by se odborovým předákům stávat neměly. Je jedno, jak to celé bylo. Mnoho těch, kteří přišli, aby viděli a zvítězili, si připadalo podvedených. Je pro ně nepřijatelné, aby v den demonstrace jejich opora zasedla u piva s jejich "úhlavním nepřítelem".

Druhým významným diskreditačním činitelem je potom Holešovská výzva. Lidé jsou v tomto případě právem skeptičtí a podezíraví. Bojí se nástupu možných diktátorů.

A lidem jako V. Bárta -- kteří si hrají na spasitele - poté, co tento bývalý majitel bezpečnostní agentury ABL zasedl v Nečasově vládě, nevěří.

3) Žádné světlo na konci tunelu. Lidé nevidí systémovou alternativu, která by byla hmatatelná -- a která by někde fungovala. Vědí, co nechtějí, ale netuší, co mají chtít. Jsou bezradní, deprivovaní, frustrovaní.

4) Co se demonstrací změní? Lidé ztratili víru v demonstrace jako nástroj, který může něco změnit. Jednou přišli -- a nestalo se vůbec nic. Jejich potenciál byl promrhán. Nač se tedy namáhat. Ti, kteří by rádi přijeli, většinou počítají každou korunu -- a nemohou si dovolit luxus výletů do Prahy a zpět. Ne tehdy, když nevidí nějaké výsledky.

5) Nezapojení mladé generace. Takzvané vládní reformy zatím dopadají spíše na seniory. Jistě, týkají se i mladších ročníků, a to zejména v případě handicapovaných, kterým berou důstojnost a pocit soběstačnosti -- a jejichž zdravotní stav doktoři posuzují jako jejich vzory z Osudů dobrého vojáka Švejka -- a dlouhodobě nezaměstnaných, ale většina mladších lidí zatím existenční problémy na své kůži nepociťuje. Zvláště v Praze ne.

6) Nedostatečná propagace akce. Řada občanů o chystané akci ani nevěděla. Navíc lidé vnímají, že se demonstruje tu a onde -- a berou to jako něco všedního, jako kolorit doby, ne jako šanci pro sebe. Neberou je jako něco, co by je mělo zajímat. Mainstreamová média demonstrace propagovat nebudou -- a internet dokáží využít spíše lidé mladší, jak bylo vidět buď v případě vajíčkových útoků na levicové politiky či v kampani "přemluv bábu".

7) Rozdrobenost témat. Na demonstraci 27. 4. bylo tak nějak od všeho něco. Jedni poukazovali na osud Šumavy a lobby dřevařských firem a upozorňovali kolemjdoucí, aby aktivně psali poslancům a informovali je, jaká podoba zákona by mohla ohrozit postavení Šumavy jako národního parku (viz: www.sumavazije.cz). Jiní zase mluvili o potřebě bezbariérové dopravy ve městech, a bezbariérových přístupech na úřadech či na školách. Jiní se brali za více zeleně v Praze. To vše je jistě zajímavé a potřebné. Ale demonstrace by nejspíš neměla vypadat jako farmářské trhy, kde každý stánek propaguje to své, to nejlepší, a kde chybí nějaký jednotný postup.

8) Nebylo řečeno, co dál. Dne 21. 4. nebylo na konci demonstrace řečeno, co je cílem. Chyběl program, harmonogram dalších navazujících kroků. Značný lidský potenciál tak vyšuměl do ztracena.

9) Existuje téma, které většinu populace pobouří natolik, aby řekla, dost? Co vše jsme ochotni tolerovat? Nad čím vším pokrčíme rameny? Všichni přece víme, že jsou mezi námi spoluobčané, kteří nedostávají dávky, na nichž jsou závislí, někteří nedostávají plat za práci kterou vykonávají. Víme, že handicapovaní lidé ztrácejí možnost se sami o sebe postarat. Mizí chráněné dílny, handicapovaní přicházejí o dávky, které jim důstojnost zajišťují, které jim umožňují být ve společnosti platnými. Víme, že si vláda prosadila svou podobu tzv. církevních restitucí, které mohou být v rozporu s Benešovými dekrety. Víme, kolik ministrů této vlády se chovalo tak, že byli pro podezření z korupce odvoláni. Víme, že stav naší kultury je neutěšený. Víme, že registr vozidel kolabuje snad ještě i v těchto dnech -- každopádně kolaboval více, než je zdrávo a než je únosné.

Víme, že premiér i ministr financí se strefují do postupu policie a ohrožují její nezávislost. Víme, že se prodala jedna z našich památek, jeden z klenotů našeho historického dědictví -- Lobkovický palác. Víme, že se do problémů dostávají rodiny s dětmi -- a tyto děti se dostávají do svízelné situace. Víme, že druhý pilíř tzv. důchodové reformy se vyplatí snad jen některým penzijním fondům. Co zřejmě nevíme, je, k čemu všemu dokážeme být apatičtí.

10) Demonstrovat není "in". Stále je mezi mnohými z nás rozšířeno, že "slušní lidé" nedemonstrují, že jsou zde jiné prostředky, jak poukázat na problém a jak ho řešit. K tomu se blíží parlamentní volby, a je možné, že dost z nás si řekne -- "rozhodnu u voleb. Do té doby to již nějak doklepu." Takovýto postoj se samozřejmě mocenským elitám náramně hodí.

Co tedy s tím? Osobně vidím jedinou možnost. A to změřit se na debaty s lidmi, na konference pod střechou na různých místech republiky. Informovat lidi, co je možné změnit -- a jak. Informovat je o dění v zahraničí, informovat je, o změnách na Islandu včetně jeho nové ústavy, informovat je o vývoji průmyslových družstev v USA, atp. Zajímavé přednášky pořádá např. ekonomka Ilona Švihlíková. Možná proto dostala nálepku "extremistky".

Lidé demonstrovat přijdou. Ale musí v první řadě vědět, za co mají demonstrovat. Proto je potřeba, aby minimálně ta hnutí, která se shodnou na tom, že nelze pošlapat demokratické hodnoty voláním po úřednických vládách a vládách tzv. odborníků, které mají za cíl občany obejít a skupině osob či jednotlivcům zajistit maximální moc -- spolupracovala. Osobně si myslím, že spolupráce Alternativy zdola, Ne základnám a Hnutí za Přímou Demokracii by byla přínosná. Tato hnutí nemají napojení na zprofanované politiky a nehrají si na spasitele, aby někoho ovládla. Jde jim o posílení práv občanů, ne posílení svých mocenských pozic. Nemají za sebou mecenáše s tunami zlata. Proto o nich veřejnost také mnoho neví.

Je otázkou, co se bude dít na Václavském náměstí v dubnu příštího roku. Možná vůbec nic. Každého z nás by ovšem mělo zajímat, co se děje právě a teď v celé společnosti. A zda z průniku apatie jedněch a vzteku a deprivace druhých nemůže vzniknout podhoubí, které důvěrně poznaly Itálie a Německo ve 20. a 30. letech 20. století.

Fotogalerie z 27. 4. z DemoFestu: ZDE