K rozhodování o prezidentovi

Nepotřebujeme prezidenta s ideologií jako základním východiskem pro jeho chování

4. 1. 2013 / Libor Prudký

Obecná kritéria pro prospěšnou hlavu státu v našich podmínkách přirozeně nejsou k dispozici. Je ale snad možné pokusit se o formulaci hledisek, která pominout nelze. Hlavně proto, že tato společnost něco skutečně pořebuje, něco jí naopak evidentně škodí. A to v návaznosti na dosavadní vývoj a situaci v této zemi a v širších souvislostech.

Analyzovat ony potřeby a překážky, souvislosti, vývoj a tendence je úkol pro celý život. Pokusit se zastavit takový celoživotní „běh“ v daném okamžiku a snažit se zachytit „turistické značky“ pro cestu k cíli v daném čase a ve vztahu k nabídce prezidentských kandidátů – to snad schůdné je. I když nepochybně diskutabilní. Nicméně nabízím následující pokus jako jeden ze zdrojů pro takovou diskusi.

Relativně nejjednodušší je snaha o charakteristiku osobnostních dispozic, které by nastávající prezident České republiky neměl mít. Lze se dobře orientovat podle zkušeností se dvěma minulými prezidenty, především s tím druhým. To, co skutečně tato společnost nepotřebuje je další prezident, který je živen jen a jen vlastními ambicemi – a ten, kdo mu brání v jejich naplňování je zákeřný nepřítel - a není schopen jiné komunikace s okolím než prostřednictvím sebestředného monologu. Prezident, který má moc jako smysl své existence a posilování moci jako stěžejní obsah zastávané funkce. A už vůbec nepotřebujeme prezidenta, který by byl chápán jako ten, „kdo nám to vysvětlí, kdo to za nás vyřeší“.

Potřebujeme opaky rysů, které byly vlastní především poslednímu prezidentovi. Kontinuita by vedla k dalšímu prohloubení nejistoty a hlavně nesnášenlivosti, které by snadno mohly přerůst v autokracii, nebo až násilím k „jistotám“ totality. Konečně by tu měl být prezident, který nebude vyžadovat, aby byl přijímán jako spasitel!

A také nepotřebujeme prezidenta s ideologií jako základním východiskem pro jeho chování. Zvláště, když je to ideologie skoro nejhorší, která je k mání, totiž česká verze neoliberalismu. Na druhé straně by bylo vysoce prospěšné, kdyby tu byl prezident, který má výrazné sociální cítění, nebere lidi jako předmět manipulace a počítá s chudými, kterým je třeba věnovat pozornost proto, že jinak nedojde k vyrovnávání rovnosti podmínek'a přístupů k příležitostem. A soudržnost společnosti bude nadále klesat. Když použijeme obvyklá klišé – potřebujeme prezidenta z levice.

I proto, že potřebujeme prezidenta, který bude hledat rovnováhu mezi respektem ke globálním vlivům – především nadnárodních manipulátorů a financí – a rozvojem vnitřním, řízeným potřebami této země nejen v intervalu roku či volebního období. Respekt k „ratingovým agenturám“ jako jediným oprávněným tvůrcům hodnocení a hodnot je zdrojem postupné ztráty schopností vlastního hodnocení a tudíž i svébytné existence. Nejen české, ale i evropské. Vedení státu v ročních mantinelech a úsporách je hazard s budoucností, protože následkem zuřivého osekávání větví je smrt kmene.

A konečně evergreen: potřebujeme prezidenta, který prokázal neúplatnost a čestnost. Který dosud stál mimo korupční soustavy a sítě. A ukázal, že s nimi není ochoten žít, spolupracovat, či je trpět.

K tomu všemu potřebujeme prezidenta, který prokázal odvahu. Který nemá za sebou tradiční českou uhýbavou cestu, kdy argumentem pro zbabělost je vlastní prospěch. Prezidenta, který dokázal, že se nebojí nejen v těžkých dobách, ale i v běžné každodennosti.

A při své odvaze dokáže naslouchat v dialogu a dává přednost obsažné debatě před fintami a formálním zábranami v domluvě. Protože je odvážný a čestný, tak si právě takovou debatu může dovolit a trvale se jí učí. Nemusí nikoho urážet, shazovat a využívat všemožné triky jen proto, aby vždycky zvítězil. Prezidenta, který usiluje o vítězství obsahového přístupu (spojujícího rozum, cit, lidskost a vrcholnou odpovědnost) ne o vítězství svého ega.

Je to těžké i proto, že k české tradici patří, že „pan prezident“ je alespoň trochu „tatíček“. Odolat tomu je jistě obtížné a je třeba v tom budoucímu prezidentovi pomoci. Z hlediska kritérií z tohoto faktu vyplývá, že prezidentem nejspíš nemůže být žena. To je velká škoda, protože většina z uvedených kritérií má svou genderovou diferenci, která v řadě případů vychází ve prospěch žen. Ale mám obavu, že v tomto směru ještě společnost v této zemi nedospěla. A „matičku“ neunese.

Mohli bychom nepochybně pokračovat ve výčtu obecných požadavků či omezení vůči budoucímu prezidentovi České republiky. Už tak je těch hledisek hromada. Místo pokračování se pokusím o aplikaci zmíněných kritérií na stávající kandidáty.

Pro zjednodušení začnu posledním. Tedy – že v Česku dosud neumíme zvolit prezidentem ženu. Proto, i když se mi to nelíbí, vyloučím ze srovnání kandidátky na prezidenta. Pro ostatní nabízím tabulku s pokusem o subjektivní posouzení, do jaké míry odpovídají uvedeným kritériím. Jde samozřejmě o má vlastní hodnocení. Opakuji – jako další podklad pro diskusi a rozhodování.

kritérium	Dlouhý	Dienstbier	Fišer	Okamura	Schwarzenberg	Sobotka	Zeman
Osobnost v kontinuitě s dnešním	-	++	-	+	-	-	---
Ideologie	--	+++	-	+	---	--	+
Globalizace	---	++	--	++	---	--	-
Čestnost	--	++	--	+	+	-	--
Odvaha	-	++	---	++	++	-	+
Obsažnost	-	+	---	--	+	-	+
Opojení	-	-	--	-	++	-	---
Celkem	-11	+ 11	-14	+ 4	-1	-9	-6

Plusové znaménko vyjadřuje přínos v daném kritériu, naopak mínusové posílení negativních tendencí. Každé mínus znamená odpočet, každé plus součet. Východiskem propočtu je nula. Kritéria jsou uvedena zjednodušeně.

Že je to, podle vás špatně? Může být. Genderové omezení je špatně nepochybně.

Tož, vyberte vlastní hlediska a porovnávejte. Prezident je vždy v této zemi především symbolická postava pro udávání základního směru vývoje. Odpovědné rozhodování při volbě je tudíž žádoucí.

Autor je sociolog, působí v Centru pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd University Karlovy

Vytisknout