Něco málo navíc k mladé až mladičké přítelkyni

4. 1. 2013 / Luděk Prokop

Obsah této polemiky, kdyby nic jiného, tak při porovnání s obsahem inkriminovaného článku pana Jírovce, skýtá možnosti pro objektivní posouzení a poměření lidských povah, lidských vlastností. Z obsahů obou článků poměrně nezakrytě vyplývají.

Pravda, řadu nás, co amatérským psaním si ulevujeme od přetlaku věcí, které nás žerou, mohou profesionální pisatelé nazývat grafomanskými pisateli banalit. Dle libosti. Jak snadné a jednoduché. Budiž pro nás omluvou, že na tom našem psaní se značnou měrou podílí manipulace sdělovacích prostředků. Tendenční přemílání a zdůrazňování žádaných pohledů, oddělovaných od těch nežádaných, zveřejňovaných sporadicky. Aby se neřeklo, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tedy co se jakési takési předepsané vyváženosti informací týče. Mnohé nasvědčuje tomu, že profesionální pisatele tohle valnou většinou nikterak neruší. Ba co víc, nic jim nebrání v tom, aby se v případě zveřejnění nežádoucích názorů, uchylovali k zjevným sprostotám. Názorně nám to předvedl Václav Burian jeho článkem, v podtextu honosně nazvaným polemikou.

Obecné nařčení ze sprostoty lze vyslovit stejně snadno, jako nařčení z grafomanie kohokoli, kdo aniž by se tím živil, píše víc, než je běžné. Pozastavím se tedy nad některými slovy a pasážemi polemiky Václava Buriana. Nechť mi Jiří Jírovec promine, že jsem se toho iniciativně ujal, v duchu přísloví, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Domnívám se, že jemu je sprostota přeci jen o dost vzdálenější než nám, kteří s ní přicházíme skrze koaliční sebranku a naše sdělovací prostředky, do styku podstatně více a častěji než on.

Závist je vlastnost nepěkná. Ti co touto vlastností netrpí, se o ní obvykle nijak nezmiňují. Ne tak Václav Burian v jeho polemice, kdy ji dává hned do samotného názvu polemiky. Vedle toho neopomene pokus o zesměšnění původního názvu zdrobnělinou, aby v zápětí o to více vyznělo jeho posměšné "stařičký vědec Jírovec". Nevím, nakolik označení jednasedmdesátiletého člověka jako stařičkého sedí. Notabene od padesátičtyřletého mladíka. Nicméně mě to jistou sprostotou přeci jen poněkud zavání. Zmiňuje-li Václav Burian podlosti, kterých se dle jeho mínění Jiří Jírovec dopustil, dlužno dodat, že on sám, již názvem a úvodem jeho polemiky, jich stihnul napáchat více než dost.

Dovolím si ještě několik postřehů. Co se týče restitucí jako takových, tak tohle téma bylo v době na sklonku 1989 a na začátku toku 1990 tabu. Tehdy byly restituční záměry utajované a popírané. Jen tu a tam, sporadicky prosákla šuškanda o tom, že jsou popírané restituce na příslušných místech již plánovány a připravovány. Dokonce i pro koho konkrétně v první řadě.

Vzpomínám, že v době kdy jsem komunistům, na rozdíl od dneška, a tehdejším sdělovacím prostředkům, stejně jako dnes těm současným, nevěřil ani slovo, že jsem se v nerozvážnosti rozhorlil nad informacemi "Rudého práva" o rodině Václava Havla a poslal do redakce dopis, co si o jejich pomlouvačné kampani myslím. No, žádnou odpověď jsem ani nečekal, ani nedostal. Vzpomínám, že v roce 1988 mne Václav Havel vezl, po návštěvě u něho, z Hrádečku do Trutnova. Zahraniční auto v porovnání k řečem žádná sláva, ale ani žádný šunt. Nicméně pokud se k pražskému bydlení připočte i ono bydlení na Hrádečku, málo platné, ale významný nadstandard na tehdejší dobu to rozhodně byl. Těžko na tom co změní obvykle skromné poměry chartistů, nebo chudoba chartistů řadových.

Závěrem již jen tolik. Článek Mé mladé přítelkyni určitě stojí za přečtení a dokonce i v polemice jindy štítivého Václava Buriana, lze shledat jistý, specifický způsob doporučení k jeho četbě.

Vytisknout