Tykadla

3. 1. 2013 / Přemysl Janýr

Čtenáři, kteří také měli příležitost hlouběji se seznámit s konkrétními případy -- ať již s vybranými anebo náhodně napadlými -- se mnou možná sdílejí pocit zděšení nad stavem a úrovní českého právního myšlení i pocit bezmoci a vydanosti mu na pospas. Jak velká část z toho obludného počtu musí sedět v přecpaných kriminálech nevinně? Ještě pravděpodobněji to tak však považují za normální a standardní. Jen málokdo se odhodlá vydat na mnohaletou cestu vyčerpání všech opravných prostředků a předložení věci mezinárodním soudům. A protože ani čeští advokáti z celkové úrovně nikterak netrčí, jen malá část odhodlaných dosáhne úspěchu.

Systémová dysfukčnost naší demokratické justice není neznámá ani v kruzích, které rozhodně nelze z nějakých levicových postojů podezírat. Ona nechvalně známá justice socialistická, odmyslíme-li si politické procesy, byla v 70 letech a 80 letech ... spravedlivější než justice dnešní, konstatuje právník Milan Hulík. Malá efektivita orgánů trestního řízení a nízká objasněnost trestných činů nás přivádí k neradostnému srovnání dokonce s padesátými léty. Tehdy bylo u nás popraveno cca 200 politických vězňů. Zavražděných a zmizelých podnikatelů je však za posledních 20 let více. Tehdy šlo jen o nesvobodu -- dnes jde o život!

A podává i třídně uvědomělou diagnózu: soudci, kteří odsuzovali nevinné obžalované v politických procesech ... spolu se soudci -- bývalými členy KSČ, soudci vojenských soudů, vojenskými prokurátory a vyšetřovateli ... zaujali vlivné pozice u vyšších soudních orgánů. Tím ovšem vedle zasvěceného kritického rozboru zároveň i vysvětluje, proč ani takováto sebeotevřenější kritika justice nepovede k výsledkům. Kádrové prověrky a čistky soudců, reprezentujících onu spravedlivější justici mohou snad být populisticky efektní, ale ve výsledku nutně kontraproduktivní. Problém nespočívá ani tak v neschopnosti nepřehlédnutelné fiasko polistopadové justice rozpoznat, jako v neochotě odpoutat se od účelově ideologických vzorců, které ho přivodily.

Jaké právo se mají lidé učit, pokud látka prvního semestru v semestru druhém již neplatí, ptá se anonymní čtenář, jemuž jsem přiřkl atribut soudce. První část jeho otázky vystihuje podstatu problému. Druhá vystihuje bytostnou beznaděj práva pozitivního, jiného v prvním a jiného ve druhém semestru. Ještě jednou jsem letmo prolétl těch několik příspěvků, ale žádný odkaz na přirozené právo, přirozené právní cítění, na dialektiku práva, spravedlnosti, zákonů a legitimity, na obecné etické principy, neřku-li na to, že psané právo je až teprve následnou artikulací předcházejícího práva sdíleně pociťovaného, jsem mimo úvodní Čulíkův povzdech nikde nenalezl.

Zůstaňme u první části otázky: Jaké právo se mají lidé (myšleni nejspíše budoucí právníci) učit? Analogicky k jiným studijním oborům, kde se naučené rychle stává obsoletním by se dala očekávat odpověď směřující primárně k základním principům oboru, k všeobecné a široké orientaci v něm a k osvojení technik efektivního vyhledávání, ověřování a zpracování aktuálních informací. Právo přitom patří k oborům, které na rozdíl od fyziky, biologie či medicíny vykazují stabilitu nejvyšší. Základy římského práva, zvykového práva, občanských a lidských práv platí bez velkých změn po staletí a tisíciletí. Správně položená otázka by tedy měla znít: proč neplatí u nás?

Čtenář-soudce vidí příčinu ve vysoké fluktuaci nekonzistentních a nekvalitních zákonů. Obávám se, že leží podstatně hlouběji, že by bezradnost nad tím, jaké právo se mají lidé vlastně učit byla důvodná i kdyby se zákonodárci snažili seč by mohli. Jak známo, ryba smrdí od hlavy.

Jeho otázku bychom měli v první řadě položit autoritě nejvyšší a konečné, Ústavnímu soudu. Jeho nález č. 55/1995 ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky o konfiskaci nepřátelského majetku je exemplárním příkladem právního eskamotérství. Na místo právní analýzy, která je jeho zadáním a smyslem tu Ústavní soud nepříslušně papouškuje politickou propagandu, o níž museli jeho konzultanti-historici již v roce 1995 vědět, že je ve svých základních předpokladech lživá. Co je ovšem z úst občana diskutovatelným a vyvratitelným názorem, je fatální z úst Ústavního soudu: propaganda je jím povýšena na právní normu, proti které neexistuje opravný prostředek, na normu stojící nad zákony, neboť ty lze změnit, judikaturu Ústavního soudu ne.

Ústavní nález o tom, že zločinné právní akty tvoří platnou součást našeho právního řádu má logické důsledky. Od řádu, jehož platnými součástmi jsou trestnost rasismu spolu s rasistickými zákony, ochrana lidských práv spolu s jejich pošlapáním, nedotknutelnost soukromého majetku spolu s jeho loupeží, drakonické tresty za majetkové delikty spolu s beztrestností masových vražd, demokratický řád spolu s oprávněním samozvaných prezidentů ho zrušit prostě nelze očekávat, že by kdy mohl fungovat. Jakékoli pochybnosti o fungování práva a spravedlnosti jsou, stejně jako v předcházejících režimech, již předem vyvráceny: právo a spravedlnost jsou to, co se právě hodí nám. Nejvyšší právní autorita státu odpovídá čtenáři-soudci jednoznačně: lidé se mají učit právo oportunní.

Ale abychom nesvalovali odpovědnost jen na zbabělost ústavních soudců je třeba říct, že když jim zbabělí politici Černého Petra historie přihráli, realisticky jim ani jiná možnost nezbývala. Ani v zemích se zcela jinou tradicí hrdinství bychom asi neočekávali, že nejvyšší sudí prohlásí právní základy režimu, jehož kontinuity se ten současný dovolává, a s ním i svou vlastní roli v něm, za od základu nelegitimní.

A rozhodně již pak ne -- stejně jako v roce 1945 -- v situaci řízené hysterie, kdy jde -- stejně jako vládě Košické -- jedině o kořist a o moc v nově se rodícím režimu, o kořist a moc ležící na dosah ruky, pokud se jen národ nechá přesvědčit, že za všechno zlo může výhradně zločinný režim předchozí a že rozkradení všeho, co tu po něm zbylo je jen spravedlivou odplatou a jedinou správnou cestou k zářným zítřkům. A rozhodně již pak ne v národě, který se o tom vždy a znovu nechá přeochotně přesvědčit, v národě, který před vidinou nové tučné kořisti k porcování s železnou pravidelností odhodí veškerou svou dosavadní zkušenost. Stejně to probíhalo po všech vítězstvích let 1918, 1945, 1948 i 1990 a s různými variacemi byl v podstatě vždy stejný i výsledek. Není pochyb, kdybychom se jednou rozhodli učit se z vlastní hlouposti, měli bychom dobrou šanci stát se jedním z nejvzdělanějších evropských národů.

Do té doby se musíme učit, že naše právo je právem 101 hlasů na povel ochotných k rozdělení a vytunelování země, k přerozdělování majetků chudých bohatým, k výstavbě atomových elektráren a cizích radarů, k důchodové reformě a církevním restitucím, k uznání kosovského a neuznání palestinského státu i k rozvracení EU, které za jeho nerušený výkon a za nerušené užívání kořisti vděčíme. Že je právem občanů nadávat v hospodě a právem jejich zvolených zástupců být vůči jejich názoru imunní. A že je právem trestajícím projevy odporu kriminálem -- od roku 1938 dodnes.

Všichni bychom měli být Romanovi vděční za jeho hlubokou mírovou sondu do nelidskosti našeho systému, do nelidskosti nefungující demokracie v přímém přenosu, píše mladý radikál a já se s ním zcela ztotožňuji. Nicméně až opět vyvstane potřeba základy našeho státního útvaru nově od základu promyslet, k čemuž se kvapem schyluje, nezačínejme tentokrát vyznamenáváním hrdinů čtvrtého odboje proti čtvrtému zločinnému režimu ani přerozdělováním majetků jeho proponentů. Začněme diskusí o tom kdo vlastně jsme a jak si chceme s ohledem na naše přebohaté zkušenosti zemi zařídit tak, aby se v ní dalo žít. Všem a trvale. Jaké právo se mají lidé učit už z toho vyplyne samo.

Vytisknout