Proč volba prezidenta a proč volba Jiřího Dienstbiera

3. 1. 2013 / Luděk Prokop

Ač jsem neměl v úmyslu tento úvod k článku natahovat, dovolím si dvou vybraných pasáží posledního novoročního projevu se dotknout.

Tak nevím. Je snad již hotovou věcí, že přímé volby prezidenta v příštím roce nebudou? A nevím, lze protesty a tlaky směřující k deformaci výsledků řádných voleb, (protestní výlevy s pokřikem "chcípni ...!"), lze tohle ještě považovat za jakési různé nevraživosti pramenící z předvolebních kampaní? Domnívám se, že tohle by měla být až příliš silná káva i na Václava Klause v roli občana, neřku-li v roli prezidenta.

Pan prezident praví:

A o kousek dál:

No, to jsou nám ale noviny. Permanentní krize vlády provázené neúnosnými šarádami a nechutnými obraty se nám smrskly do krize předvánoční a stačí doufat, že vláda se poučila. A taky vláda prý potřebuje důvěru občanů. Důvěru občanů, jejíž zbytky už dávno promrhala a ztratila a kterou už nemá šanci, po tom co všechno již předvedla, byť v minimální míře získat.

Slova o žití na dluh, (kdy mnozí nemáme vypůjčenou ani korunu a jiní se zadlužili dík podvodným nabídkám, nebo ze zoufalství či z nezbytnosti), slova o rozpočtových škrtech, ke kterým se prý budeme muset vracet, nemá žádný smysl komentovat. Notabene při tom, jak často byla a jsou papouškována a při tom všem, co se děje ve vládních kruzích, je při zachování slušnosti ani komentovat nelze.

Je-li však novoroční projev provázen amnestií týkající se mimo jiné korupčních praktik, pak mnohá z těch slov z takového projevu se stávají výsměchem občanům. Výsměchem umocněným výroky o hlasech:

Výsměchem umocněným výroky o hlasech

Nikoli pouze v těchto souvislostech ale v souhrnu celkem lze považovat celý ten projev pana prezidenta za bohapustý výsměch uštědřený většině občanů.

K tomu si již dovoluji dodat jenom to, že doopravdy, ale opravdu bych nechtěl stejně výsměšný, byť v jiném duchu vedený, bonmoty opepřený, nicméně opět výsměšný novoroční projev slyšet znovu. Například od spřízněné duše přítele Václava Klause, jehož pan Klaus doporučil za prezidenta. Aby vzápětí, buď po výtkách ze strany ODS majícího vlastního kandidáta, nebo spíš po tušení vysoce pravděpodobného úbytku hlasů pro přítele, začal být Václav Klaus, co se týče doporučování kohokoli, vysoce tajuplným.

Pravomoce prezidenta, navíc prezidenta vzešlého z přímé volby, bychom neměli považovat za zcela bezzubé. Konec konců, nynější prezident již dokázal svěřit sestavení vlády nikoli straně vítězné ve volbách. Konec konců, někteří jiní, nejméně dva tak trochu opoždění kandidáti, pod zastydlou vidinou získání hlasů, prohlašují cosi v tom smyslu, jak hodlají ignorovat výsledky voleb.

Jak z pozice neochvějné moci přímou volbou zvoleného prezidenta, hodlají demokraticky přísně nařizovat, s kým konkrétně smějí být, či nesmějí být, vedeny povolební koaliční vyjednávání. No, možná jim to nějaký ten hlas, v každém případě notně dezorientovaného, nicméně plnoletého studenta, přeci jen přinese.

Vedle kandidáta na prezidenta, Miloše Zemana ze ZEMANOVY strany SPOZ, vedle Miloše chovajícího obdiv k prezidentovi Klausovi a zárověn i těšícího se z obdivu samotného Václava Klause, stojí komunista Fischer. Fischer, trapně se snažící přebít své opožděné vnímání reality, kdy setrvával v KSČ ještě v době, kdy už řadě jiných soukmenovců svitlo, která bije. Fischer snaživě přebíjející svojí někdejší opožděnost, zásadovými antikomunistickými postoji. Postoji korunovanými výrokem ohledně odmítnutí případného volebního výsledku. Dalo by se říci, že statečně sděluje příslušné, specifické skupině voličů, že jako prezident prostě a jednoduše volební úspěch komunistů prezidentským ignorováním zruší a hotovo.

A vedle těchto dvou, průzkumy volebních preferencí velice preferovaných kandidátů, stojí i další kandidáti. Nechť mě Táňa Fischerová promine, ale dál již to bude pouze o Jiřím Dienstbierovi. Jednak proto, že mé úvahy jsou vedeny odhadem možných šancí na zvolení. Ale především i pro mé subjektivní přesvědčení, že případné zvolení Jiřího Dienstbiera, by mohlo znamenat podstatně vyšší šance na ovlivnění politického dění v tomto dnešním politickém marasmu. Například v případě, kdy nejsilnější opoziční strana, by mohla konat pod zvláštním vlivem takových osobností, jakou je největší absentér sněmovny Michal Hašek.

Jiří Dientsbier vystudoval na fakultě UK obor právo a právní věda. Dlužno dodat, že přijímací zkoušky složil v roce 1990 a studium zakončil v roce 1997. V předchozím režimu měl výběr studijního oboru omezen, vzhledem k politickým aktivitám jeho rodičů. Aktivity samotného Jiřího Dienstbiera mladšího v předchozím režimu, kdy studoval strojírenský obor, byly jednoznačně v přímém protikladu k dřívějším aktivitám svazáka Nečase a jemu podobných.

Pro srovnání s prozřením kandidáta Fischera a jeho opožděným přerodem v zarputilého antikomunistu, můžeme považovat působení Jiřího Dienstbiera již v totalitní době, za více než výmluvné. Stejně tak ale za více než výmluvné můžeme považovat i jeho postoje v režimu současném, kdy jde do otevřeného střetu v ČSSD a kdy se razantně postavil v hlavním městě Praha proti koalici ČSSD s ODS, proti koalici preferující klientelistické zájmy.

Nejen minulost v předchozím režimu ale také postoje a působení Jiřího Dienstbiera v režimu současném, včetně jeho vnitrostranických peripetií, jsou významným doporučením pro jeho volbu za prezidenta.

Zajisté je velice napováženou počínání politických stran ČSSD a KSČM. Nyní neberu v potaz ty hrůzy, co předvádějí politické strany koaliční vlády. To se zcela vymyká běžným měřítkům. To se vymyká i víceméně zanedbatelným excesům, kdy prezident, zakladatel ODS, na místo jednoznačného vyjádření podpory čelnému představiteli ODS, (byť absolventovi VUMLu), vyjádří podporu kolegovi z prognostického ústavu, Miloši Zemanovi.

Nicméně prapodivně obojaká podpora ČSSD i KSČM vyjádřená oběma kandidátům, je značně na pováženou.

Málo platné ale pro mne je to známka toho, že jak v ČSSD, tak v KSČM jsou i tací z vlivných kruhů, kterým jde zásadovost Jiřího Dienstbiera proti srsti. V žádném případě tím nemíním srovnávat poměry v uvedených levicových stranách s poměry ve stranách vládní koalice. Porovnávali bychom neporovnatelné.

Strany koalice se jejich tragikomickým konáním i schvalováním zákonů těsnou většinou, notabene většinou neštítící se využít i podpory odsouzeného korupčníka, schvalováním někdy až zločinných zákonů jdoucích proti zájmům naší republiky a jejích občanů, vymkly jakýmkoli porovnatelným měřítkům.

Samotná podpora Jiřího Dienstbiera, sociálně demokratickou stranou, jejímž je kandidátem, se jeví jako poněkud sporadická. Důvody toho by mohly vyplynout, mimo jiné, i z výše uvedeného textu.

A proto tím více bychom se mohli snažit jako jednotlivci, mající kamarády, přátelé, děti ve věku kdy mohou již jít k volbám. Když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří. Pojďme a dokažme si, že chceme za prezidenta člověka charakterního a zásadového, člověka slušného a vzdělaného, člověka se sociálním cítěním.

Vytisknout