EXKLUZIVNĚ: Komu slouží novela exekučního řízení ?

4. 1. 2013

Odpověď na mou otázku v nadpisu není jednoduchá a ani jednoznačná. Zatímco na Britských listech se teprve vzrušeně hledá příčina rapidně stoupající dluhové spirály nezanedbatelné části populace, legislativním procesem prošly velmi důležité změny na poli činnosti exekutorů. A jak už to v české kotlině bývá, původní dobrý nápad se v průběhu divokého legislativního procesu nejen za pomoci již mnoho let kritizovaných a přesto stále hojně užívaných přílepků změnil k nepoznání v cosi, co vyvolává rozpaky i otázky, na které zatím nikdo odpovědi nezná.

Neefektivita institutu exekutorů již v současnosti zcela zvrátila tehdejší "výhodu" přenesení výdajů za vymáhání pohledávek ze státu (soudů) na dlužníky a to svou bezprecedentní nákladností, neefektivností souběhů vymáhání a multiplikováním jejich nákladů. A zatímco laická (dlužnická a věřitelská) i nezanedbatelná část odborné právnické veřejnosti vře a volá více či méně racionálními požadavky na radikální změnu systému vymáhání, z Ministerstva spravedlnosti a Parlamentu ČR vzešel i v tak rozporuplné době legislativní počin, který má odvahu jít takříkajíc zcela proti názorovému proudu.

Na podstatných bodech novely exekučního řízení se pokusím demonstrovat, proč mám za to, že naše legislativa už dávno neplní funkci tvůrce právního řádu a garanta jeho kvality, ale poskoka zájmů úzkých ekonomických elit a navíc pohříchu poskoka zcela nekompetentního co do legislativně technické kvality výstupů. Vinu na tom nenese jen volič, který mezi legislativce posílá namísto odborníků regionální kmotry, populisty a sportovce, vinu na tom nese i systém -- způsob financování politických stran, který prakticky znemožňuje legální vstup nového politického subjektu (vzpomeňme, kolik peněz to stálo Víta Bártu, než protlačil do politiky několik nových tváří a jak málo skutečných odborníků se jeho experimentu zúčastnilo).

Slabá občanská angažovanost voličstva, nad kterým lze vyzrát pár líbivými hesly, aniž by se po kandidátech vyžadovalo skládání účtů za předchozí politickou kariéru (přitom co může být dnes jednodušší, než vést si blog a věrohodně a detailně informovat své voliče tam?). A třeba také legislativní proces, který umožňuje jedinému poslanci - střelci nepozorovaně zničit celý zákon tím, že do něj za nepozornosti sněmovny chaoticky vlepí paragraf. S ním ale skuteční a právně gramotní legislativci (tedy právníci, pracující pro jednotlivé předkladatele zákonů) při přípravě zákona nepočítali a nemohou tak upravit související části tak, aby navzdory prvotní účasti desítek odborníků nevznikl ve finále ostudný paskvil. Jednotlivým politickým subjektům tento systém nesmírně vyhovuje, protože se jím spektakulárně obchází celý demokratický politický systém.

Koneckonců on se ten paragraf ani nemusí týkat zákona, který se projednává. Ve věci chaotických poslaneckých přílepků, které byly mimochodem zakázané už někdy za římské republiky, nebylo v ČR dosud učiněno vůbec nic. Snad krom nesmělých pokusů Ústavního soudu, které ale bohužel zůstaly pouze nezávaznými deklaracemi. Jejich prostřednictvím už poslancům hladce prošla ústavním přezkumem nejedna zásadní změna. Současný právní marasmus je totiž neomylně zakódovaný již v samotném jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Vždyť dodnes nejsou poslanci nijak penalizováni ani za to, když nechodí na schůze Poslanecké sněmovny!

A tak jako už mnohokrát, návrh zákona posloužil coby legislativní jezdec, pod kterým někdo navíc v průběhu závodu vyměnil koně a změnil trasu tak, že místo do cílové rovinky doběhl rovnou do jateční kóje.

Tak nám mezitím zreformovali exekutory, paní Müllerová...

1) Nově věřitelé nemohou postupovat proti svým dlužníkům jinak, než prostřednictvím soudních exekutorů

Asi nejpodstatnější změnou, která zaměstná vymáhací personál soudů přibližně po celý rok 2013, je přechod příslušnosti k provádění některých druhů výkonů rozhodnutí na exekutory a to s účinností i na již probíhající řízení (tzv. retroaktivita nepravá, zpravidla přípustná). Tím je učiněno zadost deklarované snaze odstranit dvoukolejnost výkonu rozhodnutí/exekuce. Ve zkratce řečeno se přechod týká těch typů výkonů, kde jde o peníze a kde tedy exekutor z podstaty věci již nemusí činit za pouhým účelem vymožení nákladů exekuce další samostatné úkony. Soudům tak nově přísluší např. výkony rozhodnutí ohledně nezletilých dětí, vyklizování nemovitostí nebo věci s cizím prvkem, zatímco ostatní zahájené věci budou soudním exekutorům slavnostně předávány a věřitelé a posléze i dlužníci (ovšem až tehdy, kdy už v důsledku toho zpravidla ke zmaření účelu exekuce nedojde) budou o změně informováni. Zákonodárce byl dokonce tak iniciativní, že věci přidělí soud exekutorům dle přednastavených pravidel a věřitelé až posléze budou moci žádat (i bez uvedení důvodu) o postoupení věci jinému exekutorovi. Dle mého názoru tím však zákonodárce potřel jak právo věřitele zvolit si svobodně kteréhokoliv exekutora i nově zaváděné spojování exekucí. Bude tedy na soudech, zda si novelu vyloží tak, že v rámci takové žádosti mají posuzovat i možnosti spojení exekucí a zda svým pracovníkům zajistí bezplatný přístup do centrální evidence exekucí (v současnosti např. nemají do centrální evidence obyvatel přístup ani samotní soudci atd.).

Nově proto věřitelé nemohou postupovat proti svým dlužníkům jinak, než prostřednictvím soudních exekutorů. Jestliže s postoupením věci ze soudu na soudního exekutora podle přechodných ustanovení novely nebudou souhlasit, mohou exekuci nechat zastavit. Velká většina státních orgánů doposud proti občanům postupovala tak, že šla cestou soudního výkonu rozhodnutí, protože zcela přirozeně neměla zájem na tom, aby se občan dostal (byť v důsledku svého vlastního zavinění) do dluhové pasti, přinejmenším proto, že to nebyla poslední pohledávka, která mu vůči státu vznikla nebo vznikne. Nyní budou muset tyto státní orgány postupovat buď cestou správního výkonu rozhodnutí nebo pohledávku odepsat, pokud nechtějí na dlužníka poštvat soukromého exekutora. Podle mého názoru se o žádné odstranění dvoukolejnosti nejedná, ve skutečnosti jde myslím jen o pokračování trendu vykrádání státní moci a jejímu převodu na polopodnikatelské subjekty, přestože v ČR neexistují dostatečné právní ani morální záruky jejího systematického nezneužívání, jak jsme toho byli ostatně bezmocnými svědky již nyní.

2) Manžel má v exekučním řízení nově postavení jako třetí osoba

Ačkoliv se seznam změn daných aktuální novelou exekučního řádu v českých médiích leckde objevil, nikde jsem nenalezl zmínku o změně neméně důležité, avšak nejvíce kontroverzní. Doposud bylo postižení mzdy manžela povinného protizákonné, což stvrzovala velmi početná a konzistentní judikatura. Exekutoři však tímto způsobem postupovali nezřídka a to navzdory explicitní judikatuře, která takový postup zapovídala. Na obranu exekutorů je třeba říct, že určitou logiku postižení hodnot, které vyplacením mzdy spadnou do společného jmění manželů, nepostrádalo a mnohdy to byl jediný zdroj příjmů, který dlužník měl (nebo nestihl "odklonit"). Nyní je však již tento postup plně v souladu se zákonem (§ 262a odst. 3 obč. soudního řádu), pokud jde o závazek, spadající do společného jmění manželů. Manžel povinného se v takovém případě stává účastníkem exekučního řízení v plné míře, neboť i o něm může nově exekutor vyžadovat informace v rámci pátrání po majetku. Na jednu stranu se tím manželský závazek stává o to riskantnější, na druhou stranu je třeba říct, že tato úprava je v rámci českého práva poměrně logická (obdobně závažné důsledky pro společné jmění manželů již dříve mělo insolvenční řízení) a čeští dlužníci udělali opravdu mnoho pro to, aby tlak na takovou úpravu zákona ze strany složek, zainteresovaných na vymáhání závazků, zesílil. Manžel, který bude nesouhlasit s tím, že je postihována hodnota, která by do společného jmění manželů příslušela, bude nyní ve stejném postavení, jako by byl postižen majetek třetí osoby a bude nucen podat vylučovací žalobu (1).

3) Předžalobní výzva jako další doporučená obálka na tutéž adresu

Předžalobní výzva se podle nové procesní úpravy stává důležitým faktorem pro posouzení práva na přiznání náhrady nákladů řízení v řízení úspěšného žalobce, je-li žalováno plnění (nikoliv tedy u žalob zápůrčích nebo určovacích). Je důležité si uvědomit, že jde o ustanovení procesní a tedy nezasahující bezprostředně do hmotných práv - zejména tedy nezpůsobující, že by splatný závazek přestával být splatný, dokud není tato výzva doručena. Výzva má vliv pouze na otázku náhrady nákladů nalézacího řízení. Povinnost (z obvyklé legislativní opatrnosti) není zcela bezvýhradná, při důvodech hodných zvláštního zřetele nemusí totiž přeci jen být tato výzva podmínkou přiznání náhrady nákladů řízení. Zákonodárce tak zjevně vyslyšel volání praxe ohledně té části případů, kdy se dlužník o dluhu fakticky nedozvěděl do chvíle, než byla nařízena exekuce. Velká část takových případů ovšem beztak padala na vrub dlužníka, neboť ten zpravidla zanedbal zákonnou povinnost ohledně aktualizování doručovací adresy. Nicméně jelikož se prakticky jedná jen o jednu další doporučenou obálku, která se zašle na tutéž adresu, kterou věřitel od dlužníka dostal, jde o požadavek ještě přijatelný. Většina věřitelů, včetně těch, kteří vymáhají drobné pohledávky, tak beztak činí již dnes. A ti co tak nečinili, pouze přidají do všeobecných obchodních podmínek jinak obvyklou klauzuli, že za dluhovou upomínku hradí dlužník poplatek 30 -- 200 Kč a dluhová zátěž bude navyšována o další položku a to zcela po právu a ještě před samotným podáním žaloby.

4) Právo povinného navrhnout spojení věcí

Spojování věcí lze právem považovat za potenciální řešení té největší bolesti problematiky soudních (soukromých) exekutorů, kteří se mohou na jediného dlužníka slétnout doslova ze všech koutů republiky, činit zas a znovu ty samé úkony a každý může následně oprávněně požadovat náklady exekuce zvlášť. Nově bude exekutor muset (ze zákona obligatorně, tj. ex offo) spojovat věci téhož oprávněného proti témuž povinnému, ledaže bude dán důvod, pro který by toto spojení nebylo hospodárným (sice poměrně obvyklá procesní klauzule, leč ze strany soukromých exekutorů také poměrně snadno zneužitelná). V případě, že bude proti témuž dlužníkovi vést u jednoho exekutora exekuci několik různých oprávněných nebo budou exekuce vedeny u různých exekutorů (zřejmě bez ohledu na shodu či různost oprávněných) a současně půjde o bagatelní částky jistiny (do 10.000,- Kč), celkem alespoň 3 věci ke spojení a nepůjde o pohledávky mladšího data (ačkoliv přiznávám, že jazykový význam této podmínky mi není příliš srozumitelný), dává zákon výslovné právo navrhnout spojení věcí povinnému.

Na jednu stranu se konečně něco pohnulo směrem k jednotnému exekučnímu postupu proti témuž povinnému. Na straně druhé - pokud za pomyslný ideál považujeme spojení jak soudního, správního i exekučního vymáhání do jednoho řízení, vedeného jedním mocenským subjektem za jeden poplatek - přijaté řešení má k tomuto ideálu nakročeno pouze asi tak z jedné pětiny (považujte to prosím za pouze ilustrativní zlomek). Problematika spojování není triviální, neboť spojit do jednoho řízení více oprávněných je sám o sobě procesní oříšek, se kterým se novela nijak nevypořádává a který bude předpokládám velkým kamenem úrazu. K plné spokojenosti tedy zbývá ještě obrovský kus legislativní cesty. Krom toho považuji za velmi důležité zdůraznit dva aspekty: a) krom prvního případu je to zase dlužník, kdo bude mít povinnost spojení věcí navrhnout a na tom se opět ukáže, kolik dlužníků je ve skutečnosti naprosto lhostejných k procesní stránce věci a začne se ozývat až když se právo fyzicky protne s jejich do té doby nedotknutelným majetkem; b) za bagatelní věci (kde je omezen přístup k odvolání) je i nadále považována hranice jistiny 10.000,- Kč (tj. bez příslušenství!), což je částka více než alibistická (2).

5) Odměna exekutorům, kterým bude věc odňata

Se spojováním exekucí se nerozlučně pojí otázka odměny exekutorů, kterým bude věc odňata. Novela výslovně říká, že takovému exekutorovi náleží náhrada účelně vynaložených hotových výdajů, aniž výslovně hovoří o zániku práva na vlastní odměnu. Zatímco absenci práva na odměnu lze i přes mlčení zákona s určitou mírou jistoty právní argumentací odvodit, otázka nákladů se pojí s poměrně velkým čertovým kopytem. Zatímco původní vládní návrh počítal s úpravou vyhlášky o odměnách exekutorů v tom smyslu, že v daném případě bude paušální částka odměny exekutora činit oproti běžným 3.500,- Kč pouze 1.000,- Kč, v průběhu legislativního procesu se jaksi v pozměněném znění tato pasáž vytratila a tedy nadále platí paušální částka 3.500,- Kč -- tu může soudní exekutor překročit (prokáže-li výdaje vyšší), ale nemusí si lámat hlavu s tím, pokud jsou jeho skutečné výdaje nižší -- má nárok na celý paušál. Toto legislativní "opomenutí" devalvuje hodnotu spojování exekucí o téměř polovinu jeho plánovaného ekonomického přínosu. Nepochybně se tento omyl bude dodatečně napravovat, ale mezitím bude pravomocně vyúčtováno mnoho a mnoho takových paušálů.

6) Neodbřemenění justice

Jedním ze stěžejních záměrů předkladatelů bylo odbřemenění justice (kolikáté už v řadě?...) tím, že soudy již nadále nebudou muset rozhodovat o statisících návrhů na nařízení exekuce a tuto pravomoc v rámci plného "dospění k samostatnosti" úřadu získá exekutor. Při nařizování exekucí okresními soudy se v podstatě jen v šibeniční patnáctidenní lhůtě kontrolovalo, zda je exekuční titul exekučním titulem (materiální a formální vykonatelnost) a zda jsou správně označeni účastníci a exekutor navrhovaný oprávněným k pověření. Pokud se v malém procentu proti nařízení povinní odvolávali, zpravidla tak činili v rozporu s výslovným poučením podle § 44 odst. 7 exek. řádu v platném znění, tzn. uváděli skutečnosti, které pro formální akt nařízení exekuce nebyly ze zákona rozhodnou překážkou (většina z nich mohla být důvodem až pro zastavení exekuce). Tolik stručně fakta.

Otázkou ke spekulaci je, nakolik tato soudní pojistka držela na uzdě exekutorské tendence vymáhat plnění za každou cenu a tedy na základě jakéhokoliv exekučního titulu nebo něčeho, co exekuční titul připomíná. Praxe sice ukázala, že se nekonala žádná zvěrstva ohledně toho, co je vydáváno za exekuční titul pro zahájení exekuce (s výjimkou některých bizarních rozhodčích nálezů rozhodců ad hoc), ale to přeci bez dalšího neznamená potvrzení toho, že tato pojistka byla zbytečná! Kritériem funkčnosti bezpečnostního prvku přeci není primárně to, kolik se vyskytlo selhání, ale to, zda selhání hrozilo a zda prvek má potenciál ho eliminovat. A pokud se selhání nevyskytovalo, může to být stejně tak důkazem jeho nadbytečnosti jako současně i důkazem jeho nezastupitelnosti. Nicméně dilema toho, zda vypuštění této pojistky uspoří státu dost peněz na to, aby se vyplatilo zlikvidovat jednu z mála pojistek relativní volnosti exekutorského počínání, vyřešil poslanec JUDr. Pavel Staněk, který tento "opěrný a ospravedlňující pilíř reformy exekutorství" zazdil v průběhu legislativního procesu kočkopsem v podobě § 43a. V něm je prakticky převzata současná úprava nařizování exekucí a pověřování předkládajícího exekutora dle návrhu povinného soudem (tedy vůbec žádná agenda soudům nakonec neubude!), jen místo usnesení, proti kterému byl přípustný opravný prostředek, má nyní formu "pověření", které dle zákona není rozhodnutím. A tedy proti němu již onen odvolacími soudy tak nenáviděný opravný prostředek přípustný není.

Možná se ze stejného důvodu, jako u skutečného významu dosavadní pojistky nařizování exekucí soudem, nikdy nedozvíme, zda tento pozměňovací návrh zabránil skutečné katastrofě vedení exekucí bez legálního exekučního titulu (na nezanedbatelný potenciál se něčeho takového dopouštět výmluvně ukazuje početná kárná praxe exekutorů a jejich zaměstnanců) nebo zda neprávem zhatil bohulibý záměr předkladatele reformy na obřemenění justice a emancipaci exekuční činnosti. Následkem uvedených okolností je však v každém případě legislativní paskvil, který vlastně nikdo ze zúčastněných v této podobě nechtěl a který jen prodloužil agónii problematiky exekučního řízení v ČR. Pouze odvolacím soudům ubude trochu agendy k vyřizování, abych byl spravedlivý ohledně hodnocení přínosů. Už jen pouhou perličkou pak je, že zatímco za exekutory budou okresní soudy pracně odstraňovat formální vady jejich podání a na náklady státu je budou vyzývat k opravám atd., oproti původnímu usnesení o nařízení exekuce nyní již "pověření" exekutora nebude obsahovat povahu vymáhané povinnosti (tzn. hlavně výši pohledávky). Tu sdělí exekutor až povinnému v rámci "vyrozumění" dle § 44. Asi jen praxe ukáže, nakolik tato další vypuštěná pojistka bránila zneužití možnosti exekutora volněji disponovat s návrhem povinného ohledně exekučně vymáhané povinnosti. Zda je to záměr či pouhá nedůslednost autora pozměňujícího návrhu neumím docenit a záleží na fantazii exekutorů, jak s tímto "rozvolněním" úpravy v budoucnu naloží. Své obavy před vámi nicméně tajit nebudu -- myslím, že se brzy budeme divit, co všechno se dá vymyslet, třeba v souvislosti s bizarními rozhodčími nálezy.

7) Zrušení možnosti sepsat exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti

Čímž se dostávám k poměrně světlému bodu reformy -- zrušení možnosti sepsat exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti (§ 78 písmeno a/ exek. řádu v platném znění). Stejně jako v případě notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, jedná se o možnost účastníků obrátit se na exekutora či notáře, u kterých se předpokládá nezávislost a profesionalita a sepsat formou zápisu závazek, který lze při nesplnění dlužníkem vymáhat bez dalšího, tedy s vypuštěním jinak nezbytné fáze nalézacího řízení. Takový zápis je tedy ve spojení s prodlením dlužníka exekučním titulem a na jeho podkladě lze vést exekuci (nebo výkon rozhodnutí). Praxe ukázala, že takto lze vytvořit velmi výkonnou koalici věřitele a exekutora, kde pak finančně zainteresovaný exekutor sleduje při vyhotovování zápisů se svolením k vykonatelnosti s dlužníkem cíle, které mu brání dlužníka věrohodně nezávisle procesně poučit o následcích toho, co vlastně dlužník podepisuje a jaké to pro něj může (a bude) mít následky. Zákonodárce správně pochopil, že u soudních exekutorů nelze schizofrenně očekávat nezávislost při výrobě exekučních titulů, jejich následném vymáhání a získávání patřičné odměny. V případě notářů se stejnou a zachovanou pravomocí takové dilema mezi úřední povinností a soukromými zájmy bezprostředně vznikat nemůže. Otázkou je, jak může na jedné straně zákonodárce uvažovat tak racionálně, pokud předpokládá v kompetencích exekutorů potenciální střet zájmů při asistování zápisů se svolením k vykonatelnosti a dle předpokladu setrvání věřitele u téhož obchodního partnera následnou exekuční činností téhož exekutora podle těch samých zápisů, a na straně druhé setrvávat na koncepci soudních exekutorů v té podobě, kdy sami ve svůj prospěch vydávají usnesení, kterými stanovují výši své odměny (počítanou netriviálními úvahami) a tu si pak sami z vymoženého plnění uspokojují (a nezřídka navíc tak, že v rozporu se soudním výkladem § 337c odstavec 1 písmeno a/ občanského soudního řádu přeskakují pořadí věřitelů v rozvrhu výtěžku!).

8) Možnost exekutora konzumovat výtěžek prodeje nemovitosti na prvním místě

Mimochodem, o vítězném triumfu exekutorské lobby svědčí i to, že změnou právě tohoto ustanovení byl eliminován dřívější soudní výklad v neprospěch exekutorů a exekutoři se tak mohou z výtěžku prodeje nemovitosti uspokojit jako první v pořadí se všemi svými náklady, nikoliv už jen s náklady pouhé dražby (a s uspokojením celé své odměny muset čekat na uspokojení věřitelů). Pokud tedy na věřitele z prodeje nemovitosti nezbude po sražení odměny exekutora nic, tak zkrátka exekutor sebere výtěžek prodeje nemovitosti proto, že dostane odměnu za to, že prodal nemovitost. Dokonalý kruh se uzavírá. Na obranu tohoto odvěkého snu exekutorů lze říci, že prodej nemovitosti má představovat konečný prostředek vymožení povinnosti a tedy by se zpravidla prodej nemovitosti měl krýt i s koncem exekuce samotné, která navíc v důsledku zaváděné úpravy spojování leckdy nemusí mít konec v dohlednu.

9) Možnost exekuovat hodnotu práva nájmu bytu

Doposud bylo prakticky nemožné exekuovat hodnotu práva nájmu bytu, vyplývající z převodu členských práv v bytovém družstvu. Hodnota samotného podílu v bytovém družstvu představovala zlomek ceny, jaká byla při transakcích s byty skutečnou cenou tržní a k postižení tohoto členského práva se přistupovalo opravdu jen výjimečně. Byt v osobním vlastnictví, rodinný dům či jiná nemovitost takové omezení neskrývaly a byly zpeněžovány relativně často. Zákonodárce po mnoha a mnoha letech a desítkách tisíc zmařených exekucích a zoufalých věřitelích zareagoval a tuto nahodilou nevyváženost vykompenzoval. Kupodivu teprve nyní, kdy tyto úkony bude moci činit již jen exekutor, protože soudům jsou tyto druhy výkonů rozhodnutí odebrány ve prospěch exekucí. Dlužníci tedy od nového roku musí počítat s tím, že ani hodnota práv k družstevnímu bytu není jistou investicí a reálným důsledkem jejich nesolventnosti (resp. neserióznosti) bude nutnost přechodu na nájemní bydlení. Za současné situace na trhu s byty ve většině českých měst to nepředstavuje až takový problém, ale to se může už jen v důsledku této novely brzy změnit. Družstevní byty už nebudou představovat jistou a bezpečnou investici a poptávka po nájemních bytech u některých skupin dlužníků logicky vzroste. To hlavní však je, že zákonodárce promarnil (resp. zcela rezignoval na) možnost koncepčně si ujasnit, zda určitá elementární nedotknutelná úroveň bydlení nepředstavuje základní životní potřebu každého člověka a jeho rodiny, bez ohledu na to, zda jde o družstevní byt nebo přiměřenou nemovitost, která má určitou tržní hodnotu. Úmysl je tedy jasný -- exekutorům je umožněno přivést člověka až k riziku faktického bezdomovectví.

10) Možnost nepozorovaně a neprokazatelně manipulovat s průběhem dražby

Na první pohled vítanou je výslovné uzákonění možnosti realizace dražby nemovitosti prostřednictvím internetu. Nezváženo ovšem je, zda tím současně nevznikají bohaté možnosti dražitelů, exekutora i povinných nepozorovaně a neprokazatelně manipulovat s průběhem dražby. Možnosti soudního přezkumu nad jakýmsi protokolem o elektronické dražbě oproti běžné písemné evidenci, jsou zcela imaginární. Dokud nebude všem exekutorům předepsán jednotný program pro vedení dražeb (přitom dosud nemají exekutoři jednotný systém dokonce ani na vedení exekutorského spisu!), vzniká obrovská potenciální černá ekonomika okolo prodeje nemovitostí se všemi současnými neduhy, které budou moci soudy zatím jen nečinně přihlížet, bez ohledu na ustanovení znalce, neboť nijak a nikým není zaručeno, že bude lze přezkoumávat autenticitu elektronických dat o průběhu dražby.

11) Další

Pro úplnost přehledu změn dodejme omezení exekucí zvířectva, možnost postižení řidičských oprávnění v případě vymáhání výživného na nezletilé děti (s výjimkou řidičů z povolání), nový způsob provedení exekuce správou nemovitosti, snižování vyvolávací ceny při opakovaných dražbách nemovitostí je doplněno o možnost redukce na 40, 30, resp. 25 % při třetím, čtvrtém, resp. pátém dražebním pokusu aj.

Co říci závěrem? Nebývá v demokratickém právním státě zrovna zvykem, aby zákonodárce na sjednocující judikaturu soudů, bolestně vybojovanou nad torzovitými zákony, namísto kodifikování takových výsledků výslovnou úpravou, reagoval obratem o 180 stupňů a zastal se zájmů elitní menšiny proti všem.

Tato novela samozřejmě není první nebo jedinou normou českého právního řádu, která v praxi zcela ubíjí svůj zamýšlený přínos tím, že už tak nestíhající praktiky práva zaměstná nutností řešit novou agendu, nedomyšlenosti nebo vyložené chyby zákona.

Nadto se ještě chystá vrácení agendy rozhodování o poplatcích za telekomunikační služby zpět soudům, neboť vláda odmítá navýšit rozpočet ČTÚ, kterému počet věcí dlouhodobě přerostl přes počet hlav vyčleněného administrativního personálu. Logicky ani ekonomicky nerozumím tomu, proč se někdo diví, že 120 úředníků na ČTÚ nezvládá vyřídit cca 12 000 věcí měsíčně a proč by to měly umět vyřizovat soudy za stejné peníze (převedou se prý tito zkušení pracovníci i jejich odpovídající rozpočet) lépe a rychleji. V už tak přehlceném soudním systému lze těžko očekávat, že dojde k nějakým administrativním úsporám z rozsahu, pokud nebude současně organizaci (tzn. soudům) dána možnost adekvátně navýšit své kapacity a přepracovat administrativní procesy. A s ničím takovým soudnictví počítat nemůže, protože již nyní se předběžně počítá s navýšením rozpočtu justice o pouhé mzdové minimum na cca 120 těch samých pracovníků, kteří to nezvládají ve službách ČTÚ. Evidentním záměrem vlády je tedy samozřejmě položit tento systém nalézacího řízení na lopatky i u soudů (koneckonců právě proto byla kdysi tato agenda převedena ČTÚ, takže nejde o nic jiného, než o opakování stejné chyby) a pak jej v dalším kole zavedeného postupu deetatizace muset "zachraňovat" přesunem nalézacích kompetencí ze soudů na privátní rozhodce (nebo jiné subjekty, jaké obratem vymyslí a prolobují podnikaví pražští advokáti). Takto lze krásně ve dvou časově zdánlivě nezávislých krocích vyvést další kus státní moci a odměn za tuto činnost do soukromých rukou, jako se tomu už stalo u soukromých exekutorů, rozhodců ad hoc nebo u doručování soudních písemností. Česká veřejnost tento po staletí zaužívaný vzorec kapitalistického rozkladu institucí ani nepostřehne a zpracovat dostatečný počet poslanců k uzákonění lze dle dlouhodobých zkušenosti s minimálními náklady - ve srovnání s miliardami z kapes dlužníků, jaké se už znovu na obzoru rýsují pro vyvolené.

Ale je o to smutnější, pokud je novela dílem samotného Ministerstva spravedlnosti, které má v rezortu doslova tisíce vysoce kvalifikovaných právníků a přitom zákony nejčastěji připravují mladí ambiciózní absolventi a nikoliv soudci samotní. Připomínkové řízení je zpravidla výsměchem do očí všech soudců, neboť je až posledním krokem přípravy novely a zpravidla je na něj vymezen čas v řádu týdnů, aniž by však s tímto úkolem bylo spojeno něco jako zproštění běžných pracovních povinností, jakákoliv forma odměny nebo alespoň záruka toho, že se s připomínkami někdo bude muset věcně vypořádat.

I to je součástí obrazu setrvalého trend poklesu legislativní kompetence, degradace schopností autocenzury a zpětné vazby na důsledky legislativních zmetků u institucí, obdařených legislativní iniciativou. Důvěra veřejnosti v právo a ochota respektovat je (navzdory možnosti okamžitého zisku) je přímo úměrná kvalitě, srozumitelnosti a elementární spravedlnosti práva. Pokud nebude tento požadavek splněn, je sociální anomie nevyhnutelná. Česká státní správa, ministerstvy počínaje a obecními úřady konče, je bohužel prostoupena a ovládána politickými psychopaty, kterým je umožněno personálně manipulovat s odborným administrativním aparátem takřka libovolně. O profesionálním a nezaujatém výkonu veřejné moci nemůže být proto v ČR ani řeč. Politici nenastupují do institucí jako odborní manažeři, ale jako trafikanti a samozvaní personalisti. Profesionalita a kompetence jednotlivých úředníků, držených v neustálé nejistotě pracovního místa a v paralelní síti skrytých vazeb podřízenosti, už není cílem a ideálem, ale je pouhým know-how a alibi pro příležitostné zmanipulování celého procesu nebo vyplnění odpočátku účelového projektu, v soukromý prospěch konkrétních osob. A nad tím vším bdí -- personálně zbídačená policie. Policie, vytvářející s velkou pompou speciální celorepublikové útvary -- protože takové specialisty na jednotlivých územních útvarech neuhlídá ani nezaplatí. Tu a tam něco vyšetří, ale na všechny kauzy se rozhodně nedostane. Z české společnosti nám uniká sociální kapitál jak z rozstříleného sudu...

P.S. V reakci na amnestii prezidenta Václava Klause si neodpustím nepřímo související poznámku. Obecně jsou amnestie justičními složkami vždy přijímány nelibě, neboť korunují dosavadní mnohaletou práci přídavkem další práce navíc a naopak velkou část dosud odvedené práce obrací k nemalé radosti odsouzených zcela nazmar. Pro příslušníky justice, kteří ve svou práci a její smysl ještě věří, je to opravdu mohutný políček do tváře. Sedm tisíc recidivistů se raduje a více než tisíc trestních soudců si připadá podvedeně, protože někdo jedním šmahem spláchl do záchodu nejméně jeden kalendářní rok práce celé trestní justice. Jako řešení přeplněnosti věznic je to krok nesystémový a navíc zcela nevýchovný. Jaké světlo to vrhá na celé dosavadní úsilí při potírání korupce je zřejmé i tomu nejposlednějšímu občanu-voliči. Je zhnusen.

Oč by bylo spravedlivější a výchovnější poměrné zkrácení všech trestů určitého typu, s vyloučením doživotních trestů a vybraných skutkových podstat? O dost. Vězeň, který dostal trest o týden delší, než je hranice pro amnestii rozhodně necítí dotek spravedlnosti, pokud je jeho spoluvězeň propuštěn, jelikož dostal trest o pouhý krapítek nižší. Předchozí amnestie (1989, 1990, 1993 a 1998) byly spojeny spíše s počátkem nové epochy či nového volebního období prezidenta, omezené na některé konkrétní typové trestné činy. Současná amnestie je už jen proto krokem dosti překvapivým. Vztahuje se (z větší části bez ohledu na povahu trestného činu!) na určitou skupinu uložených trestů odnětí svobody (u části se rovnou i odsouzení zahlazují, u části se nepodmíněný trest podmíněně odloží), dále na celou plejádu odsouzených k alternativním trestům a především na podmíněně odložené tresty odnětí svobody nepřesahující dva roky, čímž se dotkne opravdu značného procenta všech odsouzených osob, kterým skončí podmínka a bude se na ně hledět, jako by nebyly odsouzeny. Prvoinstanční soudy nyní budou muset horečně probírat velkou většinu všech trestních spisů, kde je vykonáván nějaký trest a zvažovat dopad amnestie, čímž se na několik týdnů až měsíců zastaví činnost trestních úseků všech okresních soudů. Tvrzení, že soudům se ulehčí, je absurdní. Zatímco odsouzení, vykonávající nyní trest odnětí svobody, budou urychleně propouštěni již v těchto dnech, amnestie se bude týkat i desítek tisíc dalších osob, vykonávajících jiné druhy trestů. Teprve po vyřešení tohoto nejakutnějšího problému se začne s procházením všech ostatních živých trestních spisů, kde je vykonáván jiný, mírnější druh trestu. Pokud by byla koncepce amnestijních důvodů konzultována s justicí předem, dala by se značná část této agendy udělat automatizovaně. A na masový výstup vězňů by se mohly připravit organizace (i panem prezidentem tolik nenáviděné NGO) a pokusit se o nabídnutí pomocné ruky. S výkonem podmínečného odsouzení u propuštěných má navíc soud agendy podstatně více, než by měl s výkonem trestu odnětí svobody, nemluvě o tom, že na sedm tisíc propuštěných (tedy o pět tisíc více, než by bylo třeba z hlediska vyrovnání kapacity věznic!) není připravena žádná instituce a tak se velice brzy justiční složky opět zaberou do nového nápadu trestních věcí recidivistů. Nemusím asi dodávat, že ke každému zločinu je také třeba nějaké oběti...

Co mě však zaskočilo nejvíce, je "inovativní" zastavení některých trestních stíhání, trvajících více jak osm let, které z předchozích amnestií neznáme. Je velmi poučné sledovat, jakých dalších velkých rozpracovaných kauz se tato zdánlivě nevinná klauzule dotkne a do jakého světla to osobu končícího prezidenta postaví, zatímco si již brzo bude užívat jistě zasloužené doživotní renty od multimiliardáře Petra Kellnera a vnucovat Evropě své profesorské doktríny, nejen prostřednictvím CEPu. Toto ustanovení se dle mého názoru do amnestie nemohlo dostat žádnou nepromyšlenou náhodou a hranice osmi let rovněž jistě nevznikla spontánně. Kdo chce, může uvěřit vysvětlení pana prezidenta, ale na druhou stranu se bude muset zeptat, proč mu při znalosti evropské judikatury o přiměřené délce trestního stíhání uniklo tolik dalších souvislostí, mnohem bližších a uchopitelnějších. Reálná hodnota takového ustanovení se přitom pro některé prominentní stíhané dá počítat v desítkách milionů korun. Působí to na mě dojmem, že ostatní ustanovení jsou kolem tohoto odpustku dána jen jako vycpávka. Poslanci by řekli "legislativní jezdec". Naneštěstí jen sám prezident v tomto případě ví, co jej doopravdy motivovalo v tom, že své pravomoci využil právě takovým a nikoliv jiným způsobem.

Bohužel tuto pravomoc Ústava prezidentu republiky svěřila a pokud se nedopustí hrubého porušení právního řádu, může být prezidentem i osoba psychicky nezpůsobilá nebo jednající v hrubém rozporu s obecnou morálkou. Téměř jisté ovšem je, že Ústava ČR bude muset být v důsledku tohoto nadužití moci na počest odcházejícího prezidenta ještě jednou v nejbližší době změněna.

___________________

Ad 1) Ohledně samotných vylučovacích žalob stojí za zmínku jeden bizarní moment. Ani postavení věřitelů totiž nejsou zcela bez rizika, pokud soud či exekutor nesprávně postihnou majetek, který bude následně v samostatném vylučovacím (excindačním) řízení z majetkové podstaty dlužníka vyloučen. V takovém případě totiž třetí osoba v řízení o vylučovací žalobě vystupuje jako žalobce a žalovaným je věřitel, v jehož prospěch je soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce vedena. V případě, že bude třetí osoba s vylučovací žalobou úspěšná, zpravidla právě věřitel hradí této osobě náhradu nákladů řízení. A nelze bez dalších okolností dovodit, že by zde byly důvody hodné zvláštního zřetele, aby takto soud nemusel v neprospěch věřitele rozhodnout. Věřitel tedy může krutě doplatit na postup soudu nebo exekutora a místo uspokojení své pohledávky platit náklady řízení (zejm. odměnu advokáta) třetí osobě, která vůbec neměla být účastníkem vymáhacího řízení, pokud by soud či exekutor nechybovali, resp. nebyli příliš snaživí a nesepisovali do majetkové podstaty i to, co sepisovat neměli (čemuž se ale zpravidla dá předejít tak, že při soupisu se dlužník nebo třetí osoba proti sepisu takové položky vyhrazuje a může vlastnické právo nějak doložit). V těchto procesních situacích se ohledně nákladů řízení skutečná spravedlnost hledá jen těžko a jediným elegantním řešením by bylo nedělat při soupisu chyby. Nechtěl bych ale být takovým sepisujícím, který nesmí udělat při soupisu žádnou podobnou chybu...

Ad 2) K této částce se přistoupilo z důvodu nezvladatelného přívalu opravných prostředků k odvolacím soudům a důvod tohoto opatření v podobě podfinancované justice samozřejmě i nadále trvá (do roku 2009 byla tato výše 2.000,- Kč). Jiskřičkou naděje je pouze to, že Ústavní soud svého času nesměle naznačil, že až někdo tuto hranici z hlediska ústavnosti napadne, bude zrušení tohoto ustanovení zvažovat (jinak ovšem tuto konsensuální hranici bagatelnosti již nejednou potvrdil, např. III.ÚS 3012/12). Faktem je, že částka 10.000,- Kč možná představuje minimální hranici hrdosti odvolacích instancí v justici, ale rozhodně nepředstavuje bagatelní věc z pohledu příjmové struktury obyvatelstva. V zahraničí se můžeme setkat i s částkami vyššími, ale u nás přetíženost prvoinstančních soudů příliš velkorysé snížení laťky nedovoluje a jde o pouhé nouzové řešení, jak zastavit příval odvolání, aby se krom přízemí nezaplavilo i justiční patro.

Vytisknout