Mladičké přítelkyni není co závidět

3. 1. 2013

- Napíši-li o někom, byť nepřímo, že pracoval pro cizí zájmy (Pavel Tigrid), měl bych napsat víc. Anebo mlčet. Ostatně práce pro "cizí" i "vlastní" zájem zároveň je v politice obvyklá; úctyhodní mužové jako "proamerický" Masaryk a třeba jindy "prosovětský" Bedřich Václavek ať poslouží jako příklad.

- "V posametovém Československu vznikl havlovský mýtus, ne nepodobný Kristovu. ON z nás sňal hříchy prostřednictvím vlastního utrpení v žaláři," píše s těžkopádnou jízlivostí Jírovec. Doložit však snadno lze, že "havlovský mýtus", ač ne tak blbý, začal vznikat nejpozději v letech 1977-1979. (Kdo ovšem chtěl, mohl, i kdyby ho osobně neznal, vědět nejpozději ve druhé polovině 80. let i o slabostech Václava Havla, třebaže jiných, než o které měl starost tisk od Rudého práva po Dikobraz.)

- "Nezodpovězeny zůstávají otázky o restituci majetku Havlovy rodiny," píše Jírovec, ačkoliv pokud má pochybnosti, nezabere mu víc než den, aby to zjistil a otázky zodpověděl. Stačí prozkoumat ledacos od katastrální dokumentace po knižně zveřejněné paměti Václava Havla st. a možná si ještě ujasnit rozdíly mezi Lucernou a filmovými ateliéry a dát si do pořádku havlovský rodokmen.

- "Nemluví se o financování Charty 77 ani o tom, jak mohly tantiémy za těch pár her, hraných v malých divadlech, generovat takové bohatství." Další podlost (když už češtinu "generování bohatství" necháme stranou). Pro jisté povahy je to mrzuté, ale nic jako "financování Charty 77" neexistovalo.

Podstatnou část příjmů chartistů tvořily jednoduše tuzemské zaměstnanecké platy, obvykle skromné, honoráře, při troše štěstí občas i tuzemské.

J. Jírovec zjevně dává přednost dojmům před hledáním v archivech a četbou knih, ale část odpovědi by našel i v publikované korespondenci L. Vaculíka a V. Havla s F. Janouchem.

První Havlovy hry se hrály na Západě již v 60. letech, ať si to autor vyhledá a připomene si i někdejší absurdní valutové kurzy, když už má starost o Havlovu kapsu. Tak mohl přijít ke slušným penězům i východoevropský disident publikující třeba jen občas v západních novinách, i šťastlivec, který směl stavět silnice v Libyi nebo orenburský ropovod.

Dnes rozbujelé veteránství je mi protivné, ale zde mně osobní zkušenost poslouží dobře. Jako nesignatář, ale dosti aktivní sympatizant jsem mnoho let rozšiřoval bulletin Informace o Chartě 77, jen strojopisně, ale i tak to byly stovky výtisků. Peníze jsem nikdy žádné nedostal, ani jsem je nepotřeboval a nechtěl bych je; měl jsem domovnický plat a hodné rodiče. Aktivisté Charty 77, s nimiž jsem se znal, byli chudí. Obsáhlejší strojopisy nebo rozmnoženiny se prodávaly častěji, ale většinou úzkostlivě jen za výrobní cenu, stanovovanou i podle tehdejších úředních tarifů.

Netvrdím, že se J. Jírovec nedopustil také postřehů inspirativních. Netvrdím, že v odkazu Václava Havla není o čem diskutovat. Ale takhle to nejde. Pocit štítivosti v tom brání. A kdyby to byl jeden z tisíců divokých blogů na obskurních adresách jako idnes či lidovky, nereagoval bych. Ale tohle vyšlo přece jen v Britských listech.

Vytisknout